25 C 89/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jany Hackerové a přísedících Miroslavy Barešové a Ivany Kaplánkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizována dvě slova . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 18 415 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 18 415 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 3 020 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,25 % p. a. z částky 1 813 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,25 % p. a. z částky 954 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,25 % p. a. z částky 4 138 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,25 % p. a. z částky 3 770 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,25 % p. a. z částky 1 227 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 8,25 % p. a. z částky 3 493 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 25 534,9 Kč k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 415 Kč spolu s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení. Tvrdila, že byla u žalovaného zaměstnána na pozici keramik, a to na základě pracovní smlouvy ze dne [datum]. Mzda žalobkyně byla sjednána dodatky k pracovní smlouvě, přičemž pro rok 2020 byla ujednána za stanovenou týdenní dobu 37,5 hodin ve výši 13 900 Kč hrubého měsíčně, tj. 11 860 Kč čistého za měsíc. Od dubna 2020 byla mzda žalobkyni ze strany žalovaného bezdůvodně krácena, když za duben 2020 jí nebyla vyplacena částka 3 020 Kč, za červen částka 1 813 Kč, za červenec částka 954 Kč, za srpen částka 4 138 Kč, za září částka 3 770 Kč, za říjen částka 1 227 Kč a za listopad částka 3 493 Kč. Pracovní poměr žalobkyně byl skončen ke dni [datum] výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce, když pozice žalobkyně byla zrušena vzhledem k dlouhodobému neplnění závazků ze strany dodavatele.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Uvedl, že zaměstnával osoby s omezeným uplatněním na trhu práce, přičemž spolupracoval se společností [právnická osoba] v [obec], kde měl pronajaté prostory. Žalobkyně pracovala jako keramik pro retuš oušek, což je vhodná pracovní pozice pro zaměstnance s lehčím pracovním omezením (žalobkyně je poživatelkou částečného invalidního důchodu). V prvním čtvrtletí roku 2020 se objevily první příznaky krize, všichni zaměstnanci dostávali mzdu v plné výši, bylo nicméně nutno projednat další možné situace. Mimo jiné sdělil zaměstnancům, že i tento rok mohou pro případ výpadků čerpat týden dovolené nad rámec řádné dovolené. U žalovaného nepůsobila odborová organizace, proto již v roce 2019 vydal vnitřní předpis ve smyslu § 209 odst. 2 zákoníku práce, se kterým byli všichni zaměstnanci seznámeni. K 1. dubnu 2020 obchodní partner přestal odebírat výrobky z dílny žalovaného a došlo k přerušení činnosti z důvodu, že není odbyt na jeho výrobky. Zaměstnance nebylo možno převést na jinou práci, zůstali doma a pobírali 60 % mzdy. Nárok uplatněný žalobou tak není po právu. Žalovaný učinil kroky ke znovuobnovení činnosti, partnerský podnik měl však výrazné odbytové problémy. Dne [datum] dostal informaci, že prostory mu nebudou nadále pronajímány, a zaměstnanci dostali ještě téhož dne výpověď s tím, že pracovní poměr bude ukončen ke dni [datum].

3. Z provedených důkazů soud dospěl k níže uvedeným skutkovým zjištěním.

4. Z pracovní smlouvy datované [datum] bylo zjištěno, že žalovaný jako zaměstnavatel a žalobkyně jako zaměstnanec uzavřeli pracovní smlouvu, podle které měla žalobkyně nastoupit do práce dne [datum] na sjednaný druh práce„ keramik“ s místem výkonu práce v [obec], [ulice a číslo] (areál [právnická osoba]). Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do [datum] a pracovní úvazek 40 hodin týdně. Mzda byla ujednána smlouvou na částku 8 000 Kč měsíčně. Dodatkem k pracovní smlouvě č. VIII. ze dne [datum] účastníci ujednali změnu pracovní smlouvy ze dne [datum] tak, že žalobkyni náleží za vykonanou práci mzda ve výši 13 900 Kč za měsíc při týdenní pracovní době 37,5 hodin.

5. Z výpovědi z pracovního poměru datované [datum] soud zjistil, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru z důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce s tím, že pracovní pozice žalované se ruší vzhledem k dlouhodobému neplnění závazků ze strany dodavatele a pracovní poměr žalované tak končí ke dni [datum].

