21 C 2/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Tesařem ve věci žalobce: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Anonymizováno . Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 136 875 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 135 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50% ročně z částky 48 500 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,50% ročně z částky 77 785 Kč od 6. 11. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 9 000 Kč od 15. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří měsíců od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 1 375 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50% ročně z částky 1 375 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,50% ročně z částky 77 785 Kč od 11. 10. 2021 do 5. 11. 2021 a úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 9 000 Kč od 12. 1. 2022 do 15. 3. 2022, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 344 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 12. 1. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 136 875 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení smluvní pokuty. Žalobu odůvodnil tím, že mezi účastníky byla dne 1. 12. 2015 uzavřena rámcová smlouva obsahující oprávnění žalovaného vypůjčovat si od žalobce knihovní jednotky. V čtenářské kartě podepsané stejného dne žalovaným se žalovaný zavázal dodržovat ustanovení knihovního řádu žalobce. Dle knihovního řádu v té době platného vyplývá, že se žalovaný zavázal v případě prodlení s vrácením výpůjčky smluvní pokutu ve výši 5 Kč za každý den prodlení s vrácením každé knižní jednotky. Dne 18. 1. 2016 byla dle této rámcové smlouvy mezi účastníky smlouva o výpůjčce, na základě které si žalovaný vypůjčil celkem 25 knih podrobně v žalobě specifikovaných názvem, jménem a příjmením autora a signaturou žalobce (dále jen předmětné knihy), a žalovaný se zavázal tyto knihy vrátit nejpozději do 8. 2. 2016. Tuto svoji povinnost žalovaný dosud ani částečně nesplnil a nereagoval ani na písemné výzvy žalobce ze dne 23. 6. 2016 a 15. 12. 2017. Žalobci tak vzniklo právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty ode dne následujícího po dni uplynutí výpůjční lhůty. O smluvní pokutě za období do 18. 12. 2017 bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 9. 2019, č.j. 12 C 144/2019-81, kterým byla žalovanému uložena povinnost vydat žalobci předmětné knihy, a v případě nemožnosti plnění zaplatit žalobci náhradu škody ve výši jejich katalogové ceny. Dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 50 080 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení smluvní pokuty do 18. 12. 2017 ze stejného právního titulu jako v tomto řízení a náhradu nákladů řízení ve výši 5 140 Kč. Žalobce v tomto řízení požaduje úhradu smluvní pokuty za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2021 ve výši 136 875 Kč (1095 dnů prodlení x 5 Kč denně x 25 knih), přičemž k úhradě této smluvní pokuty žalovaného vyzval dopisy ze dne 5. 2. 2020 a 20. 10. 2021. Dále žalobce zdůraznil, že je státní příspěvkovou organizací, nevyvíjí podnikatelskou činnost za účelem zisku a na právní vztah mezi účastníky se proto nemohou vztahovat zákonná ustanovení o spotřebitelských smlouvách.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že předmětné knihy vrátil nejpozději 19. 1. 2016 do biblioboxu žalobce prostřednictvím jiných osob (studentů), jejichž jména již nezná. K vrácení knih touto formou byl nucen tím, že si dne 19. 1. 2016 ve vlaku při zvedání tašky s knihami obnovil předchozí zranění zad z roku 2012. Neměl důvod pochybovat, že tyto osoby knihy řádně vrátily. Dále uvedl, že žalobce nepředložil dostatečné důkazy o existenci výpůjčky předmětných knih žalovaným ani knihovní řád účinný v době výpůjčky a nebyl upozorněn na nebezpečí vracení knih do biblioboxu. Žalobce mu nezaslal žádné upomínky a pro svůj nepříznivý zdravotní stav a bydliště odloučené od možnosti přepravy hromadnou dopravou se nemohl přesvědčit, zda byly předmětné knihy řádně vráceny, o existenci problému s vrácením knih se dozvěděl až v červnu 2019 v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 144/2019 a v tomto řízení se žalobce částečně domáhá i nároků, které mu již byly přiznány v tomto řízení a je ohledně nich již nařízena exekuce. Dle jeho názoru žalobce účelově vyčkával, aby navýšil výši smluvní pokuty. Vznesl rovněž námitku promlčení žalobou uplatněného nároku.

