2 C 46/2024

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D. ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno a.s., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 30 862,02 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 28 132,56 Kč s 14,75 % zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 23. 2. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení další částky 2 729,46 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 184,84 Kč, smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 29 839,48 Kč od 1. 5. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 30 862,02 Kč od 1. 5. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 047,11 Kč od 7. 2. 2024 do 30. 4. 2024, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 656 Kč k rukám jejího právního zástupce , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 30. 4. 2024 se žalobkyně domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 30 862,02 Kč představující nesplacenou jistinu úvěru, náklady na vymáhání, smluvní pokutu, sjednané poplatky a poplatky za pojištění, a příslušenství představující smluvní a zákonný úrok z dlužné částky, a to z titulu žalovanou nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 31. 8. 2023 mezi žalobkyní a žalovanou. Žalované byla poskytnuta částka v celkové výši 30 049 Kč. Poskytnutá částka včetně poplatků měla být splácena ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, a to vždy do 20. dne v měsíci. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaná uhradila celkem částku 1 916,44 Kč. Vedle dlužné jistiny ve výši 29 839,48 Kč, žalobkyně požaduje neuhrazené poplatky ve výši 78 Kč, poplatky za pojištění ve výši 144,54 Kč, náhradu nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč, smluvní pokutu ve výši 500 Kč, celkem tedy 30 862,02 Kč. Dále žalobkyně požaduje smluvní úroky v kapitalizované podobě ve výši 3 184,84 Kč za období od 24. 1. 2024 do 30. 4. 2024 a dále plynoucí ve výši 15 % ročně z částky 29 839,48 Kč od 1. 5. 2024 do zaplacení a zákonné úroky ve výši 14,75 % ročně v kapitalizované podobě ve výši 1 047,11 Kč od 7. 2. 2024 do 30. 4. 2024 a dále plynoucí z částky 30 862,02 Kč od 1. 5. 2024 do zaplacení., právnická osoba, výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 4. 11. 2024, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyní s tím, že žalobkyně prověřila bonitu žalované jako spotřebitele zjišťováním jejího kreditního skóre, v jehož rámci je oddělením úvěrových rizik posuzována příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány informace od klienta o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, způsob bydlení, počet dětí apod. Žalovaná uvedla, že je zaměstnanec s příjmem 16 000 Kč měsíčně čistého, současně příjmy ostatních členů domácnosti činí 40 000 Kč, přičemž minimální měsíční výdaje domácnosti činí 24 000 Kč. Pro tento účel je podle žalobkyně využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Žalobkyně dále lustrovala žalovanou v registrech SOLUS (bez negativní informace), MVCR (ověřeno) a CEE (bez záznamu). Na základě uvedených zjištění žalobkyně shledala žalovanou schopnou splácet předmětný revolvingový úvěr.

3. Žalovaná se na výzvu soudu k žalobě nevyjádřila., právnická osoba, souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření – žalovaná (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

5. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z listin předložených žalobkyní, na základě nichž vzal za prokázané, že mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovaným byla dne 31. 8. 2023, uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla žalované úvěr č. , hodnota, ve výši 30 049 Kč, když tato částka byla téhož dne žalovanou čerpána na nákup zboží Apple iPhone 14 Pro 256 GB Gold zlatý a dalšího zboží. Uvedenou částku měla žalovaná splácet měsíčními splátkami ve výši 4 % z dlužné částky, vždy k 20. dni v měsíci žalobkyni od jejího poskytnutí. Konečná celková částka, kterou měla žalovaná žalobkyni vrátit, činila 55 656 Kč, představující vedle jistiny úvěru, úroky a náklady související s tímto úvěrem. Žalobkyně při hodnocení bonity klienta vycházela z údajů, které jí měla žalovaná poskytnout před uzavřením smlouvy. Ve smlouvě byly sjednány pro případ prodlení s úhradou splátek - poplatek nákladů vynaložených v souvislosti s upomínáním, smluvní pokuta a zákonný úrok z prodlení.

