4 C 118/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 64 860 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 24 800 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 800 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 27 260 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 000 Kč od 10. 4. 2021 do zaplacení, úrok ve výši 20,74 % ročně z částky 29 000 Kč od 10. 4. 2021 do zaplacení, částku ve výši 12 800 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 398,26 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 909,49 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 066,75 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, úrok ve výši 18,84 % ročně z částky 13 066,75 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, ze zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) z 31. 1. 2022 se žalobkyně domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 48 060 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku a úroku z prodlení (v procentní částce do zaplacení), a to z titulu žalovanou nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 27. 9. 2019 (dále též jen„ smlouva [číslo]“), mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], [IČO] – dále též jen„ [příjmení] [jméno]“) jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem. Žalobkyně se dále domáhá toho, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 16 800 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku a úroku z prodlení (v kapitalizované podobě a dále v procentní částce do zaplacení), a to z titulu žalovanou nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 12. 7. 2019 (dále též jen„ smlouva [číslo]“), mezi právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] Credit, jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem.

2. Na základě smlouvy [číslo] byly žalované poskytnuty [příjmení] [jméno] peněžní prostředky ve výši 29 000 Kč, které žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit [příjmení] [jméno] peněžní prostředky ve výši 56 260 Kč, a to formou 80 týdenních splátek ve výši 704 Kč. Celková dlužná částka byla tvořena jistinou ve výši 29 000 Kč, dále kapitalizovaným úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 4 930 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 5 800 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 16 530 Kč. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradila dne 18. 11. 2019 a celkově na pohledávku uhradila jen 8 200 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, uzavřené mezi [příjmení] [jméno] a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávky na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 15. 1. 2021. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení 53 260 Kč (dlužná jistina 29 000 Kč + poplatek za hotovostní inkaso splátek 14 050,56 Kč poplatek za administrativní činnost 5 009,44 Kč), úrok ve výši 20,74 % p. a. z 29 000 Kč od 10. 4. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši 8,25 % p. a. z 29 000 Kč od 10. 4. 2021 do zaplacení.

3. Na základě smlouvy [číslo] byly žalované poskytnuty [příjmení] [jméno] peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč, které žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit [příjmení] [jméno] peněžní prostředky ve výši 28 800 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 480 Kč. Celková dlužná částka byla tvořena jistinou ve výši 16 000 Kč, dále kapitalizovaným úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 3 200 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 3 200 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradila dne 27. 9. 2019 a celkově na pohledávku uhradila 12 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, uzavřené mezi [příjmení] [jméno] a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávky na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 15. 1. 2021. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení 19 800 Kč (dlužná jistina 13 066,75 Kč + poplatek za hotovostní inkaso splátek 3 733,25 Kč), kapitalizovaný úrok ve výši 909, 49 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 398,26 Kč, úrok ve výši 18,84 % p. a. z 13 066,75 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši 8,25 % p. a. z 13 066,75 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení.

4. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 14. 10. 2022, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně [příjmení] [jméno] splnil svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smluv. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznických karet žalované; její majetková situace byla dále ověřena ze složenek o příjmech, což je zřejmé ze zákaznických karet. Současně si [příjmení] [jméno] ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení.

5. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

6. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření – žalovaná (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

7. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z listin předložených žalobkyní; ze smlouvy nadepsané jako Fajnpůjčka, smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] (smlouva [číslo]), soud zjistil, že dne 27. 9. 2019 došlo mezi [příjmení] [jméno] jako zapůjčitelem a žalovanou jako vydlužitelem k podpisu smlouvy o zápůjčce, v níž se [příjmení] [jméno] zavázal poskytnout žalované bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě peněžité zápůjčky v hotovosti ve výši 29 000 Kč, a to za úrok ve výši 4 930 Kč, administrativní poplatek ve výši 5 800 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 16 530 Kč. Žalovaná byla podle této smlouvy povinna splácet celkovou částku 56 260 Kč v 80 pravidelných týdenních splátkách ve výši 704 Kč. Jednotlivé splátky byly splatné do rukou zástupce [příjmení] [jméno], a to tak, že první splátka byla splatná sedmého dne po uzavření smlouvy.

