21 C 214/2025

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Lehnertovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Anonymizováno Anonymizováno bytem Adresa žalované o zaplacení 97 843,92 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 49 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do částky 48 843,92 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 012,08 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 141,10 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 49 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 49 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 21. 5. 2025, doplněnou podáními ze dne 20. 8. 2025 a 6. 10. 2025, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 97 843,92 Kč s příslušenstvím, a to s následujícím odůvodněním. Žalovaná uzavřela dne 30. 1. 2023 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla tato společnost žalované v hotovosti v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč a žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně vrátit tyto peněžní prostředky společně se souhrnným poplatkem ve výši 54 166 Kč formou 18 pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 732 Kč, kdy poslední splátka byla stanovena na den 30. 7. 2024. Žalovaná nehradila své smluvní závazky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Ke dni 25. 6. 2023 provedla společnost , právnická osoba, vyčíslení a dlužná jistina činila částku 49 000 Kč a dlužný poplatek částku 54 166 Kč; po tomto datu nebylo ze strany žalované do postoupení pohledávky ničeho uhrazeno. Společnost , právnická osoba, pohledávku za žalovanou vyplývající ze shora uvedené smlouvy o úvěru postoupila žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025, s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno písemně dopisem zaslaným jí doporučeně. Ke dni postoupení pohledávky činila výše pohledávky bez příslušenství 133 870,87 Kč, žalobkyně však požaduje po žalované zaplatit částku nižší 97 843,92 Kč, sestávající z dosud neuhrazené jistiny úvěru ve výši 49 000 Kč a poplatku ve výši 48 843,92 Kč, dále ke dni postoupení pohledávky kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení vyčíslený z dlužné jistiny za období od 31. 7. 2024 do 27. 1. 2025 částkou 3 141,10 Kč a ode dne následujícího po postoupení pohledávky zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny úvěru, a ke dni postoupení pohledávky kapitalizovaný smluvní úrok (ve výši 19,86 % ročně za prvních 90 dní prodlení a od 91. dne v sazbě 12,75 % ročně) vyčíslený z dlužné jistiny za období od 31. 7. 2024 do 27. 1. 2025 částkou 4 012,08 Kč a ode dne následujícího po postoupení pohledávky úrok ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny úvěru.

2. Podáním ze dne 20. 8. 2025 doplnila žalobkyně svá žalobní tvrzení a uvedla mimo jiné, že právní předchůdkyně žalobkyně prověřila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, kdy ze zákaznické karty je zřejmé, že majetkové poměry žalované byly ověřeny z výměry o důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávek. Žalovaná uvedla, že její čistý měsíční příjem je 10 200 Kč z mateřské/rodičovské dovolené, další příjmy domácnosti činí 25 000 Kč, dále uvedla, že žije s rodiči, nemá úvěr z kreditní karty nebo zápůjčku u jiné společnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Na základě takových zjištění dospěla k závěru, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr splácet.

3. Podáním ze dne 6. 10. 2025 žalobkyně doplnila, že úrok ve výši 39 739 Kč byl mezi stranami sjednán na základě ust. § 2392 odst. 1 občanského zákoníku a ve smlouvě je vyčíslený za dobu trvání smluvního vztahu za předpokladu, že splátkový kalendář bude ze strany žalované řádně splácen. Po přepočtu ve vztahu k výši poskytnuté jistiny a délce splácení činí tento úrok 53,37 % ročně, a žalobkyně je přesvědčena, že není v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně pak v žalobě požaduje úrok za období od 31. 7. 2024 do 28. 10. 2024 ve výši 19,86 % r očně a za období od 29. 10. 2024 požaduje úrok ve výši 12,75 % ročně.

4. Žalovaná se k žalobě ani jejím doplněním nevyjádřila.

5. Soud ve věci nařídil jednání na den 15. 1. 2025, které bylo za splnění podmínek ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. konáno v nepřítomnosti žalované.