6. Ze mzdových pásek za období od ledna 2020 do března 2020 soud zjistil, že žalobkyně v lednu odpracovala 21 dnů (157,5 hodin) a čerpala 2 dny dovolené. Za toto období jí byla zúčtována mzda ve výši 12 691 Kč a náhrada mzdy ve výši 1 251 Kč. V únoru žalobkyně odpracovala 20 dnů (150 hodin) a byla jí zúčtována mzda v celkové výši 14 100 Kč včetně odměny v částce 200 Kč. V březnu žalobkyně odpracovala 22 dnů (165 hodin) a byla jí zúčtována mzda v celkové výši 14 100 Kč včetně odměny 200 Kč.

7. Ze mzdových pásek za období měsíce dubna 2020 a dále za období od června 2020 do listopadu 2020 bylo zjištěno, že v dubnu žalobkyně odpracovala 4 dny (30 hodin) a za toto období jí byla zúčtována celkem částka 9 534 Kč představující měsíční mzdu v částce 2 527 Kč a náhradu mzdy ve výši 7 007 Kč. V měsíci červnu žalobkyně odpracovala celkem 9 dnů (67,5 hodin), přičemž jí byla zúčtována částka 10 746 Kč představující měsíční mzdu v částce 5 686 Kč a náhradu mzdy ve výši 5 060 Kč. V období od července do listopadu žalobkyně nepracovala. V červenci 2020 žalobkyně čerpala celkem 10 dnů dovolené a za toto období jí byla zúčtována náhrada mzdy v částce 11 668 Kč. Za srpen 2020 žalobkyni byla zúčtována náhrada mzdy ve výši 8 259 Kč a za měsíc září náhrada mzdy v částce 8 653 Kč. V říjnu 2020 žalobkyně čerpala 12 dnů dovolené a byla jí zúčtována náhrada mzdy ve výši 11 373 Kč. V listopadu 2020 byla žalobkyni zúčtována náhrada mzdy v částce 8 340 Kč a odstupné ve výši 41 700 Kč, celkem tedy částka 50 040 Kč.

8. Listinou označenou„ Opatření – Mimořádná dovolená + 60 %“ datovanou [datum] žalovaný určil, že v případě, že [právnická osoba] zastaví nebo částečně přeruší výrobu a nebude odbyt na výrobky (ouška) mohou zaměstnanci čerpat 5 dnů dovolené nad rámec řádné dovolené a v případě delšího výpadku výroby a odbytu bude využito tzv. částečné nezaměstnanosti, tedy určení zaměstnanci nebudou na pracovišti, budou doma a budou pobírat náhradu mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku.

9. Ze sdělení spol. [právnická osoba] vyplývá, že žalovaný působil od [datum] do [datum] v prostorách této společnosti a jeho zaměstnanci se podíleli na retuši oušek pro hrnkové zboží. Koncem prvního čtvrtletí roku 2020 došlo k zásadnímu omezení odbytu výrobků žalovaného, a to v důsledku koronavirové situace a z toho plynoucího omezení odbytu výrobků samotného [právnická osoba]

10. Z listiny označené„ Český porcelán, akciová společnost, Porovnání hrubé výroby bílého střepu za rok 2018 až 2021 v tisících Kč“ vyplývá, že zejména v období od dubna do srpna 2020 došlo u společnosti [právnická osoba] oproti roku 2019 k výraznému poklesu tzv. bílé výroby (v tisících Kč v dubnu z [číslo] na [anonymizováno], v květnu z [číslo] na [rok], v červnu z [číslo] na [číslo] či v srpnu z [číslo] na [číslo]).

11. Z výkazu docházky žalované za měsíc březen 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně docházela do zaměstnání vždy od pondělí do pátku, přičemž dne [datum] byla přítomna v zaměstnání, když do práce přišla v 5:16 hodin a odešla ve 13:36 hodin.

12. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky v celkové výši 23 146 Kč představující nevyplacenou část mzdy za období od [datum] do [datum].

13. Z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně] bylo zjištěno, že svědkyně pracovala u žalovaného od roku 2005 do listopadu 2020 na pozici mistrová. V roce 2020 došlo k tomu, že nebyl materiál ani odbyt výrobků žalovaného. Začátkem roku byli zaměstnanci informováni o nepříznivé situaci, asi do března pracovali a poté byli doma na 60 %. Žalovaný informoval zaměstnance v březnu o tom, že budou mít o týden delší dovolenou a že budou pobírat 60 %. Listinu„ Opatření – mimořádná dovolená + 60 %“ datovanou [datum] svědkyně neviděla, její obsah však žalovaný sdělil přítomným zaměstnancům v březnu 2020 o přestávce. V případě vnitřních předpisů u žalovaného nebylo praxí, že by tyto visely na pracovišti na nástěnce, žalovaný zaměstnance svolával a informace jim předával osobně.

