21 C 142/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Lehnertovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného státní občan Lotyšska naposledy bytem adresa žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 30 090,58 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 090,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 000 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do částky kapitalizovaného úroku ve výši 1 390,21 Kč a úroku ve výši 16,9 % ročně z částky 30 000 Kč od 15. 6. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 898,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu České republice 30 % nákladů řízení státu. O výši nákladů řízení státu bude rozhodnuto samostatným usnesením.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 24. 7. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 090,58 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným dne 10. 5. 2019 uzavřela Rámcovou smlouvu [číslo] na jejímž základě byl žalovanému aktivován běžný účet č. [bankovní účet]. Dne 26. 2. 2020 uzavřela žalobkyně se žalovaným [příjmení] [číslo] k Rámcové smlouvě, jehož podpisem požádal žalovaný o úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný splnil všechny předpoklady k poskytnutí úvěru a žalobkyně po posouzení úvěruschopnosti žalovaného mu částku 30 000 Kč vyplatila na jeho běžný účet. žalovaný se zavázal úvěr splácet pravidelnou konstantní splátkou ve výši 1 474 Kč, skládající se ze splátky jistiny a sjednaného úroku ve výši 16,9 % ročně, a to vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 4. 2020. Žalovaný neuhradil již první splátku úvěru a vzhledem k závažnému porušení jeho smluvních povinností přistoupila žalobkyně dne 15. 6. 2020 k zesplatnění úvěru. Ke dni zesplatnění činila dlužná jistina úvěru 30 000 Kč a nesplacený smluvní úrok 1 390,21 Kč. Po zesplatnění již žalovaný ničeho neuhradil a žalobkyně se tak touto žalobou domáhala kromě nesplacené jistiny a smluvního úroku i přiznání sjednaného úroku ve výši 16,9 % ročně z částky nesplacené jistiny 30 000 Kč od 15. 6. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč dle § 9 zákona č. 177/2020 Sb. až od 1. 11. 2020 do zaplacení. Žalobkyně dále požadovala přiznání částky 90,58 Kč, která odpovídá nesplacenému poplatku za vedení běžného účtu žalovaného s Velkým tarifem, když dlužná částka byla ponížena o kladný zůstatek na běžném účtu žalovaného ve výši 7,38 Kč a o příchozí platbu.

2. Žalovaný je cizím státním příslušníkem. Z důvodu neznámého pobytu byl žalovanému ustanoven pro toto řízení opatrovník. Pravomoc českých soudů k projednání věci je dána článkem 26 Nařízení Rady č. EU 1215/2012.

3. Podáním ze dne 30. 1. 2023 žalobkyně doplnila svá tvrzení a uvedla, že provedla vyhodnocení úvěruschopnosti v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy osobní údaje ověřila proti informacím z klientových dokladů. Údaje o klientově finanční situaci poskytuje žalobkyni sám klient a žalobkyně je dále dle potřeby ověřuje. Žalovaný předložil žalobkyni dne 4. 3. 2020 výpis z účtu, kterým prokázal výši svého hlavního příjmu za předcházející období v průměrné výši 16 597 Kč. U výdajů žalovaného vycházela žalobkyně z údajů, které jí poskytl žalovaný. Dle přehledu žalobkyně jí žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, je ženatý, nemá jiný úvěr. [ulice] příjem od zaměstnavatele [anonymizováno] [právnická osoba] činil 16 597 Kč, výdaje domácnosti na bydlení, jídlo, léky a dopravu činily 11 500 Kč. Informace od žalovaného žalobkyně ověřovala dále i na základě pohybů na jeho běžném účtu vedeném žalobkyní.

4. Při jednání žalobkyně dále doplnila, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebyly na jeho běžném účtu žádné blokace, žádné výdaje za hazardní hry, a tedy při prověření úvěruschopnosti se neobjevilo nic, co by v žalobkyni mělo vzbudit pochybnosti, že by žalovanému neměl být úvěr poskytnut. Při uzavření smlouvy měla žalobkyně k dispozici průkaz žalovaného země původu, cestovní pas, prohlášení o trvalém bydlišti žalovaného; průkaz o povolení k pobytu v ČR ani pracovní smlouvu žalovaného žalobkyně k dispozici neměla.