6. Z provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:Žalovaná (tehdy pod příjmením , Anonymizováno, ) požádala dne 27. 1. 2023 společnost , právnická osoba, o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč. V žádosti uvedla, že žije s rodiči, je svobodná, má jednu vyživovací povinnost. Její měsíční příjem činí mateřská/rodičovský příspěvek ve výši 10 200 Kč měsíčně, což mělo být ověřeno výměrem, další příjmy domácnosti 25 000 Kč měsíčně, odhadované náklady žalovaná uvedla 3 000 Kč. Dále uvedla, že nemá úvěr z kreditní karty, ani spotřebitelský úvěr u jiné společnosti.Žalovaná (tehdy pod příjmením , Anonymizováno, ) uzavřela dne 30. 1. 2023 se společností , právnická osoba, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , jejímž obsahem byl závazek společnosti , právnická osoba, poskytnout žalované bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 49 000 Kč a závazek žalované zaplatit tento úvěr spolu s úrokem ve výši 39 739 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatkem za rozšířenou doplňkovou službu komfortní poskytnutí a splácení ve výši 4 185 Kč, poplatkem za rozšířenou doplňkovou službu flexibilní splácení ve výši 5 880 Kč a pojištěním ve výši 2 862 Kč, celkem tedy částku 103 166 Kč, formou 18 pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 732 Kč. Žalovaná dále podpisem smlouvy stvrdila, že od společnosti , právnická osoba, převzala v hotovosti při podpisu smlouvy částku 49 000 Kč.Pohledávka z předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla společností , právnická osoba, postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 1. 2023, jejíž přílohou byl mimo jiné i soupis postupovaných pohledávek, obsahující rovněž pohledávku za žalovanou. Žalované bylo postoupení pohledávky společností , právnická osoba, písemně oznámeno dopisem ze dne 27. 1. 2025, který jí byl zaslán doporučeně dne 27. 2. 2025.Z předloženého přehledu plateb (tabulky umoření) soud zjistil, že žalovaná neuhradila ničeho, dlužná jistina byla vyčíslena částkou 49 000 Kč.Žalovaná byla před podáním žaloby právním zástupcem žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši celkem 107 739,06 Kč nejpozději do 1. 5. 2025, a to předžalobní výzvou ze dne 16. 4. 2025, která jí byla odeslána doporučeně téhož dne.

7. Ze shora uvedeného má soud za zjištěné, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaná převzala od právní předchůdkyně žalobkyně v hotovosti při uzavření smlouvy částku 49 000 Kč, kterou se právní předchůdkyni žalobkyně zavázala vrátit v pravidelných 18 měsíčních splátkách, a to spolu se sjednaným úrokem a poplatky. Smlouva byla uzavřena na základě žádosti žalované o úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž v této žádosti žalovaná uvedla, že je svobodná, žije s rodiči, má jednu vyživovací povinnost, její měsíční příjem činí mateřská/rodičovský příspěvek ve výši 10 200 Kč měsíčně, další příjmy domácnosti činí 25 000 Kč měsíčně. Odhadované náklady žalovaná uvedla 3 000 Kč, dále uvedla, že nemá úvěr z kreditní karty, ani spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Žalovaná svou povinnost ze smlouvy nesplnila, když právní předchůdkyni žalobkyně neuhradila ničeho. Aktivní legitimace žalobkyně je dána ujednáním smlouvy o postoupení pohledávek, když postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno právní předchůdkyní žalobkyně.