3. Předně je třeba uvést, že ze spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 12 C 144/2019 soud zjistil, že v tomto řízení bylo mezi stejnými účastníky rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty do 18. 12. 2017, zatímco v tomto řízení se žalobce domáhá přiznání smluvní pokuty od 1. 1. 2019. Ve věci tak nemůže být dána překážka věci rozhodnuté dle § 159a odst. 4 o.s.ř.. ani jiná překážka řízení. Soudu proto nic nebránilo v projednání a rozhodnutí věci. Dále soud z tohoto spisu zjistil, že v něm žalovaný skutkově netvrdil ztrátu předmětných knih.

4. Z originálu potvrzení o výpůjčce podepsaného žalovaným, který nezpochybnil autentičnost svého podpisu na něm i čtenářské kartě, a čtenářské karty žalovaného vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 1. 12. 2015 uzavřena smlouva opravňující žalovaného vypůjčovat si od žalobce knihovní jednotky a žalovaný skutečně dne 18. 1. 2016 předmětné knihy od žalobce převzal. Sám žalovaný přitom připouští, že není schopen výpovědí svědků či jiným způsobem prokázat jejich vrácení žalobci. Svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , která byla zaměstnankyní žalobce podílející se v lednu 2016 na manipulaci s biblioboxem žalobce, ve své výpovědi popsala bezpečnostní praxi při manipulaci s tímto kovovým boxem umístěným před budovou žalobce s tím, že neví o případu, že by se z něj nějaká kniha někdy ztratila a považuje za vyloučené, aby 25 knih bylo vráceno, aniž by bylo zaznamenáno jejich vrácení. Soud vzal proto za prokázané, že žalobce předmětné knihy od žalobce převzal a dosud je nevrátil.

5. Z knihovního řádu žalobce platného ke dni 1. 12. 2015 i 18.1.2016 účinného od 1. 9. 2015 i jeho přílohy obsahující ceník placených služeb a poplatků, který jako součást smlouvy mezi účastníky potvrdil žalovaný svým podpisem jeho čtenářské karty, vzal soud dále za prokázané, že součástí smlouvy mezi účastníky bylo sjednání smluvní pokuty ve výši 5 Kč denně za jednu knihu. Za žalobcem vymezené období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2021 tak ve finančním vyjádření činí výše smluvní pokuty za 25 nevrácených knih 136 875 Kč. Byť nebyla smluvní pokuta sjednána přímo v rámcové smlouvě, ale odkazem na knihovní řád žalobce a jeho přílohy, nezakládá tato skutečnost dle názoru soudu neplatnost tohoto ujednání. Soud v této souvislosti souhlasí s názorem žalobce, že smlouva mezi účastníky není spotřebitelskou smlouvou dle § 1810 a následujících občanského zákoníku a zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele ve zněních platných ke dni uzavření smlouvy mezi účastníky. Základní podmínkou pro uplatnění principu ochrany spotřebitele dle § 1810 občanského zákoníku či § 2 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je to, že na druhé straně vystupuje podnikatel, tedy osoba samostatně vykonávající na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost za účelem dosažení zisku ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 i 2 občanského zákoníku. Žalobce je přitom nepochybně státní příspěvkovou organizací, není zapsán v žádném veřejném rejstříku, neprovozuje svoji činnost na základě nějakého individuálního oprávnění a neprovozuje činnost za účelem dosažení zisku, nýbrž je knihovnou poskytující veřejné knihovnické a informační služby dle § 1 odst. 1 zákona č. 257/2001 Sb. (knihovní zákon). Na právní vztah mezi účastníky se tak nevztahuje nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013, ve věci I. ÚS 3512/11, týkající se platnosti smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách obsažených pouze v obchodních podmínkách podnikatele. Soud proto shledal ujednání účastníků o předmětné smluvní pokutě za platné.

6. Soud se proto musel předně zabývat otázkou důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovaným. Podle § 609 věta první občanského zákoníku nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 610 odst. 1 věta první občanského zákoníku k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Podle § 619 odst. 1 občanského zákoníku jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle § 629 odst. 2 občanského zákoníku se majetkové právo promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon stanoví jinou promlčecí lhůtu. Podle § 648 věta první občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží.

7. V projednávané věci se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2021, přičemž ke staven běhu promlčecí lhůty došlo dnem zahájení řízení. Podle § 82 odst. 1 o.s.ř. je řízení zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení. Žaloba byla doručena soudu dne 12. 1. 2022 a tříletá promlčecí doba tak žalobci počala běžet 12. 1. 2019. Je proto zřejmé, že za období od 1. 1. 2019 do 11. 1. 2019 je nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty promlčen a v této části je námitka promlčení vznesená žalovaným důvodná. Za 11 dnů tak činí promlčený žalobou uplatněný nárok 1 375 Kč (11 x 25 x 5) a ohledně této částky s příslušenstvím musel proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Jiná je však situace ohledně promlčení zbývající části žalobou uplatněného nároku.

8. Soudní judikatura již opakovaně dovodila například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2011 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 23 Cdo 3854/2011, že smluvní pokuta nepředstavuje příslušenství pohledávky, nýbrž je samostatným právním nárokem. Z tohoto závěru pak i vyplývá, že je třeba i samostatně posuzovat počátek běhu promlčecí lhůty smluvní pokuty, která je nepochybně dluhem splatným na výzvu dle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

9. Ze shora uvedeného dle názoru soudu vyplývá, že u smluvní pokuty sjednané denní sazbou za každý den prodlení se splněním závazku počíná běžet promlčecí lhůta dle § 619 odst. 1 občanského zákoníku nejen prvním dnem prodlení, ale i každým dalším dnem prodlení, za který věřiteli vzniklo další právo na zaplacení smluvní pokuty. Desetiletá promlčecí lhůta podle § 629 odst. 2 občanského zákoníku přitom zatím neuplynula. Je proto třeba dovodit, že nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty za období od 12. 1. 2019 do 31. 12. 2021 promlčen dosud není.

10. Protože žalovaný posouzeno podle obsahu jeho podání i přednesů v průběhu řízení navrhl rovněž použití moderačního práva soudu pro nepřiměřenost smluvní pokuty, musel se soud dále zabývat otázkou, zda jsou dány důvody pro případnou moderaci výše smluvní pokuty dle ustanovení § 2051 věta první občanského zákoníku, podle kterého nepřiměřeně vysokou smluvní může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnost, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. V této souvislosti již soudní judikatura dovodila například v usnesení Nejvyššího soudu ČR z 21. 3. 2019 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, že nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat absolutní neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu. V rozsudku ze dne 4. 4. 2016 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 23 Cdo 1749/2015 dále Nejvyšší soud ČR dovodil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeného její navyšování, jde-li o jinak přiměřenou denní procentní sazbu smluvní pokuty. Ujednání o smluvní pokutě lze považovat za neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti za kterých byla smluvní pokuta sjednána. Toto ujednání nelze považovat za neplatné jen z důvodu nepřiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty.

11. Shora uvedené právní závěry lze dle názoru soudu aplikovat i na smluvní pokutu sjednanou denní sazbou. Žádné důvody, pro které by mělo být ujednání účastníků o smluvní pokutě neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku kvůli okolnostem uzavření smlouvy mezi účastníky, nebyly žalovaným tvrzeny a nevyplývají ani z žádného provedeného důkazu. Smluvní pokutu ve výši 5 Kč denně za včasné nevrácení jedné knihy nelze dle názoru soudu považovat za nepřiměřenou a neodpovídající běžné praxi veřejných knihoven. Je sice skutečností, že se žalobci přiznané plnění může jevit jako neadekvátní hodnotě předmětných knih, nicméně tato výše smluvní pokuty je důsledkem dlouhodobého prodlení žalovaného s vrácením knih, kterým nelze odůvodňovat nepřiměřenost smluvní pokuty. O existenci problému s nevrácením knih přitom žalovaný ví nejméně od doby, kdy mu byla doručena žaloba ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 144/2019, tedy již asi 3,5 roku, a po celou tuto dobu, za kterou žalobce v tomto řízení požaduje smluvní pokutu, žalobci nesdělil až v tomto řízení tvrzenou ztrátu knih a problém neřešil. Žádné relevantní důvody pro případnou moderaci smluvní pokuty dle § 2051 občanského zákoníku proto soud neshledal a ohledně částky 135 500 Kč žalobě jako důvodné vyhověl.

12. V části týkající se zákonného úroku z prodlení jako příslušenství pohledávky dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Jak je již výše uvedeno, je smluvní pokuta dluhem splatným na výzvu dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Z výzev zaslaných žalobcem žalovanému datovaných 5. 2. 2020 a 20. 10. 2021 i dodejek k nim a soupisu podaných zásilek žalobce ze dne 20. 10. 2021 vzal soud za prokázané, že k zaplacení smluvní pokuty za období do 5. 2. 2020 žalobce žalovaného vyzval a stanovil mu lhůtu k zaplacení do 28. 2. 2020, k zaplacení smluvní pokuty za období do 20. 10. 2021 mu stanovil lhůtu do 10. 10. 2021, tedy lhůtu předcházející výzvě, kterou nemohl žalovaný splnit. Ze dodejky soupisu podaných zásilek žalobce za den 20. 10. 2021 ohledně této výzvy je však zřejmé, že se výzva dostala do dispoziční sféry žalovaného nejpozději do jednoho týdne od jejího odeslání. Za přiměřenou lhůtu k zaplacení pak považuje soud lhůtu do 10 dnů od doručení výzvy, tedy do 5. 11. 2021. Výzva k zaplacení další smluvní pokuty za období od 21. 10. 2021 do 31. 12. 2021 pak nebyla žalovanému zaslána a soud proto v souladu s obvyklou soudní praxí považoval za výzvu k zaplacení žalobu, která byla žalovanému doručena 11. 3. 2022. Smluvní pokuta za období do 5. 2. 2020 ve výši 48 500 Kč se tak stala splatnou dne 28. 2. 2020, smluvní pokuta za období do 20. 10. 2021 ve výši 77 785 Kč se stala splatnou do 5. 11. 2021 a smluvní pokuta za období do 31. 12. 2021 ve výši 9 000 Kč se stala splatnou dnem pracovním dnem následujícím po doručení žaloby, tedy dnem 14. 3. 2022 (12. 3. a 13. 3. 2022 byly sobota a neděle). Dnem následujícím po splatnosti smluvních pokut se tak žalovaný vůči žalobci ocitl v prodlení se splněním peněžitého dluhu a žalobci dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení vedle plnění, přičemž žalobcem požadovaná výše úroků z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i repo sazbě ČNB platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Soud proto v části týkající se zákonného úroku z prodlení žalobě v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku vyhověl a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl. Přiznanou částku s příslušenstvím uložil soud žalovanému zaplatit ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku, neboť dospěl k závěru, že vzhledem k výši žalobci přiznaného plnění a poměrům žalovaného je odůvodněno výjimečné stanovení delší lhůty k plnění, než je obecná třídenní lhůta k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., nicméně vzhledem k délce prodlení žalovaného již nelze přistoupit k poskytnutí lhůty žalovanému ještě delší.

13. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce byl v řízení neúspěšný v poměrně nepatrné části. Soud proto žalobci přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení, a to zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 844 Kč a náhradu nákladů právně nezastoupeného účastníka ve výši 1 500 Kč za pět hlavních úkonů (příprava účast na jednání, podání žaloby, písemné vyjádření ve věci samé reagující na tvrzení žalovaného a účast na dvou jednáních soudu) po 300 Kč dle § 1 odst. 1, 2 vyhl. č. 254/2015 Sb. a § 13 odst. 3 advokátního tarifu.