27 C 12/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Marcelem Klimšou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně . zahraniční osoba registrovaná pod č. Anonymizováno se sídlem Adresa žalobkyně , Anonymizováno zastoupené advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 127 729,72 Kč s příslušenstvím a 256 718,61 s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 341 277,57 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 341 277,57 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části týkající se zaplacení 98 967,61 Kč s 5,9 % úrokem z úvěru ročně z částky 384 448,33 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 43 170,76 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení 40 994,85 Kč k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem v , adresa, , do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 23. 10. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 127 729,72 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh žalované vzniklý v důsledku neplnění povinností vyplývajících jí ze Smlouvy o hotovostním úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené dne 1. 9. 2021. Dle smlouvy činila poskytnutá částka 150 800 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet formou 84 splátek ve výši 2 572,75 Kč měsíčně splatných vždy k 23. dni v měsíci. Žalovaná podmínky splácení neplnila, když neuhradila splátky za měsíce říjen, listopad, prosinec 2022. Žalobkyně následně odstoupila od smlouvy, v důsledku čehož se měl celý dluh stát splatným ke dni 29. 12. 2022. Žalobkyně zaslala dne 22. 9. 2023 žalované výzvu k úhradě dlužné částky.

2. Žalobkyně se dále domáhala žalobou došlou soudu dne 25. 10. 2023 (ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 20 C 16/2024) vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 256 718,61 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh žalované vzniklý v důsledku neplnění povinností vyplývajících jí ze Smlouvy o hotovostním úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené dne 14. 9. 2021. Dle smlouvy činila poskytnutá částka 285 500 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet formou 96 splátek ve výši 4 451,74 Kč měsíčně, splatných vždy k 23. dni v měsíci. Žalovaná podmínky splácení neplnila, když neuhradila splátky za měsíce říjen, listopad, prosinec 2022. Žalobkyně následně odstoupila od smlouvy, , v důsledku čehož se měl celý dluh stát splatným ke dni 29. 12. 2022. Žalobkyně zaslala dne 22. 9. 2023 žalované výzvu k úhradě dlužné částky.

3. Usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 2. 2024, č. j. 27 C 12/2024-71, byla řízení vedená na základě shora uvedených žalob spojena ke společnému projednání a rozhodnutí.

4. Žalovaná se k žalobám nevyjádřila.

5. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující: Z žádosti o zřízení účtu č. , Anonymizováno, ze dne 23. 6. 2020 a ze Smlouvy o vedení účtu u , Anonymizováno, ze dne 23. 6. 2020 podepsané mezi žalobkyní a žalovanou bylo zjištěno, že žalobkyně se touto smlouvou zavázala vést žalované účet, přičemž ověřila totožnost žalované z jejího občanského průkazu. Ze smlouvy o hotovostním úvěru , Anonymizováno, , Anonymizováno, ze dne 1. 9. 2021 a z Historie úvěru: , Anonymizováno, soud zjistil, že na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 150 800 Kč, který měla splatit v 84 měsíčních splátkách po 2 572,75 Kč. Dále bylo zjištěno, že dne 4. 9. 2021 žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 108 200 Kč, který měla splácet v 84 měsíčních splátkách po 1 845,96 Kč. Z žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru , Anonymizováno, a Smlouvy o hotovostním úvěru , Anonymizováno, ze dne 14. 9. 2021 vyplynulo, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované další úvěr v částce 285 500 Kč, který měl být vrácen v 96 měsíčních splátkách po 4 451,74 Kč. Z historie úvěru: , Anonymizováno, a z transakční historie účtu žalované soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 285 500 Kč. Ze sdělení žalobkyně při jednání dne 7. 8. 2024 bylo dále zjištěno, že žalovaná zaplatila na úvěr poskytnutý ve výši 150 800 Kč částku 38 349,99 Kč a na úvěr poskytnutý ve výši 285 500 Kč částku 57 672,44 Kč, celkem tedy zaplatila částku 96 022,43 Kč. V žádostech o poskytnutí úvěru žalovaná uvedla čistý měsíční příjem ve výši 22 000 Kč a výdaje uvedla v nulové výši.

