12 C 315/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Coufalem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 1 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 1 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 1 500 Kč od 8. 7. 2022 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. jméno příjmení, advokáta se sídlem adresa. ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu: Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobce proti žalované na zaplacení částky 1 500 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu nákladů vynaložených žalobcem na odstranění nesprávně zaparkovaného vozidla žalované. V rámci zjišťovaného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalovaná jako provozovatel motorového vozidla v rozporu se zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dne 19. 5. 2022 nesprávně zaparkovala motorové vozidlo na místě, kde tvořilo překážku v provozu na pozemní komunikaci. Žalobce v důsledku toho jako vlastník komunikace nechal předmětné vozidlo odstranit a uložit, s čímž nesl náklady ve výši 1 500 Kč, které mu žalovaná dosud neuhradila. Žaloba tak byla soudem shledána v plném rozsahu důvodnou a jelikož se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou peněžitého dluhu, je kromě něj povinna hradit i tzv.„ zákonný“ úrok z prodlení. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení §§ 9 odst. 1 a 19 odst. 5 a 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Žalobce, který byl v řízení zcela úspěšný, by sice podle § 142 odst. 1 o. s. ř. měl právo na náhradu nákladů vzniklých v průběhu řízení, avšak přiznání této náhrady mimo zaplacený soudní poplatek brání podle soudu ta skutečnost, že žalobcem je Statutárním městem, k hájení svých zájmů je vybaven příslušnými organizačními složkami a není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). U žalobce lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (viz nález

II. ÚS 2396/2009, aj.). Žalobce se tedy neocitl v situaci vyžadující odbornou právní pomoc, a proto soud nepokládá náklady na zastoupení advokátem za náklady účelně vynaložené a jejich náhradu vůči žalované nepřiznal. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se nepřihlíží a nejedná se přitom ani o rozsudek pro uznání či zmeškání (ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu).