12 C 255/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových, IČO , sídlem adresa o: zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 261 064 Kč s příslušenstvím dle zákona č. 82/1998 Sb.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 126 035 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 189 035 Kč od 16. 9. 2021 do 16. 11. 2021 a z částky 126 035 Kč od 17. 11. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 135 029 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 135 029 Kč od 16. 9. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 17. 9. 2021 domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 324 064 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 89/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ OdpŠk“).

2. Svoji žalobu odůvodnila tím, že návrhem ze dne 6. 6. 2006, doručeným Okresnímu soudu v Třebíči dne 9.6.2006, se jako povinná domáhala zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), která byla proti ní na základě návrhu oprávněné [právnická osoba] ze dne 19. 7. 2004 nařízena pro částku 46 065 Kč s přísl., a to usnesením Okresního soudu v Třebíči č.j. 1 Nc 1202/2004-5 z 28.7.2004 ve spojení s opravným usnesením č.j. 1 Nc 1202/2004-7 z 11. 4. 2005. Důvodem byla skutečnost, že vymáhanou povinnost již jednou oprávněné zaplatila k rukám jejího zástupce p. [příjmení], který byl mj. i v této souvislosti odsouzen trestním soudem za zpronevěru. Soud prvního stupně o návrhu rozhodl bez jednání po více než roce usnesením z 17. 9. 2007, č.j. 1 Nc 1202/2004-20, kdy tomuto vyhověl, avšak z jiného než požadovaného důvodu, a to pouze na základě souhlasu oprávněné. Odvolací soud - Krajský soud v Brně se věcí zabýval na základě odvolání žalobkyně z 8. 10. 2007 podaného proti předmětnému usnesení z 17. 9. 2007 O tomto rozhodl po dalším cca půl roce svým usnesením ze dne 31. 1. 2008, č.j. 12 Co 1122/2007-39 s tím, že usnesení soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně se znovu věcí zabýval až v roce 2020, tedy po 12-ti letech, když 3 roky předtím, na konci roku 2017, žalobkyni jako povinnou požádal o zaslání veškerých listin k danému řízení, a to z důvodů, že se nepodařilo nalézt soudní spis a dojde k jeho rekonstrukci. Tomuto požadavku žalobkyně obratem vyhověla. Soud I. stupně rozhodl ve věci opět bez jednání svým v pořadí druhým usnesením č.j. 1 Nc 1202/2004-55 dne 29. 9. 2020 (doručeno 5. 10. 2020). Návrhu tentokrát vyhověl z požadovaného důvodu a výrok rozhodnutí o zastavení exekuce nabyl právní moci dne 22. 10. 2020. K odvolání soudního exekutora do nákladového výroku se věci ještě jednou věcí zabýval Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě, který v tomto rozsahu rozhodl konečným způsobem svým usnesením ze dne 14. 1. 2021, č.j. 72 Co 273/2020-66, jenž bylo doručeno právnímu zástupci žalobkyně dne 27. 1. 2021. Tím exekuce i řízení o návrhu z 6. 6. 2006 definitivně skočilo. Pokud jde o okolnosti a kritéria pro stanovení výše nároku s přihlédnutím k ust. § 31a zákona uvedla žalobkyně, že projednávanou věc považuje za jednoduchou, neboť rozhodnutím soudu s uvedením správného důvodu zastavení exekuce mohlo být o jejím návrhu pravomocně rozhodnuto za velmi krátkou dobu, a to bez nutnosti nařizovat jednání. Díky chybnému právního názoru soudu prvního stupně a zejména pozdější ztrátě soudního spisu k tomu nedošlo. Nic jiného důvodem průtahů přitom nebylo. V průběhu celého řízení žalobkyně nikdy nezavdala žádnou ani sebemenší příčinu k průtahům v řízení. V zákonné lhůtě pouze 1x využila právo na podání opravného prostředku. Navíc poskytla požadovanou součinnost k rekonstrukci spisu. Věc byla opakovaně (2x) projednávána před obecnými soudy pouze ve 2 stupních. Šlo o nízkou četnost rozhodování soudů, druhé odvolací řízení se týkalo navíc pouze otázky nákladů exekuce. Z obsahu návrhu a charakteru řízení (exekuce) lze dovodit, že řízení mělo pro žalobkyni významný dopad, a to zejména v jeho počátcích, kdy jí byly na předmětnou exekuci strhávány nemalé částky z mých příjmů, což bylo také důvodem podání návrhu na její zastavení. Poté, kdy exekutor již téměř vše vymohl (částka 62 745 Kč včetně nákladů) a vyplatil oprávněné (částka 46 719 Kč), žalobkyně čekala, kdy soud konečně o jejím návrhu správně rozhodne, aby dostala peníze zpět. Teprve po rozhodnutí soudu totiž mohla vymožené plnění po oprávněné požadovat vrátit. Celková délka řízení v této věci činila více než 14 let (přesně 174 měsíců). Základní částka zadostiučinění tedy činí 270 054 Kč, tj. 20 000 Kč za celkem 13 let a 6 měsíců délky řízení přesahující přiměřenou dobu (1 rok), kdy žalobkyně vychází z judikaturou vymezené částky 20 000 Kč/rok, tj. 1 667 Kč/měsíc. Ke snížení základní částky nelze přistoupit z důvodu jejího projednání pouze na dvou stupních soudů (nízká četnost) a již vůbec ne z důvodu složitosti věci (šlo o jednoduchou věc), spíše naopak. Naopak ke zvýšení o 20 % nutno přistoupit z důvodu, že žalobkyni nelze nic v souvislosti s průtahy vytýkat. Kritérium významu věci i negativních dopadů pro osobu žalobkyně hodnotí neutrálně, byť by důvody k navýšení též existovaly. Za dané situace považuje žalobkyně za adekvátní nárokovat základní částku po zohlednění oprav upravenou na celkem 324 064 Kč, zahrnující navýšení o 20%. Dle názoru žalobkyně bylo porušeno její právo účastníka exekučního soudního řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě. Stalo se tak v důsledku zbytečných průtahů na straně exekučního soudu (soudu I. stupně). To nakonec znamenalo celkovou délku řízení v trvání 174 měsíců. Tím došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 z.č. 82/1998 Sb. v rozhodném znění a k naplnění základní podmínky odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, která žalobkyni v této souvislosti nesporně vznikla.

3. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 12. 11. 2021 uvedla, že žalobkyně uplatnila podáním doručeným žalované dne 15. 3. 2021 nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 324 000 Kč z titulu nepřiměřené doby rozhodování o návrhu na zastavení exekuce v exekučním řízení vedeném před Okresním soudem v Třebíči pod sp. zn. 1 Nc 1202/2004. Její žádost byla shledána částečně důvodnou, proto žalobkyni bylo přiznáno a poskytnuto zadostiučinění ve výši 63 000 Kč. Délka rozhodování o návrhu žalobkyně na zastavení exekuce činila 14 let a 7 měsíců. Celé exekuční řízení bylo vedeno na dvou stupních soudní soustavy, přičemž soud I. stupně rozhodoval čtyřikrát a soud II. stupně dvakrát. V řízení došlo k výraznému průtahu od ledna 2008 do 9. 11. 2017, kdy soud zjistil, že spis je ztracen a zahájil jeho rekonstrukci. Význam řízení pro žalobkyni lze hodnotit jako standartní, respektive i nižší. Žalobkyně byla povinnou v exekučním řízení o dlužnou částku ve výši 47 905 Kč. Exekuční řízení obecně nejsou dle ustálené judikatury významnějšími řízeními, navíc význam řízení je v daném případě umenšován skutečností, že žalobkyně se po dobu devítiletého průtahu vůbec nedotazovala na stav věci, ani věc neurgovala. Dobu rozhodování o návrhu na zastavení exekuce lze hodnotit jako nepřiměřenou. Při stanovení výše zadostiučinění žalovaná vycházela ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen„ sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu“), přičemž za základní částku za rok trvání řízení považuje 15 000 Kč a dále též z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen„ ESLP“). Dle ustálené judikatury soudů však je výše zadostiučinění limitována výší částky, která je předmětem sporu. Má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v zásadě vyjádřeného výší žalované částky s příslušenstvím. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). V daném případě byla po žalobkyni vymáhána částka 47 905 Kč, celkem byla žalobkyni zabavena částka (včetně nákladů exekuce) ve výši 62 754 Kč. V nejistotě tak byla žalobkyně po dobu exekuce ohledně této částky. S přihlédnutím k výše uvedenému se jeví jako přiměřeným zadostiučiněním částka 63 000 Kč.

