20 C 95/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 evidenčně Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno – Anonymizováno doručovací adresou Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno pro zaplacení 17 972 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení , částka, , a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění ze smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, , dle které žalované poskytla , částka, se splatností pouhých 30 dnů na účet č. , č. účtu, , které měla žalovaná vrátit s poplatkem , částka, a žalovaná dosud neuhradila ničeho. Domáhá se tak dále smluvní pokuty v rozsahu , částka, a poplatků 5x , částka, za písemné upomínek. Pokud soud žalobkyni v minulosti vyzýval k prokázání jejich odeslání, sdělila, že jiný důkaz, než své interní záznamy nemá, neboť šlo o obyčejná psaní. Ke zkoumání úvěruschopnosti uvedla, že vycházela z údajů od klienta „resp. případně nahlédla do relevantních databází“ a vše zaznamenala v zákaznické kartě.

2. Soud věc původně mínil vyřídit postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, nicméně po zjištění stavu registru NRKI soud shledal, že je třeba doplnit skutková tvrzení, k čemuž žalobkyni vyzval, a dále nařídit jednání, aby umožnil žalované reagovat na konkrétní prováděné důkazy. Žalobkyně k předchozím úvěrům doplnila, že poskytla dne , datum, úvěr , částka, , který byl jednou prodloužen a splacen. Dále dne , datum, úvěr , částka, , který byl dvakrát prodloužen a splacen. Dále pětkrát po sobě s odstupem zhruba jednoho měsíce úvěr , částka, .