14. Z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně] bylo zjištěno, že svědkyně pracovala u žalovaného, nastoupila asi před 4 lety a skončila v listopadu 2020, přičemž její pracovní náplní bylo čištění oušek u hrníčků. Porcelánka jim přestala dávat práci, zůstali tedy doma, protože neměli co dělat. Začátkem roku 2020 ještě pracovali, poté až do konce pracovního poměru s výjimkou asi měsíce byli doma na 60 % a dostali jeden týden dovolené navíc. Žalovaný zaměstnance seznámil s tím, že není práce a že budou muset zůstat doma na 60 %. Přítomni u toho byli pan [celé jméno svědka], paní [celé jméno svědkyně], paní [celé jméno svědkyně] a žalobkyně. Obsah listiny„ Opatření – mimořádná dovolená + 60 %“ datované [datum] se přesně shoduje s tím, co žalovaný zaměstnancům říkal, měl tam s sebou i nějaké papíry.

15. Z výpovědi svědka [celé jméno svědka] soud zjistil, že svědek u žalovaného pracoval jako dělník od ledna 2018. Někdy v době, kdy začal koronavirus, žalovaný oznámil zaměstnancům, že s porcelánkou je to nahnuté a může se stát, že budou doma na 60 %. To se pak také stalo, zaměstnanci byli doma s výjimkou asi měsíce, kdy se vrátili do práce. Obsah listiny„ Opatření – mimořádná dovolená + 60 %“ datované [datum] se shoduje s tím, co žalovaný zaměstnancům říkal. Bylo to na dílně za přítomnosti zaměstnanců, asi tam nebyli všichni, neboť šlo o chráněnou dílnu a často tam byl někdo nemocný. Běžnou praxí bylo, že žalovaný sděloval zaměstnancům informace osobně, někdy zaměstnanci podepisovali nějaké listiny.

16. Z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně] soud zjistil, že svědkyně byla zaměstnankyní žalovaného od ledna 2012 do listopadu 2020 na pozici dělnice v chráněné dílně žalovaného, kde pracovali na retuši oušek k hrnkům. Bylo to v porcelánce v [obec], kde měl žalovaný pronajaté dvě místnosti, přičemž porcelánka byla jediným zákazníkem žalovaného. Došlo k tomu, že nepracovali, když nebyla práce od porcelánky, zůstali tedy doma na 60 %, kdy o situaci věděli delší dobu, delší dobu posedávali a neměli práci. Žalovaný zaměstnanců řekl, že není práce a že budou doma na 60 %, původně to mělo být asi týden, pořád se to však prodlužovalo. Bylo to někdy po prvním lockdownu a žalovaný uvedené zaměstnancům oznámil na dílně. Listinu„ Opatření – mimořádná dovolená + 60 %“ datovanou [datum] svědkyně neviděla, její obsah se však shoduje s tím, co žalovaný zaměstnancům říkal, přičemž měl u sebe nějakou listinu, ze které to četl. Přítomna u toho byla kromě paní [celé jméno svědkyně], [celé jméno svědkyně] a [příjmení] také žalobkyně. [příjmení] [příjmení] a paní [příjmení] u toho nebyly, asi marodily. Některé listiny zaměstnanci podepisovali, a to například změny smlouvy či výplatní pásky, svědkyně si však nevybavila, že by podepisovali vnitřní předpisy. [obec] sdělení žalovaného ve vztahu k zaměstnancům byla běžnou praxí.

17. Z výpovědi svědka [celé jméno svědka] vyplývá, že pracoval u žalovaného jako dělník, kdy převážel uši nebo zboží, většinou pracoval v provozu, nikoliv na dílně jako ostatní zaměstnanci žalovaného. Začátkem roku 2020 a dále v souvislosti s koronavirem došlo k tomu, že nebyla práce, zaměstnanci proto nepracovali. Týkalo se to i [anonymizována dvě slova]. Svědka se situace v souvislosti s koronavirem týkala asi týden, ostatní zaměstnanci byli doma více, přičemž po tuto dobu měli nižší mzdu, a to 60 %. Svědkovi uvedené bylo oznámeno ústně před tím, než byl doma, asi individuálně, protože většinou nepracoval dole na dílně s ostatními. To co je uvedeno v listině„ Opatření – mimořádná dovolená + 60 %“ datované [datum] mu žalovaný říkal. Žalovaný měl z důvodu koronaviru málo zakázek, přičemž jeho zaměstnanci pracovali pouze pro [anonymizována dvě slova]. U žalovaného zaměstnanci podepisovali některé listiny, např. změny smluv, výplatní pásky či bezpečnost práce. Bylo běžné, že zaměstnanci dostávali organizační pokyny ústně.

18. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že pracovní pozice žalobkyně byla žalovaným zrušena s účinky ke dni [datum], že žalobkyně měla rozvrženou pracovní dobu rovnoměrně od pondělí do pátku po 7,5 hodinách, a dále o údajích uvedených v mzdové pásce za květen 2020, tj. že žalobkyně odpracovala v květnu 2020 celkem 19 dnů (tj. 139 hodin), čerpala jeden den dovolené a byla jí zúčtována částka v celkové výši 13 119 Kč (tj. mzda v částce 12 267 Kč a náhrada mzdy 652 Kč). Soud vzal v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tato shodná tvrzení účastníků za svá skutková zjištění.

19. Z dalších provedených důkazů, a to z potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti a letáku Úřadu práce ČR, který se týká zaměstnávání osob se zdravotním postižením, soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti. Soud neprovedl důkaz výpovědí svědkyně [celé jméno svědkyně], které se nepodařilo doručit předvolání, přičemž svědkyni se nepodařilo na základě údajů sdělených žalovaným ztotožnit v rámci informačního systému evidence obyvatel. Soud dále neprovedl důkaz výpovědí svědkyň paní [příjmení] a paní [příjmení], jejichž výslech byl navržen k tomu, zda a jakým způsobem byly se situací seznámeny. Dokazování v tomto směru soud považuje za nadbytečné, když není podstatné, zda a jak tyto dvě konkrétní zaměstnankyně byly se situací seznámeny, přičemž událostem ze dne [datum] nebyly přítomny, neboť nebyly na pracovišti z důvodu pracovní neschopnosti.

20. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí vyslechnutých svědků, soud je shledal věrohodnými, když neshledal důvody pro opačný závěr. Při vzájemném porovnání výpovědí se tyto v podstatě shodovaly a byly ve shodě i s jinými provedenými důkazy, na čemž ničeho nemění ani to, že někteří ze svědků poněkud nepřesně časově zařadili předmětné události, příp. že nebyli schopni přesně označit konkrétní osoby, které se zúčastnili událostí ze dne [datum], což soud s ohledem na jistý časový postup považuje za pochopitelné. Soud dále neučinil žádné skutkové zjištění z účastnického výslechu žalobkyně, která sice připustila, že byla dne [datum] v práci s tím, že si to přesně nevybavuje, její výpověď zejména v tom směru, že o uvedeném od zaměstnavatele nedostala žádnou informaci, však soud považuje za účelovou a v rozporu s ostatními provedenými důkazy (zejména výpovědi svědkyň [celé jméno svědkyně] či [celé jméno svědkyně]).

21. Ze shora uvedených skutkových zjištění soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně byla od [datum] do [datum] v pracovním poměru u žalovaného na pozici keramik. Mzda žalobkyně byla za období od [datum] ujednána na částku 13 900 Kč měsíčně při sjednané týdenní pracovní době v rozsahu 37,5 hodin. Dne [datum] žalovaný vydal písemně vnitřní předpis, kterým pro případ částečné nezaměstnanosti upravil výši náhrady mzdy na 60 % průměrného výdělku. Vnitřní předpis žalovaný vyhlásil nejpozději dne [datum], kdy byl jeho obsah přednesem na pracovišti před zaměstnanci, čemuž byla přítomna také žalobkyně. Počínaje dubnem 2020 došlo k výraznému omezení odbytu výrobků žalovaného z důvodu vypuknutí pandemie onemocnění covid-19 a omezení výroby spol. [právnická osoba] jako jediného odběratele žalovaného. Žalovaný v důsledku toho nemohl žalobkyni přidělovat práci v rozsahu sjednané týdenní pracovní doby. Žalobkyně tak v dubnu 2020 odpracovala pouze 4 dny, v červnu 9 dnů a v období od července do listopadu 2020 již nepracovala. V květnu žalobkyně odpracovala 19 dnů a čerpala 1 den dovolené. V červenci žalobkyně čerpala 10 dnů dovolené a říjnu 12 dnů dovolené. Žalovaný zúčtoval žalobkyni za duben 2020 mzdu ve výši 2 527 Kč a náhradu mzdy ve výši 7 007 Kč, za červen mzdu ve výši 5 686 Kč a náhradu mzdy ve výši 5 060 Kč a dále náhradu mzdy za červenec ve výši 11 668 Kč, za srpen ve výši 8 259 Kč, za září ve výši 8 653 Kč, za říjen ve výši 11 373 Kč a za listopad ve výši 8 340 Kč. V únoru a březnu byla žalobkyni zúčtována mzda po 14 100 Kč za odpracovaných 20 a 22 dnů a v lednu ve výši 12 691 Kč za odpracovaných 21 dnů, když žalobkyně čerpala 2 dny dovolené. Pracovní poměr žalobkyně skončil na základě výpovědi žalovaného z důvodu zrušení pracovní pozice žalobkyně s účinky ke dni [datum].

