20 C 95/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek [částka], [částka], [částka], [částka], [částka], úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a obchodního úroku v sazbě 29 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], resp. [číslo] ze dne [datum], sjednanými žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], jako věřitelem, s původními jistinami [částka], resp. [částka] (soud pro přehlednost respektuje pořadí závazků dle návrhu, byť je anachronické). Konkrétně požaduje z prvně uvedeného úvěru uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 8,5 % z jistiny ročně od [datum] a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 29 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Žalovaný již na závazek uhradil [částka] (z toho nic nebylo započteno na úrok z prodlení). Z druhého uvedeného úvěru požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 8,5 % z jistiny ročně od [datum] a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 29 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Žalovaný již na závazek uhradil [částka] (z toho nic nebylo započteno na úrok z prodlení). Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytl.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, nevyjádřil se ani k návrhu, soud po jeho pobytu pátral (ač k tomu není povinen), jinou adresu však nezjistil a žalovanému bylo doručeno na trvalém bydlišti náhradním způsobem, poté byla písemnost vhozena do označené domovní schránky, dále jej informoval na emailovou adresu [email].

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle starší žádosti o úvěr ze dne [datum] (č. l. 53) žalovaný deklaroval trvalé bydliště v [obec] ulici, faktickou adresu [ulice a číslo] v [obec], uvedl, že žije s rodiči, má základní vzdělání, je svobodný, vyživuje 3 osoby, má vozidlo, je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako pomocný dělník ve [právnická osoba], s měsíčním příjmem [částka], když další (nijak nespecifikovaný) příjem domácnosti činí [částka]. Jako své výdaje uvedl [částka] a dále [částka] na splátkách u jiných věřitelů. Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] (č. l. 33) bylo prokázáno, že se žalovaný zavázal po načerpání [částka] uhradit celkem [částka] a to v 60 týdenních splátkách po [částka] (resp. [částka] v případě poslední). Dle mladší žádosti o úvěr ze dne [datum] (č. l. 49) žalovaný deklaroval trvalé bydliště v [obec] ulici, faktickou adresu [ulice a číslo] v [obec], uvedl, že žije s rodiči, má základní vzdělání, je svobodný, vyživuje již jen 1 osobu, má vozidlo, je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako pomocný dělník ve [právnická osoba], s měsíčním příjmem [částka], když další (nijak nespecifikovaný) příjem domácnosti činí [částka]. Jako své výdaje uvedl [částka] a dále [částka] na splátkách u jiných věřitelů a [částka] na splátkách předchozího úvěru. Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] (č. l. 30) bylo prokázáno, že se žalovaný zavázal po načerpání [částka] uhradit celkem [částka] a to v 60 týdenních splátkách po [částka] (resp. [částka] v případě poslední). Z výpisu věcí žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 43) vyplynulo, že do roku 2017 exekuci nečelil, až od roku 2018 čelil nebo čelí 10 exekucím se souhrnem jistin [částka]. Dotazů na konkrétní exekutorské úřady ohledně exekucí tak zjevně nebylo třeba, údaje o pozdějších exekucích žalovaného nemohou žalobkyni tížit (ovlivní však lhůtu k plnění). Dopisem ze dne [datum] (č. l. 28) žalobkyně prokázala, že právní předchůdce vypracoval oznámení o postoupení pohledávky, podacím lístkem č. l. 29 i to, že jej zaslala do dispoziční sféry žalovaného. Již tím žalobkyně prokázala, že na ni pohledávka za žalovaným přešla. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 38) prokázal vypracování a zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. Soud pro úplnost ověřil údaj o zaměstnání v roce 2017, když v žádostech deklarované doložení výplatních pásek nebylo podpořeno jiným důkazem. Tehdejší zaměstnavatel [IČO] sdělil, že žalovaný u nich skutečně pracoval od srpna 2016 do srpna 2018 a dosahoval příjmů v průměru [číslo] tis. Kč čistého, jaké deklaroval v žádostech, přičemž srážky ze mzdy neměl.

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka] a [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

5. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a jejich vydání na pospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny a požadovaného navýšení. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či znalostního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učinit i v současnosti.

6. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalovaného), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o následných exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. V rámci pátrání pak soud oslovoval i posledního známého zaměstnavatele, při té příležitosti ověřil i tehdejší příjem žalovaného. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalovaném lépe, když již v roce 2018 proti němu byly první z mnoha exekucí povoleny.

7. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka kontrolovala a z jakých údajů v zákaznické kartě vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiný závazek s měsíční splátkou v takové výši, že byl existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka schopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částkách [částka] a [částka] nápadně nízké, ani počet (měnící se ze 3 na 1) či věk vyživovaných osob, natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalovaného zcela zjevně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je trvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaný nadto má pouze základní vzdělání, pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu. V neposlední řadě pak výše jeho splátek, když dluh ani další věřitel nebyly nijak specifikovány, již v případě mladšího úvěru dosahovala více než poloviny jeho vlastního čistého příjmu. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost prakticky vylučuje. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácena měsíčně) a nikoliv převodem z účtu, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčky by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí obou zápůjček ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost obou závazků bez dalšího.

8. Z těchto důvodů soud posoudil spotřebitelské úvěrové smlouvy (zápůjčku) za absolutně neplatnou. Současně soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění ([částka] a [částka]), zápočtu na obchodní úrok a poplatek a na straně druhé od absolutní neplatnosti ujednání od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. (případně subsidiárně předmětu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a 2993 občanského zákoníku) nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý výrok II shora). V případě mladšího úvěru došlo zjevně k přeplatku (jistina [částka], uhrazeno [částka]), jelikož však žalovaný nepochybně hradil účelově určené splátky (za jejichž inkasování strany sjednávaly zvláštní poplatek a žalovaný v řízení netvrdil, že by k plnění této služby reálně nedocházelo) dle jednotlivých splátkových programů vždy na konkrétní úvěr, nemohl soud přeplatek zohlednit u druhého samostatného nároku. Takovou aktivitu mohou vyvinout pouze sami účastníci, soud nemůže dva samostatné nároky v rámci dodržování zásady projednací„ směšovat“ a mohl tak pouze zamítnout návrh na jakékoliv plnění ze smlouvy [číslo] (zamítavý výrok II shora).

9. Lhůta k plnění ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. zůstala bez modifikace, neboť žalovaný je zjevně masivně předlužen, dobrovolné splnění nelze očekávat (i s ohledem na exekuční inhibitoria, kterým žalovaný podléhá) a prodlužování lhůty k plnění by toliko znevýhodňovalo věřitele ve vztahu k ostatním věřitelům žalovanému.

10. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení v převážné míře neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle výroku III hradit žalovanému ničeho.