8 C 1/2015

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žaloba na zaplacení [částka] s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z této částky denně, od [datum] do zaplacení, nejvýše však [částka] za každý i započatý měsíc prodlení do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum] a doplňovaným četnými podáními (č. l. 2a, 12, 14, 15, 17, 20, 27 a 30), zaplacení ve výroku I shora uvedeného plnění z titulu nájemného ([částka] měsíčně) a služeb spojených s užíváním bytu ([částka] měsíčně v roce 2010 a [částka] měsíčně od roku 2011) [číslo] na adrese [adresa] (á [částka]) a dále části plnění dle dohody o uznání závazku (blíže nespecifikovaného původu) v rozsahu sjednaných a neuhrazených splátek [částka] v červenci 2014, [částka] v srpnu 2014 a [částka] v září 2014. [příjmení] znění petitu je zatíženo chybou v psaní (částka„ [částka]“), soud tedy vychází z částky [částka]. Stejně tak opět neobsahuje časové vymezení. Žalobkyně byla již dvakráte vyzývána k odstranění vad petitu, ani jednou však neuvedla petit bezvadně zformulovaný. Soud tak vyšel z informace v protokolu na č. l. 20, kde žalobkyně dříve uvedla, že příslušenství (poplatku z prodlení) se domáhá od [datum] do zaplacení.

2. Řízení je i nadále zatíženo vadou v tom smyslu, že soud dosud nerozhodl o změně žaloby (tj. usnesením z důvodu právní jistoty účastníků řízení výslovně nevyjádřil, čeho se žalobkyně v řízení v konečné podobě domáhá), přesto bylo nařízeno a konáno právní jednání dne [datum], které bylo odročeno v důsledku úpadku žalované. Jelikož žalobkyně ještě před tím, než odstranila vady žaloby, zaplatila soudní poplatek a soud zaslal žalobu žalované, vypustila požadavek na vyklizení bytu (č. l. 14), soud nerozhodoval o zastavení řízení v rozsahu návrhu na vyklizení bytu. S ohledem na ekonomii řízení však soud pokračoval i bez vydání takových procesního usnesení, neboť z listin v mezidobí vyplynulo, že pohledávka nadále existuje již jen jako naturální obligace a žaloba nemůže být ani částečně úspěšná, nadto by bylo třeba vést žalobkyni k definitivnímu upřesnění žalobního návrhu (tj. aniž by soud definitivní žalobní návrh musel sám„ kompilovat“ z několika různých podání), ohledně čehož soud do současnosti nebyl úspěšný. Z téhož důvodu soud žalobkyni nevyzýval k doplnění skutkových tvrzení ohledně titulu vzniku pohledávky v rozsahu [částka], která byla písemně uznána (uznání dluhu však nenahrazuje skutkové tvrzení o původu takové pohledávky, ale přestavuje toliko důkaz ohledně trvání takové pohledávky), způsobu a výsledku (povinného) vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním bytu ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. („ Není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období.“), a ani neověřoval nad rámec údajů v insolvenčním rejstříku, nakolik již byla pohledávka žalobkyně splněna (viz č. l. 67) a nakolik se tedy žalobkyně domáhá plnění, které jí již bylo uhrazeno. Žádná z těchto okolností totiž nemohla mít vliv na výsledek řízení.

