20 C 98/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , s. r. o., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 28 950 Kč s příslušenstvím,

I. Co do částky , částka, se řízení zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

III. Co do částek , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a , částka, , se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na poměrné náhradě nákladů řízení částku , částka, , a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru č. , tel. číslo, ze dne , datum, , sjednaným s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , pro jistinu , částka, . Splatnost měla nastat , datum, , nebylo uhrazeno ničeho a domáhá se jistiny s úrokem z prodlení jak v I. a II. výroku shora, nesplaceného úroku , částka, včetně paušální náhrady upomínání , částka, , smluvní pokuty , částka, a nákladů s uplatněním pohledávky za návštěvu pracovníka v místě bydliště za , částka, . Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdkyně nahlédla do registrů BRKI a NRKI a úvěr schválila. Nikdy v žalobních tvrzeních není uvedeno, že by bylo se spotřebitelem kontrahováno vícekrát, že by byla jistina vyplácena po částech a zejména v ní není uvedeno, že by spotřebitel již nějaké plnění uhradil. Soud je však již v případě této žalobkyně poučen z předchozích řízení a vyzval k doplnění žaloby, současně však vyzval i původní věřitelku ke sdělení, zda přijala jakékoliv plnění od žalované, neboť tato používá obchodní model, kterým se snaží maskovat přijatá plnění lichevního rozsahu tím, že je nepovažuje za placení úroků, ale za pouhý „poplatek za odklad splatnosti“, o kterém se ona, žalobkyně i její právní zástupce domnívají, že je tedy nemusejí před soudem uvádět. V řízení sp. zn. , spisová značka, zdejšího soudu původní věřitelka takové plnění neuvedla, ačkoliv jej připustila sama žalobkyně, soud však původní věřitelku tentokráte bez dalšího důsledně poučil o následcích poskytnutí nepravdivého údaje. Obezřetnost se soudu vyplatila, neboť zatímco původní věřitelka připustila (podání č. l. 98) přijetí , částka, dne , datum, a , částka, dne , datum, , právní zástupce uvedl toliko „, částka, “ (podání č. l. 101). Současně doplnil, že žalobkyně nedisponuje důkazy k ověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vzal žalobu zpět v rozsahu , částka, a dále se domáhala pouze zbývajícího plnění., právnická osoba, ohledem na lichevní příslušenství nedošlo k vydání platebního rozkazu a žalobkyně byla vyzvána k doplacení soudního poplatku na celkových , částka, . Soud k projednání věci nařídil jednání, neboť skutková tvrzení zjevně nekorespondují s předloženými důkazy. Žalovaná se k řízení dostavila, žalobkyně nikoliv (na č. l. 135 se omluvila), což je v praxi zdejšího soudu skutečně mimořádně neobvyklá konfigurace. Žalovaná při jednání uvedla, že několikrát platila, ale pak zjistila, že je to jen na odklad splatnosti, musela si půjčovat dál, aby měla na splátku, později už to tak nešlo. Uháněl ji i doma nějaký muž, nevpustila ho, jen mu napsala SMS, přestala s nimi komunikovat. Již v minulosti s nimi takto smlouvy uzavírala, musel ji asi 30 tisíci Kč vyplatit její otec, který takto poplatil i další úvěry. Proti částečnému zastavení řízení při jednání ničeho nenamítala.

3. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

4. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby I. výrokem tohoto rozsudku vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Žalovaná žádný vážný důvod nesouhlasu s tímto postupem neuplatňovala.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalobkyně důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti sama nepředložila, přestože již i senát 20C ji k tomu v předchozích řízeních opakovaně vyzýval, následně potvrdila, že jimi ani nedisponuje. Pro soud to není s ohledem na předchozí desítky řízení překvapující. Dle pravomocného rozhodnutí České národní banky ze dne , datum, ve sp. zn. S-Sp-2020/, adresa, /CNB/573 se ostatně řádnému zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevěnovala již v úvěrových smlouvách z roku 2019 a byla jí za to uložena sankce , částka, . V odstavci 5 odůvodnění takového veřejně dostupného rozhodnutí v databázi České národní banky je uvedeno, že za 9 měsíců v roce 2019 bylo poskytnuto v objemu 1,1 miliardy Kč celkem , hodnota, úvěrů (není uvedeno, zda jsou zohledňovány „řetězové“ úvěry, jako v případě projednávaném) a poplatek za odklad splatnosti byl uhrazen ve 41 416 případech u 18 508 úvěrových smluv. Vedle faktu mimořádně vysoké sankce z uvedeného vyplývá, že poplatek za odklad splatnosti je zcela zjevně podstatou tohoto obchodního modelu a špatná bonita klienta je tak jakýmsi katalyzátorem obchodního zisku žalobkyně - a nikoliv tedy důvodem k neposkytnutí úvěru, jakým by být měla.

6. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 57 ze dne , datum, . Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 60) vypracování i zaslání (č. l. 61) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

7. Tvrzení žalobkyně, že původní věřitelka lustrovala ISIR, NRKI a BRKI nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti.

8. Takto soud opatřil aktuální výpis registru CNCB (NRKI) na č. l. 68 a z něj vyplývá historie postupného čerpání a navyšování úvěru u shodné věřitelky v průběhu roku 2022, kde již žalovaná rovněž zřejmě uhradila poplatek za odklad splatnosti (neboť se shodnou jistinou , částka, jsou zde zapsány úvěry z , datum, , , datum, a , datum, ).

9. Dále dne , datum, byl sjednán úvěr od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, , který byl měl být splatný 24 měsíčními splátkami po , částka, , tj. zřejmě byl navýšen o lichevní příslušenství , částka, . Úvěr byl v následujícím měsíci jednorázově doplacen. Dne , datum, byl sjednán úvěr z kreditní karty od , právnická osoba, ., s rámcem , částka, , který byl v prosinci 2022 zcela vyčerpán, avšak v lednu 2023 zcela doplacen. Dne , datum, byl sjednán úvěr od , právnická osoba, ., s jistinou , částka, , který byl měl být splatný 24 měsíčními splátkami po , částka, , tj. zřejmě byl navýšen o lichevní příslušenství , částka, . Úvěr byl jednorázově doplacen okolo prosince 2022.

10. Dne , datum, žalovaná čerpala úvěr z kreditní karty od , právnická osoba, (kde je sice uváděn úvěrový rámec , částka, , avšak soudu je známo, že tyto úvěry charakter revolvingu často pouze předstírají a buď je další čerpání podmíněno souhlasem věřitele, případně je předem vyplácen celý limit bez možnosti dlužníka čerpat libovolnou část limitu), kde k lednu 2023 bylo čerpáno , částka, a nejpozději dnem , datum, (tj. 4 dny prodlení v daném měsíci) byla žalovaná v prodlení s úhradou , částka, . Úvěr zřejmě dosud nebyl doplacen.

11. Soud si opatřil výpis z účtu žalované č. , č. účtu, za období od září 2022 do ledna 2023, neboť má za to, že chce-li jakýkoliv věřitel od spotřebitele získat plnění v řádech stovek procent ročně (což je v tomto případě s rezervou splněno sjednávaným a inkasovaným měsíčním poplatkem za 30 denní odklad splatnosti s RPSN v řádech stovek %), měl by pro zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele učinit maximum. Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného , podezřelý výraz, činu lichvy dle § 218 , podezřelý výraz, zákoníku. Z výpisu vyplývá deficitní hospodaření žalované, závislé vedle svého příjmu od , právnická osoba, ., okolo 23 tis. Kč (ovšem současně je vícekrát čerpána dávka , podezřelý výraz, pojištění), na platbách od matky (, jméno FO, ) a na čerpání nebankovních úvěrů jak shora. Je patrné splácení , částka, měsíčně ve prospěch , jméno FO, (BNP Paribas , právnická osoba, SA, která dle předchozí úřední činnosti soudu představuje banku s registrací v jiné členské zemi, poskytující úvěry s rovněž lichevně vysokým příslušenstvím). Je patrné excesivní provozování sázkových her. Je patrné, že žalovaná hradí nájem , částka, a vedle toho přinejmenším některou z energetických komodit ČEZu (, částka, a později , částka, měsíčně). Je patrné pojištění vozidla , částka, čtvrtletně. Jsou patrné i další pravidelné platby, jejichž povahu ale nelze bez dalšího určit.

12. Dále si soud opatřil aktuální výpis registru CBCB (BRKI) na č. l. 95 a z něj vyplývá úvěr z kreditní karty od , právnická osoba, ., z roku 2016, s limitem , částka, , který byl až do ledna 2023 dlouhodobě vyčerpán. Dále z něj vyplývá úvěr od BNP Paribas , právnická osoba, SA ze dne , datum, s charakterem kreditní karty s limitem , částka, , který byl dlouhodobě zcela vyčerpán, ale okolo prosince 2022 jednorázově doplacen.