22. Podle § 208 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“) nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87).

23. Podle § 209 zákoníku práce o jinou překážku v práci na straně jiného zaměstnavatele, než uvedeného v § 109 odst. 3, jde také tehdy, kdy zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků nebo omezení poptávky po jím poskytovaných službách (odst. 1). Upraví-li v případech podle odstavce 1 dohoda mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací výši poskytované náhrady mzdy, která přísluší zaměstnanci, musí náhrada mzdy činit nejméně 60 % průměrného výdělku; nepůsobí-li u zaměstnavatele odborová organizace, může být dohoda nahrazena vnitřním předpisem (odst. 2).

24. Podle § 305 zákoníku práce zaměstnavatel může vnitřním předpisem stanovit práva v pracovněprávních vztazích, z nichž je oprávněn zaměstnanec, výhodněji, než stanoví tento zákon. Zakazuje se, aby vnitřní předpis ukládal zaměstnanci povinnosti nebo zkracoval jeho práva stanovená tímto zákonem. Odchýlí-li se zaměstnavatel od tohoto zákazu, nepřihlíží se k tomu (odst. 1). Vnitřní předpis musí být vydán písemně, nesmí být v rozporu s právními předpisy ani být vydán se zpětnou účinností, jinak je zcela nebo v dotčené části neplatný. Nejde-li o pracovní řád, vydá se vnitřní předpis zpravidla na dobu určitou, nejméně však na dobu 1 roku; vnitřní předpis týkající se odměňování může být vydán i na kratší dobu (odst. 2). Vnitřní předpis je závazný pro zaměstnavatele a pro všechny jeho zaměstnance. Nabývá účinnosti dnem, který je v něm stanoven, nejdříve však dnem, kdy byl u zaměstnavatele vyhlášen (odst. 3). Zaměstnavatel je povinen zaměstnance seznámit s vydáním, změnou nebo zrušením vnitřního předpisu nejpozději do 15 dnů. Vnitřní předpis musí být všem zaměstnancům zaměstnavatele přístupný. Zaměstnavatel je povinen uschovat vnitřní předpis po dobu 10 let ode dne ukončení doby jeho platnosti (odst. 4). Jestliže zaměstnanci vzniklo na základě vnitřního předpisu právo ze základního pracovněprávního vztahu uvedeného v § 3, zejména mzdové, platové nebo ostatní právo v pracovněprávních vztazích, nemá zrušení vnitřního předpisu vliv na trvání a uspokojení tohoto práva (odst. 5).

25. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil zejména podle citovaných zákonných ustanovení, přičemž uzavřel, že v projednávané věci se jednalo o tzv. částečnou nezaměstnanost ve smyslu ustanovení § 209 odst. 1 zákoníku práce. Obecně lze konstatovat, že uplatnění částečné nezaměstnanosti přichází v úvahu tehdy, pokud došlo k poklesu odbytu zboží nebo poptávky po službách, přičemž lze důvodně očekávat, že v dohledné době dojde ke znovuobnovení poptávky tak, aby zaměstnanec mohl být ve svém pracovním úvazku plně vytížen. Částečná nezaměstnanost může spočívat i v tom, že zaměstnanci nebude přidělována práce vůbec. V takovém případě však musí být důsledně posuzováno splnění podmínky, že důvodem překážky v práci je dočasné snížení odbytu výrobků nebo poptávky po službách, a rovněž musí být posuzováno, zda zaměstnavatel může v přiměřeném časovém horizontu očekávat, že se poptávka po jeho výrobcích či službách obnoví. Doba, ve které lze očekávat potřebné navýšení odbytu, bude odvislá od povahy činnosti zaměstnavatele, a může se podstatně lišit. Jako objektivní hranice, ve které musí být zlepšení předpokládáno, je uváděno 6 měsíců, resp. v odůvodněných případech (předpokládaným vývojem trhu, ale i povahou provozu) 12 měsíců. Účelem právní úpravy částečné nezaměstnanosti je snaha o zachování pracovních míst, neboť jinak by zaměstnavatel, který není schopen zaměstnance dostatečně vytížit, pravděpodobně přistoupil k propouštění zaměstnanců pro nadbytečnost.