3. Soud vedl žalobkyni k možnosti vzít žalobu zpět, tak však reflektovala toliko popisem osobních poměrů žalované a sebe samé, omluvila svou nepřítomnost u jednání, žádným způsobem však nevyjádřila, že by řízení nemělo pokračovat ohledně původně zformulovaného žalobního návrhu. Zastavení řízení přitom navrhla i sama žalovaná (takový dispoziční úkon s předmětem řízení však samozřejmě musí učinit žalující strana) ve svém vyjádření ze dne [datum] (č. l. 60), kde zkonstatovala skončení insolvenčního řízení, kde byla předmětná pohledávka přihlášena. Ani na doručení tohoto podání však žalobkyně nijak věcně nereagovala. Soud proto konal jednání dne [datum], k němuž obě účastnice předvolal a které pro omluvy obou z nich konal v jejich nepřítomnosti.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalobkyně se na základě dohody o přenechání předmětného družstevního bytu (č. l. 3) ze dne [datum] a nájemní smlouvy č. l. 5 ze dne [datum] domáhá plnění nájemného, které bylo sjednáno částkou [částka] měsíčně a (nevyúčtovaných) záloh na služby, které byly částkou [částka] sjednány v rozsahu:„ úklid a osvětlení společných prostor domu, užívání výtahu atd. dle rozpisu správy domu, spotřeby tepla, vody a teplé vody“. Nájemní smlouva byla sjednána do [datum], žalobkyně žalobou tvrdí prodlužování nájemního vztahu i pro následující období a z žádné listiny nevyplývá opak, naopak ze sdělení [anonymizováno] [obec] ze dne [datum] (č. l. 8) vyplývá, že se povolení k podnájmu předmětného bytu prodlužuje do [datum]. Soud tak má za to, že nájem předmětného bytu trval nejméně do [datum] a poté byl žalovanou dle tvrzení žalobkyně i nadále využíván k bydlení ve stejném rozsahu. Žalovaná zde bydlela se svou matkou, ta dle zjištění soudu v roce 2020 zesnula. Dle stavu veřejně dostupného insolvenčního rejstříku byl dnem [datum] prohlášen úpadek žalované a s odkazem na § 140a insolvenčního zákona tak došlo k přerušení tohoto řízení. Insolvenční řízení pak dle usnesení č. l. 51 skončilo vzetím na vědomí splnění oddlužení žalovanou a současně osvobozením žalované ve smyslu § 414 tamtéž od povinnosti hradit zbytek specifikovaných pohledávek. Z přihlášky pohledávky (P1) na č. l. 53 vyplynulo, že žalobkyně již [datum] přihlásila v insolvenčním řízení mimo jiné i svou pohledávku ve výši [částka], specifikovanou přinejmenším odkazem na řízení sp. zn. 8 C 1/2015, další příslušenství v rozsahu [částka], celkem tedy [částka]. Z přehledu uspokojení od insolvenčního správce na č. l. 57 pak vyplývá, že žalobkyni bylo z výtěžku uhrazeno celkem [částka]. Předžalobní výzva ve smyslu § 142a o. s. ř. tvrzena ani předložena nebyla.

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. S odkazem na uspokojení jistiny v rozsahu [částka] plněním od insolvenčního správce a co do zbytku žalobou uplatněného nároku (včetně příslušenství) pak s odkazem na § 414 insolvenčního zákona, dle něhož byla žalovaná osvobozena od povinnosti hradit zbytek pohledávky, uplatněné v tomto řízení, v jakém dosud (v insolvenčním řízení) uhrazena nebyla, žalobu nezbylo, než v plném rozsahu zamítnout. Část plnění tedy byla žalobkyni již uhrazena, části se již v důsledku osvobození žalované od takové platební povinnosti nemůže soudně domáhat, a to ani v rozsahu příslušenství, které je s osudem pohledávky neoddělitelně svázáno. Pohledávka žalobkyně tedy (v dosud neuhrazeném rozsahu) nezanikla, i nadále ji tedy žalovaná může dobrovolně splnit a nebude se ze strany žalobkyně jednat o bezdůvodné obohacení, pokud takové plnění přijme a ponechá si jej, pohledávka však již existuje pouze jako soudně nevymahatelná (tzv. naturální obligace). Dlužno doplnit, že v tomto řízení by soud nemohl žalobkyni přiznat plnění ani v rozsahu celých [částka], v jakém již byla uspokojena, neboť větší část (s výhradou nejasnosti povahy částky [částka], ohledně které bylo doloženo jen neurčité uznání dluhu) žalobou uplatněného nároku zřejmě tvoří nevyúčtované plnění záloh za služby spojené s užíváním bytu, přičemž nárok na uhrazení takových záloh zanikl s odkazem na § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. dnem [datum], resp. [datum], a žalobkyně by mohla ohledně této části žaloby uspět pouze v případě, že by doložila řádné vyúčtování skutečně spotřebovaných služeb, tedy zda vznikl přeplatek, nedoplatek, či se spotřeba se zálohami přesně shoduje. Touto okolností se však insolvenční soud ani insolvenční správce nezabýval.

6. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. Obecně je o nákladech řízení rozhodováno dle procesního výsledku sporu. V tomto řízení je však třeba přihlédnout i k výsledku insolvenčního řízení, neboť pohledávka zde zamítnutá, byla v insolvenčním řízení uznána a z větší části dokonce i uhrazena a nelze tak mechanicky dovozovat, že v tomto řízení byla žalobkyně zcela neúspěšná (byla by však úspěšná jen v menší části předmětu řízení). Současně však platí, že podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona platí, že jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Podle § 513 občanského zákoníku platí, že příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Současně podle § 150 o. s. ř. platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

7. Soud dospěl k závěru, že žalovaná byl shora odkazovaným usnesením insolvenčního soudu osvobozena i od povinnosti hradit náklady tohoto řízení (tedy včetně soudního poplatku, který žalobkyně částkou [částka] uhradila v kolcích). Přestože si je soud vědom, že nárok na náhradu nákladů řízení vzniká konstitutivním rozhodnutím nalézacího soudu v rámci rozhodnutí, kterým se řízení končí, tedy až poté, kdy marně uplyne lhůta k uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení, současně je třeba aplikovat ustanovení § 513 občanského zákoníku (norma později účinná - lex posterior) a konstatovat, že ani náhradu nákladů řízení s uplatněním takové pohledávky, coby pouhé příslušenství pohledávky, již přiznat nelze. Takový postup je ústavně konformní výkladem např. v usnesení Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 2730/2018, I. ÚS 3028/17 či v rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 29 ICdo 62/2014. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 29 Cdo 4318/2017 má soud za argumentačně překonané prvně uvedeným. V rámci obiter dictum lze dále de lege ferenda konstatovat, že úprava insolvenčního řízení je v otázce nákladů uplatnění pohledávky věřitelem, ať již v řízení nalézacím či insolvenčním, kusá a k věřiteli koncepčně zjevně nepřívětivá, to však v rovině podústavního práva nemůže ovlivnit aplikaci platného práva nalézacím soudem a důvod k podání návrhu ve smyslu § 95 odst. 2 Ústavy soud rovněž neshledává.

8. Žalobkyni tak náhrada nákladů řízení bezpochyby nenáleží, i kdyby byl její nárok po stránce hmotného práva důvodný v plné výši. V tomto případě by však soud musel přiznat právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. žalované, neboť její procesní úspěch vyjadřuje, že větší část žaloby by byla v případě věcného projednání samotného nároku žalobkyně zamítnuta (především z důvodu nevyúčtovaných záloh za služby, zřejmě tvořících nadpoloviční většinu celkové částky [částka]). Pokud se však týká takové případné části náhrady nákladů žalované (v jejím případě za účast na jednání dne [datum] a za písemné podání ze dne [datum]), soud aplikoval § 150 o. s. ř., neboť je zřejmé, že žalovaná zahájení řízení zapříčinila a mimořádné poměry svědčí tomu, aby žalobkyně nemusela žalované ničeho hradit. A to i přes to, že písemné vyjádření žalované bylo důsledkem neochoty (či neschopnosti) žalobkyně přijmout právní následek osvobození žalované od placení zbytku specifikovaných pohledávek v insolvenčním řízení, kam předmětná pohledávka nepochybně náležela, poté, co žalobkyně nevzala žalobu zpět. Byť žalobkyně nesplnila dokonce ani povinnost k zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., z insolvenčního řízení je zřejmé, že žalovaná by pohledávku ani tak žalobkyni dříve dobrovolně neuhradila a nalézací řízení by proběhnout muselo. Stejně tak žalobkyně nemohla ovlivnit, že v průběhu jí iniciovaného nalézacího řízení bude zahájeno insolvenční řízení, které je důsledkem neplnění platebních závazků žalovanou i vůči dalším osobám, o čemž přirozeně žalobkyně nemusela vědět, dokud nebylo insolvenční řízení zahájeno a ona se o něm nedozvěděla. Není tedy přijatelné, aby žalobkyně, která ztratila nárok na soudní poplatek, dále nesla tíži poměrné části nákladů tohoto řízení, s přihlédnutím k tomu, že obě účastnice tvrdí skromné majetkové poměry a zhoršený zdravotní stav. Proto soud ani žalobkyni s odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele žádnou platební povinnost výrokem II neuložil.

9. Nemožnost vrácení soudního poplatku [částka] je přímým důsledkem toho, že žalobkyně včas nereagovala na instruktivní poučení soudu (č. l. 59 a 70), nevzala žalobu zpět a trvala na projednání žaloby. Podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, totiž platí, že soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o [částka], bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Jelikož první jednání (k jednání dne [datum] by soud nepřihlížel, neboť nezačalo věcné projednávání žaloby) proběhlo dne [datum] a věc byla věcně projednána, neexistuje žádný zákonný důvod pro vrácení soudního poplatku, který byl proběhnuvším řízením plně konzumován a žalobkyně v něm nezískala nárok na plnou ani částečnou náhradu svých nákladů řízení, kam patří i jí zaplacený soudní poplatek.