21 C 11/2023

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 30 235 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 235 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 235 Kč od 11. 9. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 8 000,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 30 235 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným jako smluvními stranami dne 3. 8. 2021. K uzavření smlouvy došlo elektronicky, avšak v provozovně zprostředkovatele úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr s limitem ve výši 40 000 Kč. K prvnímu účelovému čerpání úvěru došlo na účet obchodníka [právnická osoba]. Byla uhrazena kupní cena zboží zakoupené žalovaným. Vyčerpána byla celkem částka 31 990 Kč. Žalovaný na splátkách úvěru uhradil celkem částku 1 755 Kč. Žalovaný však splátky řádně nehradil, a proto žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila dopisem ze dne 30. 8. 2022. Žalobkyně po žalovaném požaduje pouze úhradu dlužné jistiny a zákonného úroku z prodlení. Ačkoliv žalovaného k úhradě dlužné částky opakovaně vyzvala, ten svůj dluh dosud neuhradil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv k tomu byl soudem vyzván. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Na základě listinných důkazů založených ve spise učinil soud následující skutková zjištění: Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 2. 8. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru N-Times s disponibilním úvěrovým limitem ve výši 40 000 Kč. Z tohoto limitu žalovaný vyčerpal částku 31 990 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 30,59 %. Měsíční splátka úvěru byla sjednána na částku 1 759 Kč. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že žalovaný předložil na prodejně občanský průkaz, byl lustrován v rejstříku SOLUS a v insolvenčním rejstříku (obojí s negativním výsledkem). Měsíční příjem žalovaného v té době činil 20 000 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného vedeného u žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaný dne 3. 8. 2021 vyčerpal částku 31 990 Kč a dne 15. 9. 2021 uhradil splátku ve výši 1 755 Kč. Žádnou další splátku již žalovaný neuhradil. Žalobkyně od smlouvy odstoupila a úvěr zesplatnila dopisy ze dne 26. 8. 2022 (odeslán dne 30. 8. 2022) a 15. 9. 2022 (odeslán téhož dne). Současně se jednalo též o předžalobní výzvy. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014. <i>Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.</i> <i>Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.</i> <i>Podle § 2002 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.</i> <i>Podle § 1970 o. z. věta první po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.</i> Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ačkoli žalobkyně dostála všem svým povinnostem, jež jí ukládá citované ustanovení § 2395 o.z. a jemu následující, jakož i sjednaným povinnostem smluvním, žalovaný ji porušováním sjednaných podmínek smlouvy o úvěru přiměl k zesplatnění úvěru, přičemž přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne nepoukázal žalobkyni splatnou finanční hotovost a dostal se tak do prodlení se splněním tohoto svého závazku. Vzhledem k tomu, že samotný rozsah žalobou uplatněného nároku nebyl žalovaným v řízení nikterak zpochybněn a soud jej má za prokázaný listinami předloženými žalobkyní, stanovil soud žalovanému povinnost k jeho úhradě výrokem I. tohoto rozsudku. V části žaloby týkající se příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení má pak soud za zcela prokázané, že žalovaný se neuhrazením dlužné částky dostal do prodlení s plněním peněžitého závazku. Žalobkyně tak důvodně ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení uplatnila proti žalovanému i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě i v této části vyhověl. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: soudní poplatek ve výši 1 512 Kč, odměna nezastoupeného účastníka dle ust. § 137 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 100 Kč za zaslání výzvy k plnění, odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 2 x 2 340 Kč za dva poskytnuté úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu týkající se věci samé), celkem 4 680 Kč, 2 x 300 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby, celkem 600 Kč. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje a částky 100 Kč) jsou dále navýšeny o 21 % jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty (dále jen„ DPH“), neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. DPH zde přitom činí částku 1 108,80 Kč. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.