27 C 323/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Marcelem Klimšou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupené advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 29. 1. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části týkající se zaplacení 600 Kč a 21,99 % úroku z úvěru ročně z částky 10 000 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení 1 212,93 Kč k rukám JUDr. jméno příjmení, advokáta se sídlem v obec, ulice a číslo, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 30. 8. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 10 600 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smlouvy o bankovních produktech a službách číslo uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba) dne 27. 10. 2016, když žalovaný vyčerpal, ale následně nesplácel kontokorentní úvěr.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolaní účastníci řízení nedostavili. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. právnická osoba a žalovaným byla dne 27. 10. 2016 uzavřena Smlouva o bankovních produktech, jejíž součástí byly i Dispozice k této smlouvě z téhož dne, v nichž byly mimo jiné uvedeny i konkrétní parametry sjednaného Flexikreditu (revolvingového úvěru) k běžnému účtu č. bankovní účet ve výši 10 000 Kč. Žalovaný vyčerpal celý úvěrový rámec, ale úvěr nesplácel, a proto mu právnická osoba dopisem ze dne 22. 10. 2019 oznámila, že Flexikredit byl zrušen a dluh ve výši 10 000 Kč byl převeden na úvěrový účet. Uvedená pohledávka právnická osoba za žalovaným ve výši 10 600 Kč (dluh + poplatek za zaslání upomínky 600 Kč) byla i s příslušenstvím postoupena žalobkyni.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

7. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

8. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.

9. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené - dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 9 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše).

10. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě vůbec netvrdila, jak dostála své povinnosti vyplývající jí z ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Proto soud při nařízení jednání vyzval žalobkyni, aby zcela konkrétně uvedla, jakým způsobem právní předchůdkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, a aby takto doplněné tvrzení doložila. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala, uvedla, že vycházela z žalovaným předloženého Potvrzení o výši příjmu a výdaje odhadla„ na základě historických dat z ČSÚ“. Avšak uvedené údaje jsou rozporné (roční x měsíční příjem), naprosto nedostatečné a zjevně neumožňují řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Informace o výdajích žalovaného nebyly nijak konkretizovány, žalovaný na ně nebyl ani dotázán. Z tabulky s údaji týkající se poměrů žalovaného vyplývá, že žalovaný měl u právní předchůdkyně žalobkyně již jeden úvěr s měsíční splátkou 2 698,70 Kč, žádné jiné výdaje (přestože měl bydlet sám v nájemním bytě) nebyly uvedeny konkrétní částkou.

11. Soud byl při jednání připraven poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a 3 o. s. ř. o tom, že dosud provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně, jež se k jednání nedostavila, znemožnila soudu, aby jí při jednání poskytl naznačené poučení podle § 118a o. s. ř.

12. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o úvěru neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.

13. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně 10 000 Kč a požadovaného úroku z prodlení z této částky ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně totiž poskytla žalovanému bez právního důvodu 10 000 Kč a žalovaný jí z uvedené částky vrátil ničeho.

14. Proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 10 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 29. 1. 2021 do zaplacení.

15. Další uplatněný nárok a příslušenství (poplatek za zaslání upomínky 600 Kč a 21,99 % úrok z úvěru ročně z částky 10 000 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení) však (s ohledem na výše uvedený závěr) nejsou důvodné, a proto byla žaloba ve zbývající části výrokem II. rozsudku zamítnuta.

16. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve věci částečný úspěch. Žalobkyně byla úspěšná ohledně 10 000 Kč a úroku z prodlení z této částky (ke dni rozhodnutí 1 263,01 Kč), naopak žalovaný byl úspěšný ohledně částky 600 Kč a úroku z úvěru z částky 10 000 Kč (ke dni rozhodnutí 2 777,37 Kč). Na základě uvedeného lze uzavřít, že žalobkyně měla ve věci úspěch přibližně ze 76,93 % a žalovaný přibližně z 23,07 %. Žalobkyně má tedy právo na náhradu 53,86 % svých nákladů řízení (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu). Žalobkyni vznikly v řízení účelně vynaložené náklady ve výši 2 252 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů zastoupení zahrnujících odměnu advokáta ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč) určenou dle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., tři režijní paušály po 100 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení, jednoduchou výzvu k plnění a podání žaloby) přiznané dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč přiznanou dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Na nákladech řízení přiznaná částka 1 212,93 Kč je finančním vyjádřením shora uvedeného poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve sporu.

17. Protože žalobkyně byla v řízení zastupována advokátem, uložil soud žalovanému zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

18. Lhůtu ke splnění uložené povinnosti soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. Proti rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Nesplní - li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí řádně a včas, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí či nařízení exekuce.