27 C 251/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Marcelem Klimšou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 35 830 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 20 258,98 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 16 600 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části týkající se zaplacení 27 189,87 Kč s 19,98 % úrokem ze zápůjčky ročně z částky 19 514 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 29. 4. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 35 830 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje součet dluhů, které vznikly žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne 28. 3. 2014 a ze Smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne 11. 6. 2014 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba), když žalovaný řádně nesplácel poskytnuté zápůjčky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. právnická osoba a žalovaným byly ve dnech 28. 3. 2014 a 11. 6. 2014 sepsány smlouvy o zápůjčkách, v nichž se právnická osoba zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti 13 000 Kč a 10 000 Kč a žalovaný se zavázal právnická osoba vrátit zapůjčené peníze a zaplatit sjednaná navýšení ve výši 10 869 Kč a 8 361 Kč (v obou případech) v 60 pravidelných týdenních splátkách. Žalovaný podpisy potvrdil, že při sepisu smluv převzal celé zápůjčky v hotovosti. Žalovaný však po sepisu smluv zaplatil právnická osoba pouze 5 800 Kč a 600 Kč, a měl tak dlužit právnická osoba na jistinách zápůjček 9 841 Kč a 9 673 Kč a na navýšeních 8 228 Kč a 8 088 Kč (celkem 35 830 Kč). Uvedené pohledávky právnická osoba za žalovaným byly i s příslušenstvím postoupeny žalobkyni.

4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.

7. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené - dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Soud však zastává názor, že uvedené neznamená, že by byl povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Soud sice musí zohlednit absolutní neplatnost, nikoli však vyhledávat důvody, které ji způsobují. Soud tedy k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99 nebo ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014).

8. V projednávaném případě sama žalobkyně v žalobě pouze zcela obecně uvedla, jak její právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím zápůjček. Proto soud při nařízení jednání vyzval žalobkyni, aby doplnila svá obecná žalobní tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného tak, že uvede konkrétní kroky, které při svém šetření právní předchůdkyně žalobkyně učinila, a k prokázání takto doplněných tvrzení, aby označila důkazy. Žalobkyně v reakci na výzvu soudu zopakovala žalobní tvrzení, i to, že zjištěné a ověřené údaje byly zaznamenány do Zákaznických karet. Ty však soudu nepředložila s odůvodněním, že„ bohužel nebyly právním předchůdcem žalobce dohledány“.

9. Soud byl při jednání připraven poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že nebyla prokázána tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjček zjišťovala od žalovaného informace o jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, že žalovaný tyto informace právní předchůdkyni žalobkyně poskytl, a že právní předchůdkyně žalobkyně tyto informace ověřovala proti dokladům vyžádaným od žalovaného, což však žalobkyně zmařila svou neúčastí u jednání.

10. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontroly úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou předmětné smlouvy o zápůjčkách neplatné, a na jejich základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.

11. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně 16 600 Kč a požadovaného úroku z prodlení z této částky ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu 23 000 Kč (13 000 Kč + 10 000 Kč) a žalovaný jí z uvedených částek vrátil pouze 6 400 Kč (5 800 Kč + 600 Kč).

12. Proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 20 258,98 Kč (součet dlužné částky ve výši 16 600 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z ní do 15. 5. 2017 ve výši 3 658,98 Kč) s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 16 600 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení.

13. Lhůtu k plnění uložené povinnosti soud stanovil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

14. Další v řízení uplatněné nároky či jejich části však (s ohledem na výše uvedený závěr) nejsou důvodné, a proto byla žaloba ve zbývající části výrokem II. rozsudku zamítnuta.

15. Výrokem III. rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl ve věci mírně úspěšnější, a měl by tak právo na náhradu části nákladů řízení. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Nesplní - li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí řádně a včas, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí či nařízení exekuce.