26. Z provedených důkazů soud jednoznačně uzavřel, že důvodem, proč žalovaný nemohl přidělovat žalobkyni (jakož i ostatním zaměstnancům) práci v rozsahu sjednané týdenní pracovní doby bylo zásadní omezení odbytu jeho výrobků či služeb, jež se s přihlédnutím ke všem okolnostem muselo jevit jako dočasným. Uvedené bylo prokázáno především ze sdělení společnosti [právnická osoba] ze dne [datum] (ze kterého vyplývá, že koncem prvního čtvrtletí 2020 zásadně omezila odběr výrobků žalovaného) a ze svědeckých výpovědí vyslechnutých svědků (kteří potvrdili, že žalovaný pro ně téměř žádnou práci neměl, když [právnická osoba] přerušila odběr jeho výrobků). Nelze opomenout, že jediným odběratelem žalovaného byla právě společnost [právnická osoba], u níž samotné došlo v období od dubna 2020 k výraznému poklesu výroby (viz mimo jiné tzv. porovnání výroby bílého střepu) a je tak logické, že v prvé řadě omezila odběr od žalovaného a sníženou výrobu zajistila vlastními silami. Je obecně známo, že šlo o období, kdy vypukla pandemie koronaviru, s čímž bylo spojeno v podstatě uzavření celé společnosti. Omezení odbytu výrobků žalovaného od [právnická osoba] se přitom i s přihlédnutím k těmto dosud bezprecedentním okolnostem muselo jevit jako dočasným, a to v řádu nejvýše několika měsíců. Fakticky však nakonec trvalo po dobu osmi měsíců a vyústilo v ukončení spolupráce obou podnikatelů.

27. Z ustanovení § 209 odst. 2 zákoníku práce vyplývá, že v případě částečné nezaměstnanosti může zaměstnavatel vnitřním předpisem určit výši poskytované náhrady mzdy, která však musí činit nejméně 60 % průměrného výdělku. Zákon pro takový vnitřní předpis nestanoví žádné specifické náležitosti, jeho předmětem tak musí být pouze výše náhrady mzdy, která zaměstnanci bude po dobu částečné nezaměstnanosti náležet. Vnitřní předpis podle § 209 odst. 2 zákoníku práce se pak může vztahovat ke konkrétnímu případu částečné nezaměstnanosti, může se však jednat i o rámcovou úpravu do budoucna. Není tedy vyloučeno, aby zaměstnavatel vnitřním předpisem upravil tuto oblast pro futuro, přičemž režim částečné nezaměstnanosti, včetně předem stanovené náhrady mzdy v konkrétní procentuální výši, začal uplatňovat až na základě oznámení zaměstnancům. Podle § 305 zákoníku práce musí být vnitřní přepis vydán písemně, vyhlášen, a zaměstnavatel je povinen s ním zaměstnance seznámit, k čemuž je stanovena lhůta 15 dnů od jeho vydání. Vnitřní předpis nemůže nabýt účinnosti dříve, než byl u zaměstnavatele vyhlášen. Zákon nestanoví formu vyhlášení, mělo by se tak stát způsobem, který je u zaměstnavatele obvyklý. Zákon nestanoví ani způsob seznámení zaměstnanců s vydáním vnitřního předpisu, je tedy na zaměstnavateli. Pro zaměstnance se však stává závazným nejdříve ode dne, kdy s ním byl seznámen. V této souvislosti soud také odkazuje na ust. § 113 odst. 3 zákoníku, podle kterého mzda musí být určena před začátkem výkonu práce. Vnitřní předpis upravující mzdové podmínky musí být tedy vydán a zaměstnanci s ním seznámeni nejpozději před začátkem výkonu práce.