6. Po provedeném dokazování učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalované během 14 dnů celkem tři úvěry, a to dne 1. 9. 2021 ve výši 150 800 Kč, dne 4. 9. 2021 ve výši 108 200 Kč (tento úvěr nebyl předmětem tohoto řízení) a dne 14. 9. 2021 úvěr ve výši 285 500 Kč. Žalovaná zaplatila žalobkyni při splácení úvěrů, které byly předmětem řízení, celkem 96 022,43 Kč (částku 38 349,99 Kč na úvěr ve výši 150 800 Kč a částku 56 672,44 Kč na úvěr ve výši 285 800 Kč). Před uzavíráním smluv žalovaná sdělila žalobkyni údaje o své osobě a svém příjmu, když uvedla výši čistého měsíčního příjmu částkou 22 000 Kč, ale vůbec žádné výdaje. Žalovaná nesplácela vyčerpané peněžní prostředky řádně, a proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění poskytnutých prostředků.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

11. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.

12. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Soud však zastává názor, že uvedené neznamená, že by byl povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Soud sice musí zohlednit absolutní neplatnost, nikoli však aktivně vyhledávat důvody, které ji způsobují. Soud tedy k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral, a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99 nebo ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014).

13. V projednávaném případě žalobkyně v žalobách a jejích doplněních po nařízení jednání tvrdila, že při schvalování úvěru žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovanou. Žalobkyně dále ke zkoumání úvěruschopnosti žalované uvedla, že příjem ve výši 22 000 Kč, který v žádosti o úvěr uvedla žalovaná, byl zkontrolován na základě příchozích transakcí na účet žalované, což je v rozporu se zjištěními soudu, když na účet žalované v měsících předcházejících poskytnutí úvěru pravidelný příjem v uvedené výši nepřicházel. Postup žalobkyně, která v situaci, kdy žalovaná neuvedla v žádosti o poskytnutí úvěru vůbec žádné výdaje, určila její měsíční výdaje částkou 3 860 Kč, nelze považovat za správný. Je zcela mimo běžnou realitu podzimu roku 2021 uvažovat o částce 3 860 Kč jako o skutečné výši pravidelných měsíčních výdajů dospělé osoby. Za naprosto iracionální a nepochopitelný považuje soud postup žalobkyně jako banky, která poskytla žalované s tvrzeným (ale neprokázaným!) příjmem ve výši 22 000 Kč měsíčně a administrativně stanovenými výdaji ve výši 3 860 Kč měsíčně, v průběhu pouhých čtrnácti dnů (!) celkem tři úvěry (!) v celkové výši 524 200 Kč (!) se součtem měsíčních splátek ve výši téměř 8 900 Kč (!) s celkovou dobou splácení sedm, respektive osm let(!).

14. Soud souhlasí s tím, že v určitých konkrétních situacích lze používat při prověřování úvěruschopnosti úvěrovaného statistické údaje o obvyklých výdajích. Ovšem v situaci, kdy je úvěrovaný klientem banky, která mu úvěr poskytuje, a tato banka vede zároveň jeho běžný účet, není takový postup správný, zejména v situaci, kdy jsou jeho skutečné (a bance známé) výdaje diametrálně odlišné od statistických! Přesně tato situace nastala v projednávaném případě. Přesto žalobkyně použila pro posouzení úvěruschopnosti žalované od reality odtržené hodnoty, a proto nelze její postup považovat za správný.

15. Soud při jednání konaném dne 8. 7. 2024 poučil žalobkyni (po provedení důkazů listinami předložených žalobkyní) podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně prověřovala úvěruschopnost žalované před poskytnutím každého z úvěrů, a vyzval ji k označení důkazů potřebných k prokázání tvrzení, že žalobkyně řádně prověřovala úvěruschopnost žalované před poskytnutím každého z úvěrů. Poučil žalobkyni o následcích nevyhovění této výzvě.

