12 C 18/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Coufalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 6 250 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 5 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 28. 4. 2012 do zaplacení.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení další částky [částka] s příslušenstvím, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. <b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 6 250 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu závazku ze smlouvy o úvěru, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. Ferratum Czech, s.r.o. a žalovanou jako smluvními stranami. V rámci zjištěného skutkovému stavu věci soud po provedeném řízení v kontextu s provedenými důkazy učinil závěr, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta částka 5 000 Kč, kterou se spolu s poplatkem 1 250 Kč zavázala uhradit do 27. 4. 2012. Žalovaná se však v průběhu tohoto závazkového vztahu dostala do prodlení s úhradou dluhu. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Ačkoli žalobkyně nesporně dostála svým povinnostem, jež jí ukládá ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, resp. svým povinnostem smluvním, žalovaná přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne řádně nesplnila splatnou jistinu smlouvy o úvěru a dostala se tak do prodlení se splněním tohoto svého závazku. V důsledku této skutečnosti je žalovaná kromě dluhu povinna hradit zákonný úrok z prodlení. Jiná je situace ohledně žalobou uplatněných nároků na zaplacení administrativního poplatku ve výši 1 250 Kč. Tato částka nebyla žalované reálně vyplacena, uzavření smlouvy o úvěru se časově shoduje s vyplacením sjednané výše úvěru a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalované k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce analogicky vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek plně dopadá i na projednávanou věc a soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení administrativních poplatků ve výše uvedené smlouvě není dán. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a částečně úspěšné žalobkyni tak soud přiznal 50% náhradu nákladů řízení, spočívající v soudním poplatku ve výši 400 Kč, navýšené odměně advokáta o 21% DPH ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 3x 200 Kč za tři poskytnuté úkony právní služby a 3x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby, tedy náklady řízení ve výši 1 250 Kč.