8. Zjištěný skutkový stav posoudil soud po právní stránce zejména podle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), s přihlédnutím k příslušným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, a dále s ohledem na skutkový stav posuzoval i možnost právního posouzení žalobou uplatněného nároku dle ust. § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.Podle ust. § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.Podle ust. § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Na základě skutkových zjištění, po právním posouzení věci, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně, když smlouva o úvěru nebyla dle závěru soudu mezi právní předchůdkyní žalobkyní a žalovanou platně sjednána, resp. je třeba na ni hledět jako na neplatnou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr.V otázce hodnocení aktivity žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu ČR v rozsudku č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 ze dne 25. 7. 2018, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba (i s ohledem na shora uvedené) dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost. Nadto povinnost soudu zkoumat, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného úvěr splatit, vyplývá mimo jiné i z nálezu Ústavního soudu ČR č. j. II. ÚS 4129/18, podle něhož by v opačném případě mohlo dojít k zásahu do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovanou smlouvou o úvěru, přičemž před jejím uzavřením splnila svou zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, když vycházela zejména z údajů sdělených jí žalovanou, předloženého potvrzení o vyplácených dávkách a z lustrace v insolvenčním rejstříku. Soud důkazy označené žalobkyní k tomuto tvrzení v průběhu řízení provedl a dospěl závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že úvěruschopnost žalované její právní předchůdkyně řádně prověřila. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela zjevně pouze z příjmu, který jí žalovaná uvedla, a zřejmě ho i ověřila náhledem do rozhodnutí o přiznání podpory v mateřství (toto však nebylo soudu předloženo), avšak aniž by dále blíže zkoumala další příjmy domácnosti tvrzené žalovanou, a zcela zjevně úplně pominula prověření výdajů žalované. Částka výdajů ve výši 3 000 Kč uvedených žalovanou v žádosti o poskytnutí úvěru zcela jistě neodpovídá reálným životním nákladům, tedy minimálně nutným výdajům na bydlení a stravu. Údaje o výdajích žalované, které žalovaná uvedla v žádosti, zjevně neodpovídaly skutečnosti a za takové situace bylo na právní předchůdkyni žalobkyně, aby si údaje uvedené žalovanou dále doplnila a ověřila, což však neučinila. Soud po provedeném dokazování a zjištění, že žalobní tvrzení a důkazy k jejich prokázání jsou v otázce posouzení úvěruschopnosti žalované nedostatečná, poskytl žalobkyni poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a uvést, jakým konkrétním způsobem zkoumala schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr a k jakým konkrétním zjištění dospěla, a označit k doplněným tvrzením důkazy, s poučením o následcích nesplnění této výzvy, tedy možném posouzení smlouvy o úvěru jako neplatně sjednané. Žalobkyně svá tvrzení žádným způsobem nedoplnila a uvedla, že soudu již i doložila všechny dokumenty, které má k dispozici.Jak již bylo uvedeno, po provedeném dokazování tedy dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované náležitě ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Žalobkyni nevznikl nárok na plnění ze smlouvy, nicméně zjištěný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni nárok na vrácení částky, kterou žalované poskytla, či její dosud nesplacené části, z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl. občanského zákoníku, resp. s odkazem na speciální úpravu obsaženou v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalované byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta částka 49 000 Kč, žalovaná žalobkyni ani její právní předchůdkyni dosud ničeho neuhradila, alespoň to v průběhu řízení netvrdila, a soud tedy žalované uložil povinnost žalobkyni částku 49 000 Kč zaplatit. Aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení je dána ujednáním smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní.

10. Výrokem II. tohoto rozsudku pak soud žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl, neboť jak již bylo podrobněji shora uvedeno, dospěl po provedeném dokazování a právním posouzení k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, z níž měly žalobkyní uplatněné nároky vyplývat. Žalobkyni pak dle závěru soudu nevznikl ani nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení, neboť žalovaná se dosud nedostala do prodlení s vrácením peněžitého plnění. Právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované, a v takovém případě na vztah účastnic dopadá ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle ust. § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, a představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se uvádí, že zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Dokud se tedy spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle ust. 1970 občanského zákoníku. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Soud pak v nyní projednávané věci právě o této otázce rozhodoval, a uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni dosud nesplacenou část plnění poskytnutého dle neplatné smlouvy o úvěru, přičemž jí současně stanovil lhůtu ke splnění této povinností. Až po jejím uplynutí se žalovaná případně může dostat do prodlení a žalobkyni by tak vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení.

11. Lhůtu k plnění uložené povinnosti soud žalované stanovil podle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když pro stanovení jiné lhůty ke splnění povinnosti či umožnění plnění ve splátkách neshledal důvod. Žalovaná nebyla v průběhu řízení kontaktní, není tedy ničeho známo k jejím aktuálním majetkovým poměrům a výdělkovým schopnostem a možnostem, a soud tak neměl možnost stanovit jinou než zákonnou lhůtu ke splnění povinnosti.

12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádné z účastnic nepřiznal právo na jejich náhradu, když dospěl k závěru, že na straně ani jedné z účastnic nelze shledávat převážný úspěch, který by umožnil náhradu nákladů tohoto řízení jí přiznat.