4. Žalobkyně podáním ze dne 19. 11. 2021 vzala zpět žalobu co do částky 63 000 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z této částky za dobu od 16. 11. 2021 do zaplacení zpět, neboť žalovaná jí tuto částku uhradila dne 15. 11. 2021. V uvedeném rozsahu proto soud řízení částečně zastavil usnesením ze dne 27. 12. 2021, č. j. 12 C 255/2021-45.

5. Soud provedl dokazování listinami předloženými oběma účastníky a dále spisem zdejšího soudu sp. zn. 1 Nc 1202/2004.

6. Z podání žalobkyně datovaného dne 15. 3. 2021 bylo zjištěno, že tohoto dne uplatnila žalobkyně u žalované nárok na peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení dle § 13 a § 31a OdpŠk. Jednalo se o nepřiměřenou délku řízení vedeného před Okresním soudem v Třebíči pod sp. zn. 1 Nc 1202/2004. Žalobkyně požadovala zaplatit na nemajetkové újmě částku 324 000 Kč.

7. Z přípisu žalované ze dne 15. 3. 2021 vyplývá, že žalovaná obdržela podání žalobkyně uvedené v předchozím odstavci. Žalobkyně byla informována o tom, že po dobu mimosoudního projednávání jejího nároku, nejdéle však po dobu 6 měsíců, se zastavuje běh promlčecích lhůt dle § 35 odst. 1 OdpŠk.

8. Z internetových stránek infoSoud ke spisové značce 1 Nc 1202/2004 vedené před Okresním soudem v Třebíči a Krajským soudem v Brně vyplývá, že řízení bylo zahájeno 19. 7. 2004 a skončeno 28. 1. 2021.

9. Ze stanoviska žalované ze dne 11. 11. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná po zhodnocení všech rozhodných okolností případu žalobkyně a zákonných kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk dospěla k závěru, že žalobkyní požadovaná částka 324 000 Kč je nepřiměřeně vysoká a že odpovídající výše zadostiučinění by měla činit 63 000 Kč. Tuto částku žalovaná již žalobkyni poukázala na účet.

10. Z připojeného spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 1 Nc 1202/2004 (dále též jen„ exekuční spis“) byly pro rozhodnutí ve věci podstatné zejména následující důkazy:

11. Návrhem podaným k soudu dne 19. 7. 2004 domáhala se oprávněná [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [PSČ] nařízení exekuce proti povinné [celé jméno žalobkyně] (žalobkyni) k uspokojení pohledávky ve výši 46 065 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 28. 7. 2004 byla nařízena exekuce v této věci. Dne 11. 4. 2005 bylo vydáno opravné usnesení, kterým byl opraven výrok usnesení o nařízení exekuce. Dne 6. 6. 2006 podala žalobkyně jako povinná v exekučním řízení návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, neboť pohledávku již před podáním návrhu na výkon exekuce uhradila. Usnesením ze dne 17. 9. 2007 byla exekuce zastavena z důvodu uvedených v § 268 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 55 zákona č. 120/2001 Sb. Proti tomuto usnesení podala povinná dne 8. 10. 2007 odvolání s tím, že soud I. stupně zastavil exekuci v rozporu s návrhem oprávněné podáním ze dne 22. 10. 2007. Následně povinná své odvolání podrobně doplnila. Věc byla předložena s předkládací zprávou k rozhodnutí o odvolání Krajskému soudu v Brně (dále též jen„ KS [obec]“) dne 27. 11. 2007. Usnesením KS [obec] sp. zn. 12 Co 1122/2007-39 ze dne 31. 1. 2008 bylo usnesení soudu I. stupně o nařízení exekuce zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Na čl. 19 exekučního spisu se nachází záznam ze dne 9. 11. 2017 o tom, že exekuční spis nelze nalézt. Následují žádosti směřující k rekonstrukci exekučního spisu. Dne 29. 11. 2017 požádal zdejší soud Mgr. [příjmení] o zaslání listin za účelem rekonstrukce spisu, kdy reakce následovala ihned dne 30. 11. 2017. Dne 11. 12. 2017 požádal soud exekutora Mgr. [jméno] [příjmení] o zapůjčení celého exekučního spisu. Dne 19. 3. 2018 požádal vyřizující soudce o zapůjčení trestního spisu sp. zn. 3 T 104/2005 trestní oddělení zdejšího soudu. Dne 29. 6. 2018 následovala žádost soudu na mzdovou účtárnu povinné o zaslání zprávy v souvislosti s exekucí. Požadovaná zpráva byla soudu dodána dne 26. 7. 2018. Usnesením ze dne 29. 9. 2020 zastavil zdejší soud exekuci proti povinné z důvodu uvedených v § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Výrok o zastavení exekuce nabyl právní moci dne 22. 10. 2020. Proti zbývajícím výrokům podal odvolání exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] dne 19. 10. 2020. Dne 21. 10. 2020 byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání Krajskému soudu v Brně – pobočka [obec]. Usnesením ze dne 14. 1. 2021 změnil Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesení zdejšího soudu ohledně nákladů exekuce a ohledně již zaplacených nákladů exekuce. Usnesení nabylo právní moci dne 27. 1. 2021.

12. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav: Žalovaná dne 6. 6. 2006 podala ke zdejšímu soudu návrh na zastavení exekuce, která proti ní byla zahájena na základě návrhu oprávněné spol. [právnická osoba] Jednalo se o částku 46 065 Kč s příslušenstvím. Zdejší soud poprvé o návrhu žalobkyně na zastavení exekuce rozhodl bez nařízení jednání dne 17. 9. 2007. Exekuci zastavil, avšak z jiného důvodu, než navrhovala žalobkyně (tehdy povinná). Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, jemuž odvolací soud dne 31. 1. 2008 vyhověl, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Další úkon ve věci učinil soud prvního stupně až dne 29. 11. 2017, kdy zahájil rekonstrukci ztraceného exekučního spisu. Následovaly další úkony soudu směřující k rekonstrukci spisu, a to ve dnech 11. 12. 2017, 19. 3. 2018 a 29. 6. 2018. Veškeré podklady pro rekonstrukci spisu a vydání rozhodnutí měl soud prvního stupně k dispozici již dne 26. 7. 2018. Usnesení o zastavení exekuce však soud prvního stupně vydal až dne 29. 9. 2020, opět bez nařízení jednání. V mezidobí nebyl ve věci soudem učiněn žádný úkon. K odvolání soudního exekutora pak dne 14. 1. 2021 rozhodl odvolací soud nově o nákladech exekuce. Řízení o návrhu žalobkyně na zastavení exekuce tak bylo pravomocně skončeno až dne 27. 1. 2021.

13. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil dle následujících zákonných ustanovení: <i>14. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.</i> <i>15. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.</i> <i>16. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.</i> <i>17. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.</i> <i>18. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.</i> <i>19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.</i> 20. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila.

21. Předně je třeba uvést, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace provedené zákonem č. 160/2006 Sb. primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z ESLP na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet též z judikatury ESLP.

22. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení; vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

23. Nejprve tedy bylo třeba posoudit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, tj. konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

24. Délka posuzovaného řízení činila 14 let, 7 měsíců a 21 dní, tj. od podání návrhu na zastavení exekuce dne 6. 6. 2006 do právní moci konečného rozhodnutí ve věci ze dne 14. 1. 2021, č. j. 72 Co 273/202-66, tedy do 27. 1. 2021.

25. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. K tomuto soud podotýká, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu). Dvakrát rozhodoval ve věci samé soud I. stupně, stejně tak soud odvolací. Následně je třeba hodnotit postup soudů obou stupňů. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně nečinil úkony v přiměřených lhůtách (viz dále), přičemž napoprvé rozhodl o zastavení exekuce z jiného důvodu, než z jakého podala žalobkyně (tehdy povinná) svůj návrh. To bylo pak příčinou zrušení prvního rozhodnutí o zastavení exekuce odvolacím soudem a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Soud uvedený postup soudu prvního stupně proto přičetl k tíži žalované. Obecně by měly být úkony činěny v rozestupech max. tří měsíců, což se v projednávané věci nestalo. Zejména v řízení před soudem prvního stupně došlo ke zcela neodůvodněným průtahům v řádu několika let. Již první rozhodnutí ve věci soud vydal po více něž roce po podání návrhu na zastavení exekuce, ačkoliv se nejednalo o věc nijak právně ani skutkově složitou, a navíc bylo možno rozhodnutí vydat bez nařízení jednání, což soud také učinil. Ke zcela zásadnímu průtahu v řízení však došlo v důsledku ztráty exekučního spisu na dobu od ledna 2008 do listopadu 2017, tj. 9 let a 10 měsíců. Poté sice došlo k rekonstrukci spisu, avšak soud prvního stupně ve věci znovu rozhodl (exekuci zastavil) až dne 22. 10. 2020, přestože všechny vyžádané materiály k rekonstrukci spisu mu byly doručeny již dne 26. 7. 2018. Pokud se jedná o řízení před soudem odvolacím, zde soud žádné průtahy v řízení neshledal. S ohledem na shora uvedené nelze než konstatovat, že na zcela neadekvátní a nepřiměřené délce exekučního řízení se podílel zcela jednoznačně a prakticky výlučně soud prvního stupně.