5. Opatrovník žalovaného uvedl, že žalovaný předmětnou smlouvu o úvěru nepodepsal a neuzavřel. Z listin doposud předložených vyplývá, že žalovaný nejspíše v ČR ani nikdy nepobýval, neměl zde žádnou vazbu. Dále namítl neplatnost úvěrové smlouvy v důsledku porušení ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ze strany žalobkyně, neboť tato nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, neověřila, zda je zaměstnán, a spokojila se pouze s krátkou historií účtu, který je veden na jméno žalovaného. Opatrovník dále poukázal na skutečnost, že prohlášení o trvalém bydlišti je sepsáno pouze v českém jazyce, stejně tak i smlouva veškerá smluvní dokumentace.

6. Žalobkyně v reakci na vyjádření opatrovníka uvedla, že k podpisu smlouvy došlo na pobočce, kde žalovaný žalobkyni předkládal již zmiňované doklady, tedy národní průkaz totožnosti, cestovní pas, prohlášení o trvalém bydlišti žalovaného a prohlášení o místě narození. Běžný účet byl žalovanému založen již 10. 5. 2019 a v době, kdy žalobkyně žalovanému poskytla úvěr, tedy již měla k dispozici delší dobu obratů na běžném účtu žalovaného, bylo z nich tedy i zřejmé, že žalovaný zde má i nějaký příjem. Proto žalobkyně následně nepožadovala předložení pracovní smlouvy, a to i s ohledem na nízkou výši poskytovaného úvěru.

