4 C 132/2023

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 17 878 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 205 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 205 Kč od 31. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 673 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 557,22 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 292,81 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 872,25 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 28,2 % ročně z částky 10 872,25 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) z 29. 6. 2023 se žalobkyně domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 17 878 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku a úroku z prodlení (v kapitalizované podobě a dále v procentní částce do zaplacení), a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 29. 1. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], [IČO] – dále též jen„ Provident“) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. Na základě smlouvy o úvěru byly žalované poskytnuty [anonymizováno] peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit [anonymizováno] peněžní prostředky ve výši 26 673 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 593 Kč. Celková dlužná částka byla tvořena jistinou ve výši 15 000 Kč, dále kapitalizovaným úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 3 994 Kč, odměnou za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 6 329 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 1 350 Kč. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas, celkově na pohledávku uhradila 8 795 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, uzavřené mezi [anonymizováno] a žalobkyní, došlo s účinností k 16. 12. 2022 k převedení pohledávky na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 16. 12. 2022. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení 17 878 Kč (dlužná jistina 10 872,25 Kč + dlužný poplatek 7 005,75 Kč), kapitalizovaný úrok ve výši 6 292,81 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 557,22 Kč, úrok ve výši 28,20 % p. a. z 10 872,25 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši 8,25 % p. a. z 10 872,25 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 10. 10. 2023, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně [příjmení] splnil svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smluv. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované; majetková situace žalované byla ověřena z pracovní smlouvy a výplatních pásek. Současně si [anonymizováno] ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalobkyně přitom nepředložila soudu kopie dokladů žalované, neboť podle sdělení žalobkyně uchazeči o úvěr dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření – žalovaná (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

5. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z listin předložených žalobkyní; ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 1. 2020, [číslo] soud zjistil, že došlo mezi [anonymizováno] jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovaným k podpisu smlouvy o úvěru, v níž se [anonymizováno] zavázal poskytnout žalované bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě peněžité zápůjčky v hotovosti ve výši 15 000 Kč, a to za úrok ve výši 3 994 Kč, poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a péči o zákazníka ve výši 6 329 Kč; bylo sjednáno též pojištění ve výši 1 350 Kč. Žalovaná byla podle této smlouvy povinna splácet celkovou částku 26 673 Kč v 45 pravidelných týdenních splátkách po 593 Kč.

6. Přípisem [anonymizováno] z 16. 12. 2022 byla žalovaná informována o výši dlužné částky (30 315,81 Kč bez příslušenství) plynoucí z uvedené smlouvy a dále o tom, že tato pohledávka byla z [anonymizováno] postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 14. 12. 2022. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatků z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávek [anonymizováno] za žalovanou. Následně pak žalobkyně zaslala žalované výzvu ze dne 1. 6. 2023 k úhradě žalované pohledávky s upozorněním na její možné vymáhání prostřednictvím soudního řízení.

7. Z karty zákazníka datované ke dni 29. 1. 2020 soud zjistil, že tato listina (vyhotovená ke stejnému dni jako smlouva o úvěru) obsahuje osobní údaje žalované včetně čísla dokladu totožnosti, dále údaje o tom, že žalovaná je svobodná, má vlastní bydlení, ze svého příjmu vyživuje 3 osoby, je zaměstnaná jako provozní u spol. [právnická osoba], její čistý měsíční příjem činí 12 295 Kč, příjem domácnosti činí celkem 32 495 Kč, výdaje žalované činí 3 000 Kč, žalovaná nemá kreditní kartu ani jinou zápůjčku u jiné společnosti, přičemž měla být ověřena pracovní smlouva a výplatní pásky za měsíce říjen až prosinec 2019.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho pořádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícím poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

13. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen„ ZoSÚ“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

15. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

16. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

18. Mezi právním předchůdcem žalobkyně ([anonymizováno]) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 15 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

19. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť [anonymizováno] jako právní předchůdce žalobkyně neposoudil schopnost žalované jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, resp. poskytl žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna tento úvěr splácet.

20. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 21. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ 22. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

23. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně ([anonymizováno]) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalované do karty zákazníka, přičemž z karty je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela především z jí poskytnutých údajů. Tyto údaje měly být podloženy pracovní smlouvou a výplatními páskami. Uvedené doklady ovšem žalobkyní nebyly soudu předloženy v rámci dokazování. Pokud na výzvu soudu žalobkyně reagovala tak, že požadované dokumenty soudu nepředložila z toho důvodu, že tyto dokumenty jsou pouze předkládány zástupci věřitele při sjednávání a uzavírání smlouvy o úvěru, odporuje to zákonné povinnosti poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně posouzena.

24. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, o kterých žalobkyně tvrdí, že jimi bylo potvrzeno prohlášení žalované jako spotřebitele o jejích majetkových poměrech (pracovní smlouva a výplatní pásky), má soud toto tvrzení (tedy, že takové doklady byly právní předchůdkyni skutečně předloženy a že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalované) nadále za neprokázané. Za neprokázané lze mít též tvrzení žalované, že její měsíční výdaje činí 3 000 Kč.

25. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná.

26. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované poskytla spotřebitelský úvěr, byť neposoudila její schopnost jako spotřebitele tento spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 1. 2020 absolutně neplatná.

27. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalované právo toliko na to, aby mu žalovaná zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

28. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaná na smlouvu o úvěru ve výši 15 000 Kč vrátila [anonymizováno] částku ve výši 8 795 Kč; proto je povinna vrátit ještě zbylých 6 205 Kč z dlužné jistiny. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

29. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatné jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti poskytnuté jistiny. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužných částek vyzvána nejdříve v oznámení [anonymizováno] o postoupení pohledávek ze dne 16. 12. 2022, a to ve lhůtě do 10 dní od jeho doručení. Toto oznámení bylo žalované podle podacího lístku odesláno v pátek 13. 1. 2023. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalované třetí pracovní den po odeslání, tedy ve středu 18. 1. 2023 a dne 19. 1. 2023 započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení. Protože poslední den této lhůty připadl na sobotu 28. 1. 2023, za poslední den lhůty se dle § 607 o. z. považuje pondělí 30. 1. 2023. Ode dne 31. 1. 2023 je tedy žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 6 205 Kč.

30. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 6 205 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne 31. 1. 2023 do zaplacení.

31. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

32. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byla žalovaná, která však byla po celou dobu řízení nečinná a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.