13. Výpisem č. l. 47 bylo prokázáno, že věřitel si již dne , datum, korunovou platbou ověřoval, že účet č. , č. účtu, patří žalované. Smlouvami č. l. 33, 35, 104, 107, 110, 113, 118, 121, 123, 125, 127, 130 a dodatkem č. l. 37/116 bylo prokázáno, že účastníci usilovali o sjednání závazku úvěru s jistinou původně , částka, se splatností 30 dnů s úrokem , částka, a shodně pak za každé prodloužení splatnosti o 30 dnů (a soudu je z jiných řízení již známo, že věřitelka neváhá tato plnění přijímat). Jistina byla následně navyšována, současně docházelo k odkladům splatnosti, podmíněných úhradou poplatku. Sám původní věřitel připustil inkasování částek , částka, a , částka, , z čehož právní zástupce žalobkyně navzdory jasné výzvě soudu přiznal pouze , částka, . Soudu není zřejmá povaha platby , částka, , na č. l. 98 ji původní věřitelka nazývá „úhradou úvěru“. Z téhož vyjádření vyplývá, že žalovaná již čerpala úvěr č. , tel. číslo, ve výši , částka, , který zřejmě do 30 dnů zcela splatila dnem , datum, . Dále čerpala úvěr, tel. číslo, v celkové výši , částka, , na který v listopadu a prosinci 2019 uhradila 2x , částka, a poté její otec (, jméno FO, ) uhradil , datum, částku , částka, a během necelých tří měsíců tak byla jistina navýšena o , částka, . Současně bylo prokázáno i čerpání a plnění na předmětný úvěr č. , tel. číslo, , totéž prokázaly výpisy č. l. 48 až 56, jimiž bylo prokázáno, že žalobkyně skutečně postupně zaslala žalované na její účet takové částky , částka, , , částka, , , částka, , , částka, , , částka, , , částka, , , částka, , , částka, a , částka, , tedy celkem opět , částka, . Byly doloženy obchodní podmínky č. l.

38. Dále byly předloženy upomínky č. l. 39 až 42 a 45.

14. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu. Současně však „právní tvořivost“ nebankovních úvěrových společností a jejich advokátů opět předběhla stávající právní úpravu a je třeba reagovat na nové způsoby obcházení kogentních právních norem a dobrých mravů. V případech výběru poplatků za odklad splatnosti je třeba zásadně trvat na doplnění žaloby o tvrzení, která věřitel v tomto modelu podnikání soudům záměrně zamlčuje - pod záminkou odlišné právní povahy plnění. Jedná se přitom o plnění, která jsou podle svého obsahu platbou toliko úroku z úvěru, aniž by byla umořována jistina, a které dosahují zcela absurdního lichevního navýšení do té míry, že brání spotřebiteli (jehož problematické ekonomické poměry jsou věřiteli dobře známy), aby byl schopen takový úvěr z běžného příjmu doplatit. Tím se spotřebitel dostává do pasti, v níž musí hradit excesivní „poplatek“, aby o další měsíc oddálil nevyhnutelnou splatnost jistiny, a věřiteli tak zůstává možnost takový poplatek vyžadovat i v dalších měsících a po vyčerpání tohoto modelu zažalovat vrácení jistiny.

15. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Z toho pak nepochybně vyplývá, že soud musí reagovat i na situaci, kdy je po spotřebiteli vymáháno plnění nikoliv již v okamžiku poskytnutí jistiny, ale kterým je obsah lichevního závazku na 30 dnů „suspendován“, lhostejno, zda věřitel takovou transakci považuje za sjednání nové smlouvy či nikoliv. Současně lze postupné navyšování úvěru, z něhož však spotřebitel toliko zaplatí poplatek za odklad splatnosti, považovat za navyšování úvěrového závazku, aniž by věřitel reálně spotřebiteli poskytoval další (účelově nevázané) prostředky. Zatímco v registru NRKI se tento obchodní model projevuje samostatným záznamem (stejně jako navyšováním jistiny, k nimž je generována nová analogická písemná smlouva), evokujícím další úvěrový závazek, jedná se o výslovně ujednané jednání v rámci původní úvěrové smlouvy. V projednávané věci zachází právní zástupce žalobkyně dokonce až tak daleko, že se zřejmě snaží soudu zamlčet plnění, na která se soud výslovně dotazuje - což soud u advokáta nemůže a nebude tolerovat.

16. Především ale úvahám o platnosti jednotlivých ujednání závazku předchází povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele zamýšlený úvěr splácet. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

17. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána.

18. Tato ustanovení mají tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezují smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 , podezřelý výraz, zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina (postupně) tak vysoká a požadované příslušenství natolik absurdní, že by prověření poměrů již proto mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného , podezřelý výraz, činu lichvy dle § 218 , podezřelý výraz, zákoníku.

19. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že tuto povinnost ve skutečnosti buď vůbec nesplnila, nebo ji pouze předstírala, neboť stav těchto databází i výpisu z účtu žalované znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“).

20. V projednávaném případě žalobkyně konstatovala, že nemůže prokázat zda a jak původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, což výsledek řízení determinovalo (zde ovšem dále s výjimkou zapřených plnění od žalované). Pokud by však věřitel dle nějaké metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný. U projednávaného úvěru je tak nesplnění povinnosti věřitele ve smyslu citovaného ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. neodpustitelné a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše , částka, , obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém.

21. Soud by proto žalobkyni přiznal nárok jen na jistinu. Jak již výše uvedeno, takový postup by však byl v této konkrétní věci rovněž odepřením práv na ochranu spotřebitele, neboť soudu je z předchozích řízení již známo, jakým způsobem původní věřitel a následně i žalobkyně porušuje kogentní předpisy. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08). Ujednání lichevně vysokého poplatku za odklad splatnosti lichevního úvěru je právě takovým ujednáním, k němuž musí soud přihlížet z moci úřední, i když si spotřebitel sám není vědom právní povahy a důsledků způsobu, jakým byl ze strany věřitele nepoctivě ochuzen.

22. Soud nemohl i přes procesní pasivitu právně nezastoupené žalované (která nenavrhla zápočet těchto plnění, pouze je k dotazu soudu potvrdila) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by tak soudy formalisticky postupovaly, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu úvěru a tím nepoctivé jednání dokonat. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat na úvěr, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele zcela uhrazen není, a tím spíše tak musí soud opět jednat z moci úřední, neboť projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona proti spotřebiteli zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce.

23. Soud proto žalobu zamítal i co do , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení (a , částka, ), neboť i takové plnění bylo plněním na projednávaný úvěrový závazek a jeho právní pojmenování věřitelem, žalobkyní a právním zástupcem je bez významu, neboť soud je vázán pouze skutečným obsahem právního jednání. Soud může pouze vyslovit lítost nad tím, že není vyloučeno, že byl ze strany žalobkyně a jejího právního zástupce v minulosti u analogických nároků tímto postupem oklamán a případná zatajená plnění nezohlednil.

24. Co naopak soud sám z moci úřední již nijak zohlednit nemůže, je skutečnost, která vyplynula především ze sdělení samotné původní věřitelky podáním ze dne , datum, na č. l. 98, tedy že žalovaná se krátce předtím stala obětí této nepoctivé praktiky již jednou a zatímco od září do listopadu 2022 načerpala , částka, , do ledna 2023 uhradila celkem , částka, , tedy o , částka, více. Přinejmenším dvakrát byla vybrána identická částka , částka, , evokující poplatek za odklad splatnosti. Takové jednání však bylo ukončeno a sama žalovaná připustila, že zahájila zcela novou sérii čerpání úvěru.

25. Soud tak žalobě vyhověl pouze v rozsahu , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, když s odkazem na § 1970 o. z. má žalobkyně nárok i na úrok z prodlení, dílem kapitalizovaný, dílem běžící do zaplacení, neboť důvod neplatnosti úvěru musel být patrný i žalované (jejíž stávající závazky a příjmy rozhodně nesvědčily o tom, že by byla schopna někomu z legitimních zdrojů hradit příslušenství) a je tak v prodlení s vrácením jistiny již od jejího čerpání. Nárok na poplatky a smluvní pokutu platně nevznikl a soud je zamítnul ve zbylém rozsahu, v jakém případně nebyly vzaty zpět a řízení nebylo ohledně nich již zastaveno I. výrokem.

26. O této lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalovaná zjevně opět čelí několika závazkům – o kterých dosud svým rodině neřekla a nedošlo tak i k druhému případnému vykoupení žalované ze spárů predátorských věřitelů rodinným příslušníkem. S ohledem na běžné poměry žalované je zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně , částka, ; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod.

27. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná (61,32 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. (pokud se týká zastavené části řízení) přiznal k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (27,64 %) žalované. Jelikož se jednání, které nepřesáhlo dvě hodiny trvání, účastnila sama žalovaná, i této přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto žalované přiznal nárok na , částka, a lhůtu ke splnění této povinnosti ve smyslu § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. mírně prodloužil, neboť smyslem je vypořádat vzájemné plnění účastníků a jde o ryze symbolické plnění.

28. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaná nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku).