12 C 339/2024

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem tituly před jménem jméno FO ve věci žalobkyní: a) jméno FO Quieroz, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně /Apto 1108, Bairro Perdizes, em jméno FO Capital, Brazilská federativní republika b) jméno FO Quieroz, narozená datum bytem Adresa žalobkyně /Apto 72, Paraná, em Londrina, Brazilská federativní republika obě zastoupeny advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: JHT adresa s.r.o., IČO IČO sídlem adresa o ochranu rušené držby

I. Návrh žalobkyň, kterým by soud uložil žalované, aby se zdržela rušení držby na pozemku parc. č. st. 148 zapsaného na LV č. , hodnota, pro k.ú. a obec , adresa, u , právnická osoba, pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Třebíči, a to tak, že závory nechá zvednuté, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se podaným návrhem domáhají vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost ve smyslu výroku tohoto usnesení.Návrh odůvodnily tím, že žalobkyně jsou vlastníky pozemku p.č. st. 152/1 zapsaného na listu vlastnictví č. , hodnota, pro k.ú. , adresa, , žalovaná pak vlastníkem pozemku p.č. st. 148 zapsaného na listu vlastnictví č. , hodnota, pro k.ú. , adresa, . Přes uvedený pozemek žalované vede cesta, která představuje jediný příjezd na pozemek žalobkyň. Tato cesta byla užívána k zajištění přístupu na pozemek žalobkyň již před nabytím vlastnictví k pozemku žalobkyň rodinou , jméno FO, v restituci v 90 letech minulého století a i po celou dobu vlastnictví pozemků žalobkyň rodinou , jméno FO, až do dnešního dne. Žalovaná však jako nový vlastník pozemku vybudovala z důvodu provozování placeného stání na svém pozemku na cestě bránu, a to těsně před vjezdem na pozemek žalobkyň, kterou uvedla do provozu, čímž neoprávněné zamezila historickému přístupu žalobkyň na jejich pozemek (včetně příjezdu ke garážím a domu s byty na pozemku žalobkyň). Právní zástupce žalobkyň se v průběhu výstavby brány snažil s žalovanou na zachování průjezdu na svůj pozemek domluvit, ale žalovaná mu pouze zaslala ceník parkování. Z výše uvedených důvodů se proto žalobkyně domáhají soudní ochrany proti neoprávněnému rušení držby práva průjezdu, kterou vykonávaly nerušeně více jak tři desetiletí.K osvědčení svého nároku žalobkyně předložily soudu informace o pozemcích, katastrální ortofotomapu, nedatované fotografie a nedatované sdělení , jméno FO, o ceníku parkovného.V projednávané věci je z listinných důkazů předložených žalobkyněmi pouze prokázáno tvrzené vlastnictví účastníků k výše uvedeným pozemkům. Pokud se jedná o nedatované fotografie tak, z těchto nelze určit, že se tyto vztahují k předmětnému pozemku žalobkyň, ani nelze dovodit, že se brána nachází na pozemku žalované a že právě za touto branou se nachází pozemek žalobkyň. Nic nevypovídající je pak i sdělení o ceníku parkovného, z něhož není vůbec patrno, komu je určeno, jakého pozemku se týká a z jakého je data.Podle § 177 odst. 1) OZ musí žalobce prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání ve věci není třeba nařizovat.Podle § 178 OZ v řízení se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení.Podle § 1008 odst. 1) OZ soud zamítne žalobu na ochranu nebo uchování držby, pokud bude žaloba podána po uplynutí 6 týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejde ale však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.Aby byly žalobkyně se žalobou úspěšné, musí prokázat jen to, že byly držitelem práva (že je před zásahem žalované pokojně vykonávaly) a že toto právo žalovaná ke dni vyhlášení rozhodnutí ruší. S ohledem na to, že smyslem žaloby je obnova pokojného stavu, nezjišťuje soud, zda se jedná o držbu řádnou, poctivou nebo pravou. Tyto zásadní předběžné otázky se řeší až v nalézacím řízení, především v řízení na ochranu vlastnického práva.Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jež tíží důkazní břemeno 6 týdenní prekluzivní lhůty k podání žaloby, nikterak neprokázaly, že uvedenou lhůtu splnily, k této se vůbec nevyjadřují a její zachování pak nelze ani dovodit z žádného z jimi předložených důkazů. Již pouze tato skutečnost pak bez dalšího vylučuje možnost žalobě vyhovět. Avšak i v případě, že by byla lhůta zachována, by žalobkyně v projednávané věci neprokázaly (s ohledem na absenci jakýchkoliv relevantních důkazů k uvedenému), že by žalovaná narušila pokojný stav panující při průjezdu jejím pozemkem tím, že by žalobkyním bránila v dříve volném průjezdu přes část jejího pozemku výstavbou brány a zpoplatněním průjezdu.Žalobě tedy nebylo možné vyhovět a soud proto rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1) o. s. ř. per analogiam s tím, že žalované v tomto řízení doposud žádné náklady nevznikly.