7. Z provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Z rámcové smlouvy [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 10. 5. 2019 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bankovní a platební služby, a to vedení běžného účtu [číslo] dále poskytnutí debetní karty. Žalovaný zvolil služby Velký tarif. Dle ceníku žalobkyně se za poskytnutí služby Velký tarif účtuje měsíční poplatek ve výši 100 Kč, kdy v ceně služby je mimo jiné vedení účtu, příchozí a odchozí platby či výběr hotovosti z bankomatu nebo na pobočce jiné banky v ČR a EU. Z dodatku [číslo] k rámcové smlouvě [číslo] ze dne 26. 2. 2020 vyplývá, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr č. [anonymizováno] ve výši 30 000 Kč na dobu 26 měsíců. Poskytnutí úvěru žalovanému bylo mezi stranami sjednáno formou převodu finančních prostředků na běžný účet žalovaného vedený žalobkyní. Žalovaný se zavázal splatit žalobkyni poskytnutý úvěr včetně sjednaného úroku ve výši 16,9 % ročně (bonusová sazba 15,9 % ročně) v 25 měsíčních splátkách (24 splátkách s bonusovou sazbou) po 1 474 Kč, splatných vždy k 15. dni v měsíci. První splátka byla sjednána k 15. dni v měsíci následujícím po měsíci čerpání úvěru. Součástí dodatku byly dle dohody stran Podmínky pro používání úvěru. Předsmluvní informace o poskytovaném úvěru žalobkyně žalovanému poskytla formou Formuláře pro standardní informaci o spotřebitelském úvěru. Poskytnutí částky 30 000 Kč žalobkyní žalovanému dne 4. 3. 2020 je prokázáno výpisem z běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] ze dne 7. 7. 2020. Ze splátkového kalendáře úvěru č. [anonymizováno] vytvořeného dne 15. 6. 2020 je zřejmé, že žalovaná neuhradil žádnou ze splátek splatných dne 15. 4. 2020, 15. 5. 2020 a 15. 6. 2020. Stejnou skutečnost soud zjistil z předloženého přehledu plateb úvěru č. [anonymizováno] vytvořeného ke dni 16. 7. 2020 a dále lze z tohoto přehledu zjistit, že ke dni zesplatnění činila dlužná jistina 30 000 Kč a kapitalizovaný úrok 1 390,21 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 31. 3. 2020 do 16. 7. 2020 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na účtu činil částku 7,69 Kč, konečný zůstatek částku 90,58 Kč, když za uvedené období byla žalovanému za březen 2020 předepsána k úhradě částka měsíčního poplatku 100 Kč. Z upomínky ze dne 15. 6. 2020 vyplývá, že touto žalobkyně žalovaného vyzvala k bezodkladnému uhrazení dlužné části úvěru dle smlouvy č. [anonymizováno] ve výši 31 390,21Kč a dluhu na běžném účtu ve výši 90,58 Kč. Podle podacího archu byla výzva žalovanému odeslána doporučeně dne 16. 6. 2020. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 1. 10. 2019 do 26. 2. 2020 vyplývá, že počáteční zůstatek na účtu částku 9 168,42 Kč, konečný zůstatek částku 601,11 Kč, když za uvedené období byla na účet připsána celkem částka 108 034,87 Kč a odepsána částka 116 602,18 Kč. Z výpisu je dále zřejmé, že dne 11. 12. 2019 byla na účet žalovaného připsána částka 16 913 Kč od [právnická osoba] [obec], dne 13. 1. 2020 částka 18 083 Kč od stejné společnosti a dne 11. 2. 2020 částka 14 797 Kč. V průběhu tohoto období jsou dále evidovány vklady hotovosti na účet v částkách 25 000 Kč, 6 000 Kč a 8 000 Kč či příchozí úhrady od třetích osob v řádech tisíců. Z úvěrové zprávy ze dne 4. 3. 2020 nebyly kromě data jejího vytvoření a identifikačních údajů žalovaného zjištěny žádné relevantní skutečnosti. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2019, kterou soud na návrh opatrovníka žalovaného vyžádal, bylo zjištěno, že žalovaný byl zaměstnancem [právnická osoba] – [právnická osoba], a to od 1. 11. 2019 smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tříměsíční zkušební lhůtou. Od 13. 3. 2020 pak žalovaný není zaměstnancem [právnická osoba] – [právnická osoba], jak vyplynulo ze sdělení této společnosti soudu ze dne 19. 4. 2023. Z výplatních pásek žalovaného bylo zjištěno, že za prosinec 2019 mu byla vyplacena mzda ve výši 18 083 Kč a za leden 2020 mzda ve výši 14 797 Kč. Z prohlášení o trvalém bydlišti žalovaného vyplývá, že má trvalé bydliště v Lotyšsku, a to na adrese, na kterou se ho soud pokoušel obeslat. Z prohlášení o místě narození bylo zjištěno, že žalovaný se narodil v Lotyšsku, město Liepaja. Žalobkyně soudu dále předložila, a soud provedl důkaz fotografií cestovního dokladu a občanského průkazu, z nichž vyplývá, že žalovaný je státním občanem Lotyšska. Žalobkyně soudu předložila i další listinné důkazy (tabulky, výpisy z interních systémů žalobkyně), z nichž však nezjistil ničeho pro soud podstatného, kromě skutečnosti, že žalovaný se dostavoval i osobně na pobočku v [obec].

