12 C 308/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Coufalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 152 915 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 150 515 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 77 015 Kč od 22. 8. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 73 500 Kč od 22. 8. 2020 do zaplacení.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení nákladů ve výši 2 400 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 33 028 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa]. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku ve výši 152 915 Kč s dalším příslušenstvím z titulu dohody o přistoupení k dluhu ze dne 20. 1. 2020. Soud za splnění předpokladů ustanovení § 115a občanského soudního řádu ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, přičemž při právním hodnocení věci vycházel toliko z předložených listin – smlouvy o pronájmu nemovitostí, fa [číslo], smlouvy o pořadatelství kulturně společenských akcí v Autocampu Wilsonka, fa [číslo], dohody o přistoupení k dluhu, předžalobní výzvy s podacím archem, e-mailu žalovaného a nezpochybněných skutkových tvrzení obsažených v podané žalobě. Žalovaný se sice k předchozí výzvě soudu vyjádřil tak, že nesouhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, toto své vyjádření však podal opožděně, tedy k němu soud k datu nařízeného vyhlášení rozhodnutí již nemohl přihlédnout. Po zhodnocení důkazů učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: V řízení zůstalo nesporným, že žalobkyně uzavřela dne 12. 8. 2020 se spol. TT 2017 s.r.o., IČ: [číslo] se sídlem [ulice a číslo], Třebíč smlouvu o pronájmu nemovitých věcí, kterou žalobkyně této společnosti pronajala nemovitosti v k.ú. [obec] včetně příslušenství a vybavení, přičemž sjednané nájemné s datem splatnosti 21. 8. 2020 ve výši 423 500 Kč uhradila spol. TT 2017 s.r.o. pouze co do částky 200 000 Kč. K úhradě tak zbývá částka 223 500 Kč. Dále žalobkyně uzavřela dne 13. 1. 2020 se spol. TT 2017 s.r.o., smlouvu o pořadatelství kulturně společenských akcí v Autocampu Wilsonka, na základě které žalobkyně umožnila uvedené společnosti pořádat kulturní akce v areálu žalobkyně a inkasovat přímo na její účet výnosy z prodejů občerstvení a služeb v rámci stánkového prodeje. Spol. TT 2017 s.r.o. pak byla zavázána část těchto tržeb vydat žalobkyni. Žalobkyně následně vyhotovila odpovídající fakturaci, a to fa [číslo] s datem splatnosti 21. 8. 2020 ve výši 348 915 Kč, když spol. TT 2017 s.r.o. na tuto fakturu uhradila pouze částku 271 900 Kč a k úhradě zbývá částka 77 015 Kč. Následně dne 20. 1. 2020 uzavřela žalobkyně s žalovaným (jež je jednatelem spol. TT 2017 s.r.o.) dohodu o přistoupení k dluhu, když uzavřením této dohody se žalovaný stal dlužníkem vedle původního dlužníka spol. TT 2017 s.r.o. Žalovaný v rámci této dohody přistoupil k celému zůstatku dluhu z fa [číslo], tedy k částce 77 015 Kč a dále přistoupil k části zůstatku dluhu z fa [číslo], a to ve výši 73 500 Kč s tím, že se zavázal místo původního vlastníka splnit dluh celkem ve výši částku 150 515 Kč. I přes opakované přísliby však žalovaný svůj dluh doposud neuhradil. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je mimo požadovaných nákladů spojených uplatněním pohledávky zcela důvodná. Ačkoli se žalovaný na základě smlouvy o přistoupení k dluhu (vzniklého z výše popsaného závazkového vztahu) zavázal ve smyslu stanovení § 1892 občanského zákoníku, že za dosavadního dlužníka splní jeho dluh v částce 150 515 Kč, takto doposud i přes opakované výzvy neučinil a v důsledku této skutečnosti je žalovaný povinen mimo dluhu hradit i tzv.„ zákonný“ úrok z prodlení v návaznosti na ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Výrokem II. rozsudku pak soud v části týkající se nákladů spojených s uplatněním pohledávky žalobu zamítnul, neboť při vymáhání pohledávky po fyzických osobách, jež nejsou podnikateli ve smyslu § 420 a násl. občanského zákoníku, nelze tuto paušalizovanou částku nákladů spojených s uplatněním pohledávky požadovat. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu a žalobci přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, spočívající v soudním poplatku, navýšené odměně advokáta o 21% DPH ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 3 x 7 140 Kč za tři poskytnuté úkony právní služby a 3 x 300 Kč jako paušální částky náhrady výdajů dle cit. advokátního tarifu. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.