12 C 43/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Coufalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 14 494,37 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 7 008 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od 20. 7. 2021 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 641,88 Kč.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení další částky ve výši 3 956,55 Kč s příslušenstvím, kapitalizovaného úroku ve výši 10 098,50 Kč částky ve výši 690 a částky ve výši 2 839,82, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovaného zaplatit jí částku celkem 14 494,37 Kč s příslušenstvím z titulu splnění obsahu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Se souhlasem obou procesních stran soud ve věci jednal a rozhodoval bez nařízení jednání. Žalovaný zůstal ve věci bez vyjádření. Soud, vycházeje ze znění podané žaloby, provedl dále dokazování zejména kopií Smlouvy o úvěru ze dne 24. 7. 2019 vč. Předpisu splátek, kopií Žádosti o úvěr, kopií Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, kopií Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021, dopisem s návrhem mimosoudního řešení ze dne 17. 8. 2021, výpisem úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, kopií dopisů zaslaných žalovanému, kopií předžalobní upomínky, kopií poštovního podacího archu k předžalobní upomínce. Po zhodnocení všech shora uvedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti učinil soud následující závěry o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo dne 24. 7. 2019 k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž předmětem byla finanční částka ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se podpisem této smlouvy mimo jiné zavázal žalobkyni vrátit uvedenou částku spolu s navýšením o dalších 12 888 Kč, představujících sjednané úroky, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasního poplatku. Žalovaný, přestože předmět úvěru řádně převzal při podpisu smlouvy, i přes výzvu žalobkyně uhradil pouze 7 992 Kč, přičemž ve smyslu smluvních podmínek proti němu žalobkyně uplatnila právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 839,82 Kč. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 82/2012 občanského zákoníku, ohledně úroku z prodlení bylo rozhodováno podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně (na níž byla pohledávka postoupena) jako věřitel v rámci předmětného smluvního závazkového vztahu mezi procesními stranami dostála povinnostem, které jí ukládá shora uvedené zákonné ustanovení, jakož i svým povinnostem smluvním. Žalovaný však nesplnil základní povinnost dlužníka obsaženou ve výše uvedeném zákonném ustanovení, když žalobkyni řádně, včas, resp. dohodnutým způsobem předmět úvěru, a to zbylou dlužnou jistinu ve výši 7 008 Kč, nevrátil. Proto soud tuto povinnost uložil žalovanému k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku, to včetně zákonného úroku z prodlení. Jiná je situace ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení administrativního poplatku. Tato částka nebyla žalovanému reálně vyplacena, uzavření smlouvy o úvěru se časově shoduje s vyplacením sjednané výše úvěru a ze strany právního předchůdce žalobkyně nedošlo vůči žalovanému k žádnému plnění, které by placení takovéto úplaty odůvodňovalo. K otázce takovéhoto sjednaného plnění se již v rámci řízení o předběžné otázce analogicky vyslovil Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod č.j. C – 377/14, ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že článek III. písm. l) a článek 10 odst. 2 jakož i bod I. přílohy I. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento rozsudek plně dopadá i na projednávanou věc a soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení administrativního poplatku ve výše uvedené smlouvě není dán. Ve vztahu k nákladům za hotovostní inkaso pak soud odkazuje na Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č.j.: [insolvenční spisová značka] 60 ICm 3236/2015 ze dne 11. 11. 2015, v kontextu s nímž je nutné dovodit neplatnost uvedeného pro rozpor s dobrými mravy a pro významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele. Analogicky v kontextu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn.

I. ÚS 3512/11 pak soud zamítl žalobu i co do smluvních úroků a smluvní pokuty, neboť v rámci spotřebitelských smluv takovéto ujednání zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. V projednávané věci se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, obsahující odkaz na všeobecné obchodní podmínky, jejichž součástí bylo právě ujednání o smluvním úroku, absentující podpis žalovaného. Ujednání o smluvním úroku tak bylo sjednáno v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, a je tedy neplatné. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný a dle názoru soudu tak povaze věci nejlépe odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.