8. Z provedeného dokazování má tedy soud za zjištěné, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 10. 5. 2019 Rámcovou smlouvu [číslo] na základě které žalobkyně žalovanému zřídila a vedla běžný účet č. [bankovní účet] a poskytla mu debetní kartu. Žalovaný zvolil k běžnému účtu službu Velký tarif, za který žalobkyně účtuje měsíční poplatek ve výši 100 Kč. Žalovaný běžný účet obsluhoval, tedy prováděl výběry z bankomatů i bezhotovostní platby, na účet mu byla rovněž v prosinci 2019 a lednu a únoru 2020 zaslána výplata od jeho zaměstnavatele, [právnická osoba] [právnická osoba], opakovaně byly připsány platby od třetích osob a na účet byly vkládány prostřednictvím bankomatu i platby hotovosti v různé výši. Dne 26. 2. 2020 uzavřel žalovaný se žalobkyní [příjmení] [číslo] k Rámcové smlouvě [číslo] na základě kterého se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 474 Kč po dobu 26 měsíců, kdy splátky zahrnovaly i sjednaný úrok z úvěru. Žalobkyně před poskytnutím úvěru prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr dle údajů, které jí poskytl žalovaný, přičemž k dispozici měla toliko národní průkaz totožnosti žalovaného, cestovní pas, prohlášení o trvalém bydlišti žalovaného, prohlášení o místě narození a historii obratů na běžném účtu žalovaného, předložení jiných listin po žalovaném ani nežádala, a to i s ohledem na nízkou výši poskytovaného úvěru, jak sama žalobkyně uvedla. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že měla posoudit i informace z bankovního a nebankovního registru klientských informací a nahlédnout do insolvenčního rejstříku. Částku 30 000 Kč žalobkyně žalovanému poskytla převodem na bankovní účet vedený na jméno žalovaného, jak bylo sjednáno ve smlouvě, a to dne 4. 3. 2020. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil. Žalobkyně pro žalovaného vedla běžný účet, na kterém ke dni 15. 6. 2020 vznikl záporný zůstatek ve výši 90,58 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 15. 6. 2020 vyzvala žalovaného k uhrazení všech dluhů, které má vůči žalobkyni ke dni 15. 6. 2020, tj. dluhu z půjčky ve výši 31 390,21 Kč a dluhu na běžném účtu ve výši 90,58 Kč.

9. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po právní stránce zejména podle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), s přihlédnutím k příslušným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, a dále s ohledem na skutkový stav posuzoval i možnost právního posouzení žalobou uplatněného nároku dle ust. § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ust. § 2662 občanského zákoníku se smlouvou o účtu ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet. Podle ust. § 2665 občanského zákoníku ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Na základě skutkových zjištění, po právním posouzení věci, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně, když smlouva o úvěru nebyla dle závěru soudu mezi žalobkyní a žalovaným platně sjednána, resp. je třeba na ni hledět jako na neplatnou. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovaným smlouvou o úvěru, přičemž před jejím uzavřením splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, když vycházela z údajů sdělených jí žalovaným, výpisu z účtu žalovaného, který potvrdil pravidelný příjem žalovaného od zaměstnavatele. Vyjma dokladů totožnosti po žalovaném ničeho nepožadovala, a to i ohledem na nízkou výši požadovaného úvěru. Pomine-li soud, že žalobkyně ke svým tvrzením předložila kromě výpisu z účtu žalovaného pouze tabulku s jeho údaji, kterou zřejmě vyplnila sama žalobkyně, pak i údaje zjištěné z těchto předložených listin měly dle závěru soudu v žalobkyni vzbudit pochybnost o tom, že žalovaný bude úvěr řádně splácet. Je zcela zjevné, že výdaje žalovaného zvažované v částce 11 500 Kč, které měly postačit na bydlení, stravu a zajištění všech potřeb žalovaného, jsou i vzhledem k cenovým relacím roku 2020 zvažovány na velmi nízké hranici, nadto je zcela zjevné i z výpisu z účtu žalovaného, že jeho měsíční výdaje nebyly v období předcházejícím poskytnutí úvěru pokryty jeho příjmem od zaměstnavatele. Na účet byly v uvedeném období prováděny i hotovostní vklady a zaúčtovány příjmové platby od třetích osob, přičemž v souhrnu těchto vkladů a plateb se z pohledu soudu nejedná o nijak zanedbatelnou částku za žalobkyní zvažované období. Žalobkyně tedy svou povinnost stanovenou jí zákonem dle závěru soudu nesplnila, když posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neověřila dostatečně skutečnosti, které jí měl žalovaný uvést, a důsledkem nesplnění této povinnosti je pak absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, k níž soud přihlédne i bez návrhu. V dané věci nadto i opatrovník žalovaného vznesl námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, k níž by soud přihlédl. Z důvodů shora uvedených tedy nevznikl žalobkyni nárok na plnění ze smlouvy, nicméně zjištěný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni nárok na vrácení částky, kterou žalovanému poskytla, z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl. občanského zákoníku. Žalovanému byla poskytnuta částka 30 000 Kč, žalovaný dosud ničeho neuhradil, a soud mu tedy uložil povinnost žalobkyni částku 30 000 Kč zaplatit. Protože je žalovaný v prodlení se zaplacením peněžité pohledávky, vznikl žalobkyni vedle práva na zaplacení pohledávky podle ust. § 1970 občanského zákoníku i nárok na zaplacení úroku z prodlení. Soud jí tedy přiznal zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené v souladu s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, z částky 30 000 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, jak uplatnila žalobkyně, neboť v tuto dobu byl již žalovaný v prodlené s úhradou této částky, když bezdůvodné obohacení nemá stanovenou lhůtu ke splatnosti a k této tak dochází na výzvu, která byla žalovanému zaslána dne 16. 6. 2020. Dále vzhledem ke skutečnosti, že na běžném účtu žalovaného, který pro něj žalobkyně vedla na základě uzavřené smlouvy a k němuž byla dle závěru soudu platně sjednána služba Velký tarif zpoplatněná částkou 100 Kč měsíčně, vznikl záporný zůstatek, uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni i částku tohoto zůstatku ve výši 90,58 Kč.