28. Žalovaný vydal písemně vnitřní předpis, kterým byla pro případ tzv. částečné nezaměstnanosti upravena výše náhrady mzdy na 60 % průměrného výdělku, kdy tento závěr učinil především ze samotné listiny„ Opatření – mimořádná dovolená + 60 %“. S argumentem žalobkyně, že zákonnou náležitostí takového vnitřního předpisu je uvedení konkrétního období, kdy má překážka v práci trvat, se soud neztotožnil. Tento vnitřní předpis pak žalovaný vyhlásil nejpozději dne [datum], kdy osobně přednesl jeho obsah před přítomnými zaměstnanci, což byl způsob u žalovaného obvyklý. Zároveň žalovaný nejpozději tentýž den s vydáním vnitřního předpisu žalobkyni seznámil, když žalobkyně tomuto sdělení žalovaného byla přítomna. Uvedený závěr o přítomnosti žalobkyně soud učinil z výpovědí vyslechnutých svědků (zejména výpověď svědkyně [celé jméno svědkyně] či [celé jméno svědkyně]; svědek [celé jméno svědka] pak sice konkrétní přítomné neoznačil, ovšem s tím, že každou chvíli byl někdo nemocen), které hodnotil nejen samostatně, nýbrž i v jejich vzájemné souvislosti a v souvislosti s ostatními důkazy, a to především výkazem docházky žalobkyně, ze kterého vyplývá, že žalobkyně byla dne [datum] v práci. Na uvedeném ničeho nemění ani to, že zaměstnanci žalovaného vnitřní podpis nepodepsali. V řízení sice nebylo prokázáno, že žalovaný seznámil žalobkyni s vydáním vnitřního předpisu do 15 dnů, podle soudu to však na věci ničeho nemění, když porušení této povinnosti zaměstnavatele nemá za následek neplatnost vnitřního předpisu či jeho neúčinnost, jsou-li popsané podmínky (byť později) splněny. Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalovaný vydal písemně vnitřní předpis, kterým pro případ částečné nezaměstnanosti upravil výši náhrady mzdy na 60 % průměrného výdělku, tento vnitřní předpis dne [datum] vyhlásil způsobem u něj obvyklým a téhož dne osobně seznámil žalobkyni s jeho vydáním.

