12 C 126/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Coufalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 7 600 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 933,78 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 7 600 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení další částky ve výši 7 400 Kč s příslušenstvím, kapitalizovaného úroku ve výši 8 690,74 Kč a úroku 23,72% ročně z částky 10 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku celkem 15 000 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména smlouvou o půjčce, smluvními podmínkami smlouvy nazvané Smlouva o půjčce (otištěné na zadní straně smlouvy), kartou zákazníka, smlouvou o postoupení pohledávek, přílohou č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 68 ze Seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky vč. dokladu o odeslání, předžalobní výzvou se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladu o odeslání. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. [příjmení] [jméno] [příjmení], SE jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo dne 17. 3. 2015 k uzavření smlouvy o zápůjčce, jejímž předmětem byly finanční částky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobci vrátit tuto částku spolu s navýšením o dalších 7 400 Kč, představujících 23,72% sjednaný úrok, odměnu za hotovostní inkaso splátek a odměnu za administrativní činnost. Žalovaný, přestože předmět půjčky řádně převzal při podpisu smlouvy, i přes výzvu žalobce uhradil pouze částku [částka]. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 82/2012 občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně (na níž byla pohledávka postoupena) jako věřitel v rámci předmětného smluvního závazkového vztahu mezi procesními stranami dostála povinnostem, které jí ukládá shora uvedené zákonné ustanovení, jakož i svým povinnostem smluvním. Žalovaný však nesplnil základní povinnost dlužníka obsaženou ve výše uvedeném zákonném ustanovení, když žalobkyni řádně, včas, resp. dohodnutým způsobem předmět zápůjčky, a to zbylou část dlužné jistiny (po započtení zaplacené částky), nevrátil. Proto soud tuto povinnost uložil žalovanému k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku, to včetně zákonného úroku z prodlení. Jiná je situace ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení administrativního poplatku. Tato částka nebyla žalovanému reálně vyplacena, uzavření smlouvy o zápůjčce se časově shoduje s vyplacením jeho sjednané výše a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalovanému k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce analogicky vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek plně dopadá i na projednávanou věc a soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení administrativního poplatku ve výše uvedené smlouvě není dán. Ve vztahu k nákladům za hotovostní inkaso pak soud odkazuje na Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j.: [insolvenční spisová značka] [spisová značka] ze dne 11. 11. 2015, v kontextu s nímž je nutné dovodit neplatnost uvedeného pro rozpor s dobrými mravy a pro významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele. Analogicky v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn.

I. ÚS 3512/11 pak soud zamítl žalobu i co do smluvních úroků z prodlení, neboť v rámci spotřebitelských smluv takovéto ujednání zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. V projednávané věci se jednalo o spotřebitelské smlouvy, obsahující odkaz na všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí bylo právě ujednání o smluvním úroku, absentující podpis žalovaného. Ujednání o smluvním úroku tak bylo sjednáno v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, a je tedy neplatné. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný a dle názoru soudu tak povaze věci nejlépe odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.