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. K poměrům žalované bylo zjištěno následující. Aktuálně žalovaná pracuje u agentury práce , právnická osoba, , v závodu Edgewell v , adresa, . Žalobkyně žádnou zákaznickou kartu nepředložila, dle podání č. l. 54 se domnívala, že ji soud bude poučovat i v případě, že se nedostaví k jednání. Neurčité tvrzení žalobkyně, že případně něco lustrovala, rovněž nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, pravděpodobně s vědomím, že tehdejší výpisy (NRKI a BRKI) již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství (RPSN 999 %) nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI (CNCB) na č. l. 33, který sám měl 33 stran a zjistil následující předmětnému úvěru předcházející závazky:a. , datum, od , právnická osoba, ., s úvěrovým rámcem , částka, , který zřejmě nebyl doplacen a zesplatněný (při částce , částka, );b. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, a měsíční splatností s lichevním navýšením o , částka, , který byl zřejmě doplacen;c. , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, a měsíční splatností s navýšením o , částka, , který byl zřejmě splacen;d. , datum, od , právnická osoba, ., s úvěrovým rámcem , částka, , který zřejmě nebyl čerpán;e. , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, a měsíční splatností s navýšením o , částka, , který byl zřejmě splacen;f. , datum, od , právnická osoba, ., s úvěrovým rámcem , částka, , který zřejmě nebyl doplacen a byl zesplatněn v březnu 2023;g. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, , splatností 30 dnů a lichevním navýšením o , částka, , který byl zřejmě již splacen (případně šlo o navyšování jistiny);h. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, a měsíční splatností s lichevním navýšením o , částka, , který byl zesplatněn, zřejmě dvakrát prodloužen a dle samotné žalované splacen;i. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, , splatností 30 dnů a lichevním navýšením o , částka, , který byl zřejmě již splacen;j. 22 2. 2022 od , právnická osoba, , s úvěrovým rámcem , částka, , který zřejmě byl v dalším měsíci doplacen;k. , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, a měsíční splatností s navýšením o , částka, , který byl zřejmě splacen;l. , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, a měsíční splatností s navýšením o , částka, , který byl zřejmě splacen;m. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, , splatností 30 dnů a lichevním navýšením o , částka, , který byl zřejmě již splacen;n. , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, , měsíční splátkou , částka, , předčasně doplacený okolo května 2022;o. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, , splatností 30 dnů a lichevním navýšením o , částka, , který byl zřejmě již splacen;p. , datum, od , právnická osoba, , s úvěrovým rámcem 60 000 K, který zřejmě nebyl doplacen a zesplatněný (v částce , částka, ) postoupen třetí osobě;q. , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, se splátkami na 24 měsíců (výše splátky je zjevně uvedena chybně), který byl zřejmě doplacen okolo července 2022;r. , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, se splátkami na 48 měsíců po , částka, a tedy lichevním navýšením o , částka, (cca 67 % ročně), který nebyl splacen a byl postoupen třetí osobě;s. , datum, od , právnická osoba, ., s úvěrovým rámcem , částka, , který zřejmě byl čerpán a doplacen o dva měsíce později;t. , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, , měsíční splátkou , částka, , předčasně doplacený okolo června 2022;u. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, , splatností 30 dnů a lichevním navýšením o , částka, , který byl zřejmě s prodlením již splacen;v. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, a měsíční splatností s lichevním navýšením o , částka, , který byl splacen;w. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, , splatností 30 dnů a lichevním navýšením o , částka, , který byl zřejmě splacen;x. , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, , přičemž počet splátek nebo splatnost je uvedena zjevně chybně, který byl zřejmě splacen z částky 9 455 v následujícím měsíci a tedy zahrnoval lichevní navýšení;y. , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, se splátkami na 24 měsíců po , částka, (což by odpovídalo lichevnímu navýšení o , částka, ), který byl zřejmě předčasně doplacen okolo prosince 2022;z. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, , splatností 30 dnů a lichevním navýšením o , částka, , který byl zřejmě splacen;{. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, a měsíční splatností s lichevním navýšením o , částka, , který splacen;|. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, a měsíční splatností s lichevním navýšením o , částka, , který byl zesplatněn a dle samotné žalované splacen;}. , datum, od , právnická osoba, , s úvěrovým rámcem , částka, , který zřejmě nebyl doplacen a byl zesplatněn v říjnu 2023;~. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, , splatností 30 dnů a lichevním navýšením o , částka, , který byl zřejmě již splacen;. , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, , měsíční splatností a lichevním navýšením o , částka, , který byl zřejmě splacen;€. , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, , měsíční splatností a lichevním navýšením o , částka, , který byl zcela splacen;. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, a měsíční splatností s lichevním navýšením o , částka, , který byl dle samotné žalované splacen;‚. , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, , splatností 30 dnů a lichevním navýšením o , částka, , který byl zřejmě splacen předčasně (případně šlo o navyšování jistiny);ƒ. , datum, od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, , měsíční splatností a lichevním navýšením o , částka, , který zřejmě nebyl zcela splacen.Soud v něm nicméně neobjevil závazky, které by předmětnému předcházely (skartační lhůta pro skončené závazky činí v těchto databázích 4 roky – notorieta z předchozích řízení). Výpis BRKI (CBCB) si soud pro zjevnou nadbytečnost již nevyžádal.

4. Dle smlouvy o zápůjčce č. l. 13 ze dne , datum, se jedná o závazek úvěru, neboť jistina se poskytuje až účinností smlouvy. Za poskytnutí jistiny , částka, se splatností 30 dnů měla žalovaná uhradit celkem , částka, , leda by jistinu vrátila včas a v rámci „marketingové akce“. Žalovaná se vyjádřila, že v jejím případě o „marketingovou akci“ nešlo. Úroková sazba tak činí 2 426 % ročně. Soudu nebylo známo, zda byly inkasovány poplatky za odklad splatnosti dle čl. 2.4, kterými se predátorsky postupující poskytovatelé spotřebitelských úvěrů snaží v současnosti obcházet omezení plateb od spotřebitelů. Tyto poplatky však tvrdila jen u prvních dvou úvěrů a žalovaná to potvrdila. Smlouva byla uzavřena prostředky elektronické komunikace na dálku, žalovaná poskytla emailový i telefonický kontakt. Všeobecné podmínky č. l. 15 na výsledek řízení neměly dopad. Byl prokázán převod jistiny na účet žalované dne , datum, . Bylo prokázáno vypracování 5 upomínek č. l. 20 až 22, není z nich zřejmá, na jakou adresu je věřitel mínil odeslat. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 23) vypracování i zaslání (č. l. 24) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (adresa dle smlouvy).

