12 C 205/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Coufalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 73 223 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 22 672 Kč s příslušenstvím, společně s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 118,32 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 22 672 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení další částky ve výši 50 551 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 22 098 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 25 579,90 Kč a úroku 18,87% ročně z částky 44 770 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku celkem 73 223 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména smlouvou o spotřebitelském úvěru, kartou zákazníka, uvítacím dopisem, dokladem o poskytnutí peněžních prostředků, výzvou k úhradě před zesplatněním vč. dokladu o odeslání, oznámením o zesplatnění vč. dokladu o odeslání, smlouvou o postoupení pohledávek, přílohou č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana [číslo] ze Seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky vč. dokladu o odeslání, předžalobní výzvou se základním skutkovým a právním rozborem vč. dokladu o odeslání. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo dne 1. 8. 2019 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byly finanční částky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit tuto částku spolu s navýšením o úroky ve výši 54 976 Kč a administrativní poplatek ve výši 18 000 Kč. Žalovaný, přestože předmět půjčky řádně převzal při podpisu smlouvy, i přes výzvu žalobkyně uhradil pouze částku 27 328 Kč, přičemž ve smyslu smluvních podmínek proti němu žalobkyně uplatnila právo na zaplacení zákonných úroků a smluvních úroků. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 82/2012 občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně (na níž byla pohledávka postoupena) jako věřitel v rámci předmětného smluvního závazkového vztahu mezi procesními stranami dostála povinnostem, které jí ukládá shora uvedené zákonné ustanovení, jakož i svým povinnostem smluvním. Žalovaný však nesplnil základní povinnost dlužníka obsaženou ve výše uvedeném zákonném ustanovení, když žalobkyni řádně, včas, resp. dohodnutým způsobem předmět úvěru, a to dlužnou jistinu (mimo žalovaným zaplacených 27 328 Kč), nevrátil. Proto soud tuto povinnost uložil žalovanému k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku, to včetně zákonného úroku z prodlení. Jiná je situace ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení administrativního poplatku. Tato částka nebyla žalovanému reálně vyplacena, uzavření smlouvy o úvěru se časově shoduje s vyplacením jeho sjednané výše a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalovanému k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce analogicky vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek plně dopadá i na projednávanou věc a soud proto dospěl k závěru, že Analogicky v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn.

I. ÚS 3512/11 pak soud zamítl žalobu i co do smluvního úroku, neboť v rámci spotřebitelských smluv takovéto ujednání zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. V projednávané věci se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, obsahující odkaz na všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí bylo právě ujednání o smluvním úroku, absentující podpis žalovaného. Ujednání o smluvním úroku tak bylo sjednáno v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, a je tedy neplatné. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný a dle názoru soudu tak povaze věci nejlépe odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.