26. Co se týká složitosti věci, soud neshledal v posuzované věci skutkovou ani právní složitost. Šlo zcela jednoduchý návrh na zastavení exekuce, o kterém bylo možno rozhodnout bez nařízení jednání, neboť nebylo třeba provádět žádné dokazování. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, na každém z nich 2x, avšak pouze v důsledku nesprávných rozhodnutí soudu prvního stupně. Také soud odvolací rozhodoval v obou případech bez nařízení jednání.

27. Význam posuzovaného řízení považuje žalobkyně pro svou osobu za významný, neboť jí byly v důsledku tohoto řízení strhávány v jeho počátku nemalé částky z jejích příjmů. Dle sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu (s odkazem na rozsudek tohoto soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009) mají zvýšení význam pro účastníka řízení obecně věci trestní, věci péče soudu o nezletilé, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení, věci týkající se života a zdraví účastníků nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavuje třeba vyřídit přednostně. V takových případech se význam předmětu řízení pro účastníka presumuje. Žádnou z těchto okolností však soud neshledal a žalobkyní tvrzený zvýšený význam řízení nepovažuje soud za opodstatněný. Pokud by pro žalobkyni bylo exekuční řízení tak významné, jak tvrdí, jistě by se zajímala o to, z jakého důvodu soud po dobu téměř 10ti let nerozhodl o jejím návrhu. Nic takového však z exekučního spisu, resp. z provedených důkazů nevyplývá. S ohledem na shora uvedené považuje soud význam exekučního řízení pro žalobkyni za spíše menší.

28. Dalším kritériem je chování poškozené, resp. žalobkyně. Ta ve věci podala pouze 1x odvolání proti prvnímu rozhodnutí soudu prvního stupně o jejím návrhu. Odvolací soud jí následně vyhověl. Ze strany žalobkyně tak nedošlo k žádnému obstrukčnímu jednání, které by mohlo mít za následek prodloužení délky řízení. Naproti tomu ze spisu nevyplývá, že by se žalobkyně snažila aktivně řešit nečinnost soudu. To jí však nelze klást k tíži, neboť to není její povinností. Pokud by tak učinila, zohlednil by soud tuto skutečnost v její prospěch. Takto však soud vyhodnotil chování žalované jako neutrální.

29. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (tj. 1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Při určení základní částky odškodnění hraje zásadní roli celková délka řízení. V posuzovaném případě bylo řízení zahájeno dne 6. 6. 2006 podáním návrhu na zastavení exekuce u Okresního soudu v Třebíč a skončeno dne 27. 1. 2021 nabytím právní moci usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 14. 1. 2021, č. j. 72 Co 273/2020-66. Soud shledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení na samé horní hranici této sazby, neboť exekuční řízení trvale extrémně dlouho, téměř 15 let (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Při zhodnocení všech aspektů posuzovaného řízení a především jeho délky tak soud dospěl k závěru, že adekvátní základní částka za jeden rok řízení v projednávané věci je 20 000 Kč. Základní částka přiměřeného zadostiučinění za celkovou dobu posuzovaného řízení tak činí 270 050 Kč. Tato částka sestává z částky 20 000 Kč za první dva roky exekučního řízení (2 x 20 000 Kč, sníženo o 1/2 za každý rok) a z částky 250 050 Kč za celkem 150 následujících měsíců řízení (tj. 150 x 1 667 Kč). Žalobkyně totiž požadovala náhradu nemajetkové újmy pouze za 174 měsíců, nikoli za 175 měsíců, po které řízení skutečně trvalo.