16. Žalobkyně na výzvu sice reagovala, ale žádné další (doposud neprovedené) důkazy neoznačila.

17. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou předmětné smlouvy o úvěrech neplatné, a na jejich základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.

18. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně částky 341 277,57 Kč a z této částky požadovaného úroku z prodlení ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku), když uvedená částka představuje nevrácenou část žalované bez právního důvodu poskytnutých peněz. Žalobkyně poskytla žalované (na základě v řízení řešených smluv) částku v celkové výši 436 300 Kč, ale žalovaná vrátila žalobkyni jen 95 022,43 Kč.

19. Proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 341 277,57 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně od 11. 9. 2021 do zaplacení.

20. Zbývající nároky však (s ohledem na výše uvedený závěr) nejsou důvodné, a proto byla žaloba ve zbývající části výrokem II. rozsudku zamítnuta.

21. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť obě účastnice měly ve věci částečný úspěch. Žalobkyně byla úspěšná ohledně 341 277,57 Kč a úroku z prodlení z této částky (ke dni rozhodnutí 46 336,11 Kč), naopak žalovaná byla úspěšná ohledně 98 867,61 Kč, nekapitalizovaných úroků z úvěrů (ke dni rozhodnutí 20 531,02 Kč) a úroků z prodlení z částky 43 170,76 Kč (ke dni rozhodnutí soudu 5 861,40 Kč). Na základě uvedeného lze uzavřít, že žalobkyně měla ve věci úspěch přibližně ze 75,58 % a žalovaná přibližně z 24,42 %. Žalobkyně má tedy právo na náhradu 51,16 % svých nákladů řízení (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu). Žalobkyni vznikly v řízení účelně vynaložené náklady ve výši 80 130,67 Kč sestávající z části zaplaceného soudního poplatku ve výši 15 378 Kč a nákladů zastoupení zahrnujících odměnu advokáta ve výši 49 300 Kč (5 x 9 860 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění, podání žaloby a účast u jednání soudu dne 8. 7. 2024 a 7. 8. 2024) určenou dle § 7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., 5 režijních paušálů po 300 Kč přiznané dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhradu za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč přiznanou dle § 14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (12 x 100 Kč za čas strávený dvěma cestami k jednání a zpět), jízdné za cestu veřejnou hromadnou dopravou k jednání konanému dne 7. 8. 2024 v prokázané výši 258 Kč, jízdné ve výši 1 514,60 Kč za cestu k jednání konanému dne 8. 7. 2024 z Prahy do Teplic a zpět (195 km) osobním automobilem se spotřebou pro kombinovaný provoz 5,6 litrů motorové nafty na 100 km jízdy přiznané dle § 13 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (výpočet jízdného byl proveden dle ustanovení § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a § 1 a § 4 vyhlášky č. 398/2023 Sb.) a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 12 531,25 Kč přiznanou dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Na nákladech řízení přiznaná částka 40 994,85 Kč je finančním vyjádřením shora uvedeného poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve sporu.

22. Je třeba dodat, že za účelně vynaložené nelze považovat náklady spojené s podáními žalobkyně ze dní 25. 1. 2024, 15. 3. 2024 a 15. 7. 2024, jimiž žalobkyně doplňovala k výzvám soudu absentující či neúplná žalobní tvrzení či označovala důkazy.

23. Soud dále zdůrazňuje, že není možné považovat za účelně vynaložené náklady spojené se samostatným zahájením řízení o zaplacení 256 718,61 Kč (žaloba došlá soudu dne 25. 10. 2023), když žalobkyni nic nebránilo touto žalobou požadovaný nárok uplatnit již žalobou podanou dne 23. 10. 2023.

24. Protože žalobkyně byla v řízení zastupována advokátem, uložil soud žalované zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

25. Lhůtu k plnění uložených povinností soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.