8. Ze smlouvy nadepsané jako [anonymizováno], smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] (smlouva [číslo]), soud zjistil, že dne 12. 7. 2019 došlo mezi [příjmení] [jméno] jako zapůjčitelem a žalovanou jako vydlužitelem k podpisu smlouvy o zápůjčce, v níž se [příjmení] [jméno] zavázal poskytnout žalované bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě peněžité zápůjčky v hotovosti ve výši 16 000 Kč, a to za úrok ve výši 3 200 Kč, administrativní poplatek ve výši 3 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Žalovaná byla podle této smlouvy povinna splácet celkovou částku 28 800 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 480 Kč. Jednotlivé splátky byly splatné do rukou zástupce [příjmení] [jméno], a to tak, že první splátka byla splatná sedmého dne po uzavření smlouvy. 9. [příjmení] [příjmení] [jméno] z 18. 2. 2021 byla žalovaná informována o výši celkové dlužné částky (53 260 Kč bez příslušenství a 19 800 Kč bez příslušenství) plynoucí z výše uvedených smluv o zápůjčce a dále o tom, že tato pohledávka byla z [příjmení] [jméno] postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 15. 1. 2021. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatků z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávek [příjmení] [jméno] za žalovanou. Následně pak žalobkyně zaslala žalované výzvu ze dne 28. 6. 2021 k úhradě žalovaných pohledávek s upozorněním na jejich možné vymáhání prostřednictvím soudního řízení.

10. Z karty zákazníka k žádosti o zápůjčku ([anonymizováno]) datované ke dni 27. 9. 2019 soud zjistil, že tato listina (vyhotovená ke stejnému dni jako smlouva [číslo]) obsahuje osobní údaje žalované včetně čísla dokladu totožnosti, dále údaje o tom, že žije v nájmu. Součástí této listiny byly též údaje o finanční situaci žalované, přičemž bylo vycházeno z příjmu žalované, který tvoří starobní důchod v celkové výši 8 064 Kč a vedlejší příjem 4 300 Kč. Celkové měsíční výdaje žalované měly činit 7 160 Kč a skládaly se z výdajů na bydlení ve výši 1 500 Kč, osobních výdajů 3 500 Kč, splátek úvěrů/zápůjček 2 160 Kč. Použitelný příjem byl vypočten jako 5 204 Kč. Ověřeny měly být složenky – příjmy.

11. Z karty zákazníka k žádosti o zápůjčku ([anonymizováno]) datované ke dni 12. 7. 2019 soud zjistil, že tato listina (vyhotovená ke stejnému dni jako smlouva [číslo]) obsahuje osobní údaje žalované včetně čísla dokladu totožnosti, dále údaje o to, že žalovaná žije v nájmu. Součástí této listiny byly též údaje o finanční situaci žalované, přičemž bylo vycházeno z toho, že žalovaná je příjemcem starobního důchodu v celkové výši 8 064 Kč + a má další příjmy ve výši 1 900 Kč. Celkové měsíční výdaje žalované měly činit 7 167 Kč a skládaly se z výdajů na bydlení ve výši 697 Kč, osobních výdajů 3 500 Kč a splátek půjček ve výši 2 970 Kč. Použitelný příjem byl vypočten jako 7 167 Kč. Ověřeny měly být složenky z příjmů a faktury za elektřinu, vodu, plyn, telefon, TV/SIPO.

12. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

14. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

18. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

19. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

20. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

21. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.

23. Mezi právním předchůdcem žalobkyně ([příjmení] Creditem) a žalovanou došlo k uzavření dvou smluv o zápůjčce, a to jako smluv spotřebitelských ve smyslu § 1810 o. z. Na základě těchto smluv byly žalované poskytnuty dva spotřebitelské úvěry ve výši 29 000 Kč a 16 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

24. Soud však dospěl k závěru, že obě smlouvy o zápůjčce jsou podle § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatné, neboť [příjmení] [jméno] jako právní předchůdce žalobkyně neposoudil schopnost žalované jako spotřebitelky splácet zápůjčku (spotřebitelský úvěr), resp. poskytl žalované zápůjčky za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna tyto zápůjčky splácet.

25. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

26. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 27. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ 28. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

29. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně ([příjmení] [anonymizováno]) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalované do karet zákazníka, přičemž z karet je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela především z jí poskytnutých údajů. Před uzavřením smlouvy [číslo] měly být ověřeny složenky ověřující příjmy a výdaje žalované u při uzavření smlouvy [číslo] měly být ověřeny též složenky prokazující příjmy žalované a výdaje za užívání bytu. Uvedené složenky ovšem nebyly soudu předloženy v rámci dokazování žalobkyní. Pokud na výzvu soudu žalobkyně reagovala tak, že požadované dokumenty nemá ani ona a ani její právní předchůdkyně z toho důvodu, že tyto dokumenty jsou pouze předkládány zástupci věřitele při sjednávání a uzavírání smlouvy o zápůjčce, tak v případě uvedených smluv to odporuje zákonné povinnosti poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně posouzena. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalovaná jakožto spotřebitelka byla při poskytování obou zápůjček závislá na příjmu ze starobního důchodu a tvrzených dalších blíže nespecifikovaných příjmech, které nebyly žalobkyní v řízení prokázány, přičemž tvrzené výdaje na domácnost nebyly žalovanou žádným způsobem doloženy a právním předchůdcem žalobkyně ani ověřovány.

30. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, o kterých žalobkyně tvrdí, že jimi bylo potvrzeno prohlášení žalované jako spotřebitelky o jejích majetkových poměrech (dle tvrzení žalobkyně v žalobě složenek o příjmech a platbách SIPO), má soud toto tvrzení (tedy, že takové doklady byly právní předchůdkyni skutečně předloženy a že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalované) nadále za neprokázané. K tomu lze navíc uvést, že v době poskytnutí obou zápůjček byl hlavním zdrojem příjmů žalované dle údajů ze zákaznické karty starobní důchod ve výši 8 064 Kč, přičemž jeho výše nebyla žalobkyní v řízení prokázána. Současně žalobkyně neprokázala ani skutečné (nejen tvrzené) výdaje žalované.

31. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná.

32. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba] [anonymizováno]) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované ve dvou případech poskytla spotřebitelský úvěr (zápůjčku), byť neposoudila její schopnost jako spotřebitelky tento spotřebitelský úvěr (zápůjčku) splácet. S ohledem na to jsou smlouva o spotřebitelském úvěru (zápůjčce) ze dne 27. 9. 2019 i smlouva o spotřebitelském úvěru (zápůjčce) ze dne 12. 7. 2019 neplatné.

33. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

34. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaná na smlouvu o zápůjčce [číslo] ve výši 29 000 Kč vrátila [příjmení] [jméno] částku ve výši 8 200 Kč; proto je povinna vrátit ještě zbylých 20 800 Kč z dlužné jistiny. Dále z tvrzení žalobkyně plyne, že žalovaná na smlouvu o zápůjčce [číslo] ve výši 16 000 Kč vrátila [příjmení] [jméno] částku ve výši 12 000 Kč; proto je povinna vrátit ještě zbylých 4 000 Kč. Celkově je tak žalovaná na poskytnuté jistině ze smlouvy [číslo] [číslo] povinna žalobkyni vrátit 24 800 Kč. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

35. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o zápůjčce [číslo] [číslo] je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zápůjčky. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v oznámení [příjmení] [jméno] o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2021, a to ve lhůtě do 10 dní od jeho doručení. Toto oznámení bylo žalované podle podacího lístku odesláno v pátek dne 19. 2. 2021. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalované třetí pracovní den po odeslání, tedy ve středu 24. 2. 2021 a dne 25. 2. 2021 započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení. Protože poslední den této lhůty připadl na sobotu 6. 3. 2021, za poslední den lhůty se dle § 607 o. z. považuje pondělí 8. 3. 2021. Ode dne 9. 3. 2021 je tedy žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 24 800 Kč.

36. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 24 800 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 9. 3. 2021 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

37. Ve zbylém rozsahu, tedy co do zbytku požadovaných jistin, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

38. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byla žalovaná, která však byla po celou dobu řízení nečinná a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.