11. Výrokem II. tohoto rozsudku pak soud žalobu ve zbývajícím rozsahu (smluvní úrok z úvěru) zamítl, neboť jak již bylo podrobněji shora uvedeno, dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, z níž měl tento žalobkyní uplatněný nárok vyplývat. Z uvedeného důvodu se pak ani více nezabýval tím, zda je smluvní úrok žalobou uplatněn v souladu s ust. § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení úspěšná pouze částečně, právo na náhradu nákladů řízení v částce 1 898,80 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 204 Kč a z náhrady cestovních výdajů za dvě cesty pověřené zaměstnankyně žalobkyně k jednání nařízeným na den 21. 3. 2023 a 11. 5. 2023, tedy dvakrát jízdné ve výši 1 771,50 Kč za cestu z [obec] do [obec] a zpět (ujeto celkem 256 km dle [webová adresa]) osobním automobilem tovární značky Škoda s kombinovanou spotřebou 3,9 l nafty /100 km. Náhrada nákladů řízení pak nebyla žalobkyni přiznána v plné výši, ale v poměru 40 % z celkové částky nákladů řízení, tedy v částce 1 898,80 Kč, jak je již uvedeno výše, neboť žalobkyně byla ve věci úspěšná v poměru 70 % a v poměru 30 % byl ve věci úspěšný žalovaný.

13. Lhůty k plnění uložených povinností soud stanovil žalovanému podle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když pro stanovení delší lhůty k plnění či uložení povinnosti úhrady dluhu ve splátkách nebyly splněny podmínky.

14. Výrokem IV. rozsudku pak soud rozhodl o nákladech státu, které v daném řízení představuje odměna ustanoveného opatrovníka. Podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Náklady ustanoveného opatrovníka nese ve smyslu ust. § 140 odst. 2 o. s. ř. stát a jejich náhradu lze ve smyslu ust. § 149 odst. 2 o. s. ř. uložit jen tehdy, zastupoval-li opatrovník ustanovený z řad advokátů účastníka, který měl ve věci úspěch. Účastník, jemuž byl ustanoven opatrovník z řad advokátů, tyto náklady, i když ve věci neměl úspěch, neplatí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2905/2014). Žalobkyně ani žalovaný nebyli v projednávané věci zcela úspěšní, přičemž procesní neúspěch žalobkyně vyjádřený v procentech činí 30 %, žalovaného 70 %. Stát má s ohledem na shora uvedené proti žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů řízení, které bude platit jako odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného opatrovníka, a to v rozsahu 30 % celkové částky. Vzhledem ke skutečnosti, že o odměně a náhradě hotových výdajů opatrovníka dosud nebylo rozhodnuto a soud neví, kolik tyto náklady budou celkem činit, bude o výši těchto nákladů tak ve smyslu ust. § 151 odst. 6 o. s. ř. rozhodnuto až samostatným usnesením.