29. Soud dále věc posoudil podle ustanovení § 351 a násl. zákoníku práce (zejména § 352, § 353 odst. 1, odst. 2, § 354 odst. 1, odst. 2, § 355, § 356 odst. 1 zákoníku práce), která upravují průměrný výdělek, když žalobkyni za dobu, kdy jí nebyla přidělována práce v rozsahu sjednané týdenní pracovní doby, vzniklo právo na náhradu mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku. Z těchto zákonných ustanovení vyplývá mimo jiné, že průměrný výdělek je hrubým výdělkem, nestanoví-li zákon jinak, přičemž se zjistí z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Odpracovanou dobou se rozumí doba, za kterou přísluší zaměstnanci mzda. Rozhodným obdobím je předchozí kalendářní období, přičemž průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období (tj. k 1. dubnu podle 1. čtvrtletí). Takto stanovený průměrný výdělek se uplatní pro celé následující kalendářní čtvrtletí. Průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Pro období od dubna do června 2020 se tedy průměrný výdělek určí z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci v rozhodném období, tj. v období měsíců ledna až března 2020, kdy činila hrubá mzda žalobkyně 40 891 Kč (12 691 Kč + 14 100 Kč + 14 100 Kč) za odpracovanou dobu 472,5 hodin (157,5 + 150 + 165). Průměrný hrubý hodinový výdělek zjištěný k [datum] tak činil 86,54 Kč (40 891 Kč/472 hodin). V dubnu žalobkyně odpracovala 4 dny (tj. 30 hodin), za což jí žalovaný zúčtoval mzdu ve výši 2 527 Kč, přičemž v rozsahu 18 dnů (135 hodin) jí nebyla přidělena práce a náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku by tedy činila částku 11 683 Kč. V červnu žalobkyně odpracovala 9 dnů (tj. 67,5 hodin), za což jí žalovaný zúčtoval mzdu ve výši v částce 5 686 Kč. V rozsahu 13 dnů (97,5 hodin) jí nebyla přidělena práce a náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku by tedy činila částku 8 438 Kč. Pro období od července do září 2020 bylo rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí (tj. duben až červen 2020). Žalobkyně v rozhodném období odpracovala celkem 32 dnů (4 + 19 + 9), soud proto vycházel z průměrného výdělku (srov. § 355 zákoníku práce). V rozhodném období činila hrubá mzda žalobkyně 20 480 Kč (2 527 Kč + 12 267 Kč + 5 686 Kč) za odpracovanou dobu 236,5 hodin (30 + 139 + 67,5). Průměrný hrubý hodinový výdělek určený k [datum] tak činil 86,59 Kč (20 480 Kč/236 hodin). V červenci žalobkyně nepracovala, přičemž čerpala 10 dnů dovolené (75 hodin). Náhrada mzdy za dovolenou činila celkem 6 494 Kč a náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dalších 13 dnů (97,5 hodin) by tedy činila 8 442 Kč. Stejně soud postupoval, jde-li o následující měsíce, tj. za srpen 2020 by náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku činila 13 637 Kč (tj. 157,5 hodin) a za září 2020 by činila 14 287 Kč (165 hodin). Pro období října a listopadu 2020 nebylo možno vycházet z průměrného výdělku, neboť žalobkyně v rozhodném období (červenec až září 2020) nepracovala. Soud proto použil tzv. pravděpodobný výdělek, přičemž vycházel z hrubé mzdy, kterou by žalobkyně zřejmě dosáhla, přitom přihlédl k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy žalobkyně, která obvykle dosahovala, tj. že v rozhodném období, a to v srpnu a září by zřejmě žalobkyně dosáhla hrubé mzdy po 14 100 Kč měsíčně včetně odměny (157,5 hodin + 165 hodin). V červenci by zřejmě dosáhla měsíční mzdy ve výši 7 856 Kč (97,5 hodin, když čerpala dovolenou v rozsahu 10 dnů a vycházeje ze sjednané měsíční mzdy). Průměrný hrubý hodinový výdělek tak činil 85,84 Kč (36 056 Kč/420 hodin). V říjnu 2020 žalovaná čerpala 12 dnů dovolené (90 hodin), za což jí náležela náhrada mzdy ve výši 7 725 Kč. Náhrada mzdy za dalších 10 dnů (75 hodin) ve výši průměrného výdělku by tak činila 6 438 Kč. Za listopad 2020 by pak náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku činila 13 519 Kč (157,5 hodin). Takto vyčíslenou náhradu mzdy soud dále porovnal s částkami zúčtovanými žalobkyni, přičemž uzavřel, že tyto odpovídají 60 % průměrného výdělku žalobkyně, resp. součtu případné náhrady mzdy za dovolenou (v rozsahu 100 % průměrného výdělku) a 60 % průměrného výdělku za období, kdy žalobkyně nepracovala. Žalovaný tak podle soudu dostál svým povinnostem z pracovněprávního vztahu mezi účastníky.

30. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná, a proto jí ve výroku I. rozsudku v plném rozsahu zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl ve sporu zcela úspěšný a má proto právo na plnou náhradu svých nákladů řízení. Přiznaná náhrada nákladů řízení činí celkem 25 534,9 Kč a představuje odměnu za zastoupení advokátem za 9 úkonů právní služby (převzetí věci, vyjádření ze dne [datum], účast u jednání dne [datum] – 2 úkony, vyjádření ze dne [datum], účast u jednání dne [datum], účast u jednání dne [datum] – 2 úkony, účast na vyhlášení rozsudku dne [datum]) v celkové výši 15 810 Kč (8 x 1 860 Kč + 930 Kč) vypočtenou podle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. f) advokátního tarifu (vycházeje z tarifní hodnoty 18 415 Kč), 9 režijních paušálů po 300 Kč podle 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. 2 700 Kč, cestovné za cestu k ústnímu jednání na trase [obec] – [obec] a zpět (celkem 92 km) v celkové výši 2 593,2 Kč (4 x 648,3 Kč, kdy podle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění účinném do 13. 5. 2022, činila za každou z cest náhrada za pohonné hmoty částku 215,9 Kč při průměrné spotřebě vozu 6,5 l motorové nafty na 100 km a ceně 36,1 Kč a náhrada za užití vozu částku 432,4 Kč), a 21 % DPH ve výši 4 431,7 Kč. Protože byl žalovaný v soudním řízení zastoupen advokátem, uložil soud žalobkyni povinnost, aby zaplatila podle § 149 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení k rukám tohoto advokáta. Lhůta k plnění v délce tří dnů byla soudem stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věty prvé o. s. ř.