6. Ze sdělení žalobkyně vyplývá, že žalovaná na jistině vyčerpala celkem částku 30 049 Kč a na svůj dluh uhradila celkem 1 916,44 Kč.

7. Žalobkyně žalovanou výzvou ze dne 23. 1. 2024 sdělila žalované, že z důvodu zahájení insolvenčního řízení byl poskytnutý úvěr zesplatněn a současně vyzvala žalovanou ke splacení celého úvěru v částce 32 018 Kč ve lhůtě do 14 dnů ode dne pravomocného usnesení o odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu.

8. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) účinného od 1. 1. 2014.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.

12. Podle § 2002 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.

13. Podle § 1970 o. z. věta první po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

14. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle ust. § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

17. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

18. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

19. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.

21. Mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr (§ 2 odst. 1 ZoSÚ) ve výši 30 049 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

22. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna úvěr splácet.

23. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud konstatoval, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. […] věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. […] Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“24. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. , spisová značka, (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). Podle nich má poskytovatel úvěru „povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí: „Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“25. V právě souzeném případě žalobkyně měla získat informace o majetkové situaci žalované před uzavřením smlouvy, což dokládá kopií žádosti žalované, přičemž z žádného ze žalobkyní předložených listinných důkazů nevyplývá, že by jí žalovaná svá tvrzení jakýmkoliv způsobem doložila, minimálně např. výplatními páskami nebo alespoň dohodou o pracovní činnosti s výší sjednané mzdy. Současně nebyly žalovanou doloženy ani celkové příjmy ani výdaje domácnosti, představující podnájem, kterou sdílela s jedním dítětem. Soud přitom již žalobkyni poučil o tom, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně posouzena. Po provedeném dokazování má soud za to, že žalobkyně nedostála své povinnosti dle § 86 odst. 1 ZoSÚ, že tedy s odbornou péčí neposoudila schopnost žalované jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a proto je smlouva o úvěru ze dne 31. 8. 2023 neplatná.

26. V takovém případě tak má žalobkyně vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

27. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaná z úvěru vyčerpala celkem částku 30 049 Kč a uhradila celkem částku 1 916,44 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 28 132,56 Kč, která představuje rozdíl mezi shora uvedenými částkami. Ve vztahu k částce 28 132,56 Kč má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

28. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala poté, co byla k zaplacení vyzvána. Žalovaná byla k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve ve výzvě ze dne 23. 1. 2024, a to ve lhůtě do 14 dnů od právní moci usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí či zamítnutí insolvenčního návrhu. Insolvenční návrh žalované byl Krajským soudem v Brně usnesením ze dne 22. 1. 2024, č.j. KSBR 59 INS 892/2024-A-5, odmítnut. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 2. 2024. Žalovaná se proto v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ocitla dne 23. 2. 2024. Soud tak žalobkyni přiznal vedle dlužné jistiny úvěru ve výši 28 132,56 Kč i zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z uvedené částky od 23. 2. 2024 do zaplacení, dle stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalované.

29. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované částky 2 729,46 Kč, včetně požadovaného příslušenství, představujícího kapitalizovaný smluvní i zákonný úrok i smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení plynoucí ze žalované částky od 1. 5. 2024 do zaplacení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

30. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla žalobkyně úspěšnější než žalovaná, a proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 235 Kč, odměnu advokáta ve výši 1 500 Kč za tři hlavní úkony (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva, podání ve věci samé), po 500 Kč za jeden úkon, podle § 14b odst. 1 bodu 3. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění (dále jen „a. t.“), neboť návrh byl podán na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, představující žalobou uplatněnou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru, uzavřenou mezi žalovanou a žalobkyní, tří paušálních náhrad po 300 Kč, podle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., tj. 900 Kč, a 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 504 Kč, neboť zástupce žalobkyně osvědčením o registraci plátce DPH, prokázal, že je plátcem této daně. Celkem žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 4 139 Kč. Žalobkyně byla v řízení úspěšná ze 70 %, a vzniklo jí tak právo na zaplacení 40 % nákladů řízení (70 % - 30 %), což ve finančním vyjádření odpovídá částce (po zaokrouhlení) 1 656 Kč.

31. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.