12 C 233/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Coufalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 8 150 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 750 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 002,11 Kč, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 750 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení další částky ve výši 7 400 Kč s příslušenstvím a kapitalizovaného úroku ve výši 2 981,85 Kč a úroku ve výši 23,72% ročně z částky 6 276,58 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. <b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky celkem 8 150 Kč s dalším příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou jako smluvními stranami. V rámci zjištěného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalovaná jako dlužník uzavřela dne 28. 10. 2016 s právním předchůdcem žalobkyně – společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce a z ní poskytnuté finanční prostředky 10 000 Kč se zavázala splatit spolu s dalším navýšením o 7 400 Kč ve sjednaných splátkách, což však posléze učinila pouze co do částky 9 250 Kč. Co do dlužné jistiny ve výši 750 Kč s příslušenstvím proto soud žalobě vyhověl výrokem I. rozsudku. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení §2390 a násl. zákona č. 82/2012 občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. Jiná je situace ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení administrativního poplatku. Tato částka nebyla žalované reálně vyplacena, uzavření smlouvy o zápůjčce se časově shoduje s vyplacením sjednané výše zápůjčky a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalované k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce analogicky vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek analogicky plně dopadá i na projednávanou věc a soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení administrativního poplatku ve výše uvedené smlouvě není dán. Ve vztahu k nákladům za hotovostní inkaso není nárok dán, zde soud odkazuje na Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j.: KSPA 60 INS 5615/2015 60 ICm 3236/2015 ze dne 11. 11. 2015, v kontextu s nímž je nutné dovodit neplatnost uvedeného pro rozpor s dobrými mravy a pro významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele. Analogicky v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn.

I. ÚS 3512/11 pak soud zamítl žalobu i co do smluvního úroku z prodlení, neboť v rámci spotřebitelských smluv takovéto ujednání zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. V projednávané věci se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, obsahující odkaz na všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí bylo právě ujednání o smluvním úroku, absentující podpis žalovaného. Ujednání o smluvním úroku tak bylo sjednáno v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, a je tedy neplatné. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný a dle názoru soudu tak povaze věci nejlépe odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.