30. Částku, ke které soud dospěl součinem základní částky za jeden rok řízení, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk. Soud proto základní částku navýšil o 20 % za postup soudu ve věci, který se svými pochybeními zcela zásadně a v podstatě výlučně podílel na celkové době řízení.

31. Soud při svém rozhodování musel též zohlednit částku, která byla předmětem posuzovaného exekučního řízení ve vztahu k částce, která by měla být žalobkyni přiznána jako náhrada nemajetkové újmy. Své rozhodnutí ohledně této okolnosti soud opírá zejména o judikaturu Nejvyššího soudu, a sice rozsudek ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a rozsudek ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Z odůvodnění prvně uvedeného rozsudku vyplývá, že„ dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50%, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodným.“ Nejvyšší soud dále uvádí:„ Nelze sice tvrdit, že by výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemohla být vyšší, než je hodnota penězi ocenitelného předmětu řízení; obecně však platí, že hodnotou předmětu řízení přímo úměrně roste i klesá její význam pro účastníky.“ Následně Nejvyšší soud uvádí, že je možno s ohledem na nižší význam předmětu řízení přistoupit ke snížení základní částky odškodnění i o více než 50%. Z odůvodnění rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 pak plyne, že„ je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovala, nadto několikanásobně, jak to žádá žalobkyně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ 32. S ohledem na shora uvedené v předchozím odstavci, hodnotu předmětu exekučního řízení (cca 63 000 Kč včetně příslušenství) a základní výši zadostiučinění vypočtenou soudem (271 669 Kč), přistoupil soud ke snížení výše základní náhrady o 50%. Ačkoliv i tato částka (viz níže) několikanásobně přesahuje hodnotu předmětu exekučního řízení, soud shledal mimořádnou okolnost dle ust. § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, neboť extrémní průtahy v řízení jdou výhradně k tíži soudu.

33. Základní částku ve výši 271 669 Kč soud tedy navýšil o 20 % a současně snížil o 50 %. Fakticky tedy základní částku snížil o 30 %, tj. na částku 189 035 Kč. Od této částky je ovšem třeba dále odečíst přiznané zadostiučinění ve výši 63 000 Kč, které bylo žalobkyni již poskytnuto. Oprávněný nárok žalobkyně tedy aktuálně činí 126 035 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně po částečném zastavení řízení (co do částky 63 000 Kč) nadále požadovala po žalované zaplacení částky 261 064 Kč, ve zbývající části, tj. ohledně částky 135 029 Kč soud žalobu výrokem II. zamítl.

34. Soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení 8,50 % ročně z částky 189 035 Kč od 16. 9. 2021 do 16. 11. 2021 a z částky 126 035 Kč od 17. 11. 2021 do zaplacení. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 15. 3. 2021, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 15. 9. 2021, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 16. 9. 2021 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Žalobkyně původně požadovala částku 324 064 Kč spolu s úrokem z prodlení od 16. 9. 2021 do zaplacení. Žalovaná v průběhu řízení žalobkyni uhradila částku 63 000 Kč, žalobkyně tedy vzala žalobu v rozsahu této částky a úroku z prodlení z této částky od 16. 11. 2021 do zaplacení zpět. Předmětem řízení tak dále byla částka 261 064 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 324 064 Kč od 16. 9. 2021 do 16. 11. 2021 a s úrokem z prodlení z částky 261 064 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 126 035 Kč a soud jí proto tedy přiznal i úrok z prodlení z této částky 189 035 Kč (tj. 126 035 Kč + 63 000 Kč) od 16. 9. 2021 do 16. 11. 2021 a z částky 126 035 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení. Ve zbývající části požadovaných zákonných úroků z prodlení byla žaloba zamítnuta výrokem II. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která ke dni 16. 9. 2021 a 16. 11. 2021 shodně činila 8,50 %. Nutno dodat, že soud vzal za prokázané, že částka 63 000 Kč byla žalobkyni uhrazena dne 15. 11. 2021. Ačkoliv tato skutečnost nebyla doložena žádným listinným důkazem, vycházel soud z tvrzení žalobkyně. Žalovaná měla možnost se k tomuto tvrzení žalobkyně vyjádřit a zároveň měla možnost je sporovat i v případném odvolání proti usnesení zdejšího soudu, jímž bylo částečně zastaveno, avšak žalovaná to neučinila.

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná pouze zhruba v polovině předmětu řízení, a soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.