5. Žalovaná výpisem transakcí č. l. 61 prokázala, že žalobkyni na obdobný úvěr již hradila, když vyplynulo, že úvěr , částka, ze dne , datum, uhradila dne , datum, částkou , částka, , jen aby následujícího dne opět načerpala , částka, , které uhradila dne , datum, částkou , částka, , jen aby téhož dne opět načerpala , částka, , které uhradila dne , datum, částkou , částka, , jen aby následujícího dne opět načerpala , částka, , které uhradila dne , datum, částkou 14 266, jen aby téhož dne opět načerpala předmětných , částka, .

6. Žalovaná dále uvedla, že žalobkyni poskytla občanský průkaz a výpisy ze svého účtu, před prvním úvěrem za tři předcházející měsíce, pak již vždy jen aktuální. Takové výpisy žalobkyně rovněž nepředložila, žalovaná by tak výzvě soudu mohla učinit, avšak výsledek řízení by to již nemohlo ovlivnit, stav NRKI ostatně napovídá, jaká analogická zjištění by soud na takovém účtu žalované učinil.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda na poslední úvěr neuhradila více) v řízení tížilo žalovanou. Ta k poslednímu čerpání žádné další úhrady netvrdila.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Obecné tvrzení o „nahlížení do relevantních databází“ je bez procesního významu, žalobkyně se ani neobtěžovala dostavit se k jednání, kde by byla vyzvána k řádnému tvrzení a označení důkazu. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. V této věci se soud dokonce domnívá, že věřitel záměrně nepostupoval cestou odkladu splatnosti, ale sjednávání nové smlouvy „naoko“, aby své jednání v čase zamaskoval právě pro případ nutnosti soudního přezkumu. Šetření ukáže, nakolik se jednalo o systémovou praktiku či pouze příležitostný akt zástupce žalobkyně.

10. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá (ač do NRKI sám údaje zadává), soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“).

11. V projednávaném případě žalobkyně konkrétněji netvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, nepředložila zákaznickou kartu, ani výpisy z účtu, které jí žalovaná poskytovala. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný.

12. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila stav závazků žalované (případně se jej dokonce snažila před soudem zamaskovat), resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Soud nezná ani strukturu údajné zákaznické karty, pravidelně jsou však natolik obecné, že samy neumožňují spotřebitelům vyjádřit své skutečné poměry a zohlednit např. „nuance“ mezi úvěry revolvingovými, nesplácenými či exekučně vymáhanými.

13. Žalovaná byla zcela zjevně předlužena a ze dne na den doslova vláčena požadavky věřitelů na splnění lichevních úvěrů. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích úvěrů pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Žalobkyně rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila v listopadu 2022 dle databáze ARAD 9,63 % p. a. a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná doslovala kličkovala mezi splatnostmi jednotlivých úvěrů, které lze prakticky všechny požadovat za lichevní (pouze u revolvingových se uplatňují obvyklé sazby vyšší). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat životní náklady žalované, natož pak příjem. Žalovaná nadto pracuje v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahuje nanejvýše průměrného příjmu a nepochybně tak není schopna saturovat zisk hned několika obdobných věřitelů současně. Přesto se o to žalobkyně pokoušela a podařilo se jí vylákat ze zapůjčených , částka, navíc , částka, během necelých 4 měsíců. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje. Výše uvedené je samo o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval excesivní poplatky za odklad splatnosti (které jsou ve skutečnosti skrytým úrokem, který se věřitel snaží skrýt před orgánem dozoru (Českou národní bankou) a soudy. Nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupovala takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

14. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

15. Soud se tak již nemusel zabývat neplatností ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k poplatku za odklad splatnosti, které uměle navyšují skutečné náklady úvěru, která i bez toho dramaticky přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a dokonce i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Poplatek maskuje, že tohoto úroku je věřitel ochoten se zmocňovat opakovaně, byť k soudu se odvažuje uplatnit takový úrok pouze za období krátké splatnosti. Neschopnost dlužníka vrátit plnění s tak vysokým navýšením ve 30 dnech a jeho ochota hradit za odklad 32,5 % jistiny, totiž sama o sobě usvědčuje věřitele z toho, že povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. nejspíše zanedbal. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění.

16. Soud pak nemohl i přes absenci procesního návrhu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění z identického závazkového vztahu v předchozím období jen proto, že žalobkyně vedla žalovanou namísto hrazení poplatků za odklad splatnosti (jak bylo sjednáno ve smlouvě adhezního typu) k formálnímu uhrazení poplatku i s jistinou a umožnění opětovného čerpání shodného úvěru. Takové jednání nepochybně nebylo pro žalovanou výhodné a nebyla k němu povinna (možnost zaplacení 32,5 % jistiny k odkladu o 30 dnů byla dle smlouvy jejím právem bez dalšího), naopak ji poškozovalo, neboť ji nutilo zajistit si na krátkou dobu dodatečné prostředky (jistinu). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat na úvěr, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není.

17. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Je zřejmé, že čtyřnásobné postupné sjednání úvěru s týmiž parametry bylo právním jednáním, které zastíralo jiné právní jednání – výběr poplatku za odklad splatnosti, který je sám o sobě rovněž pouhým zastíráním obchodního úroku. S každou další úvěrovou smlouvou bylo předstíráno poskytnutí úvěru, které však postrádá základní obsahovou náležitost takového závazku – poskytnutí jistiny k dispozici dlužníkem. Zde došlo k poskytnutí jistiny pouze v prvním případě (nadto zjevně na úhradu předchozích úvěrů žalobkyně i dalších věřitelů žalované) a následně již docházelo pouze k obskurnímu inkasování skrytého obchodního úroku za jistinu, kterou žalovaná nebyla schopna vrátit celou a o částečné plnění věřitel zjevně nestojí (sama žalovaná uváděla, že žalobkyně nebyla ochotna jednat o splátkách). S ohledem na inkasování tak obscénně vysokého úroku lze konstatovat, že to byla sama žalobkyně, kdo bránil spotřebiteli s jistinou disponovat a dokonce i úvěr splatit. Soud tedy dovodil, že při posouzení otázky toho, kolik má žalovaná ze závazku uhradit, je nezbytné přihlížet i k předchozím závazkům, byť žalobkyně učinila vše pro to, aby o nich soud nevěděl a aby měl za to, že projednává samostatný úvěr a skutečně poskytnutou jistinu. Ani jedno z toho však v této věci neplatí.

18. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

19. Soud tedy pět postupně sjednaných úvěrů považuje za úvěr jediný, následné čtyři úvěrové smlouvy pouze zastírají skutečnou povahu právního jednání, kterou je výběr skrytého obchodního úroku. Jelikož žalovaná již uhradila během necelých 4 měsíců čerpání jistiny , částka, celkem , částka, , tedy , částka, , což odpovídá ročnímu úroku okolo 116 % ročně (při anuitním úročení/splácení cca 134 % ročně), nelze již žalobkyni přiznat jakékoliv další plnění, neboť již tak získala nárok na úrok, který dvojnásobně převyšuje hranici lichevního úroku a několikanásobně hranici dobrých mravů. Soud proto celou žalobu zamítnul.

20. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalované. I té přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem (účast na jednání, které nepřesáhlo 2 hodiny) ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůtu k plnění ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. nebyl důvod navyšovat, žalobkyně zná bankovní údaje na žalovanou.