4 C 28/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného a žalované zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa žalované 2. Město Třebíč, IČO sídlem adresa žalované zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o určení existence vlastnického práva k nemovitosti

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhá určení, že žalovaný 2. je vlastníkem nezastavěné části pozemku p.č. st. 52 v katastrálním území Třebíč, zapsaném na listu vlastnictví [číslo] to v části o výměře 40 m2 stanovené geometrickým plánem ze dne 8. 9. 2015, zpracovaném Ing. Petrem Piazzou, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1. náhradu nákladů řízení v částce 28 798 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2. náhradu nákladů řízení v částce 16 456 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 21. 2. 2022 se žalobkyně domáhá určení, že žalovaný 2. je vlastníkem nezastavěné části pozemku p.č. st. 52 v k.ú. [obec] zapsaném na LV [číslo] to části o výměře 40 m2 stanovené geometrickým plánem ze dne 8. 9. 2015 zpracovaným Ing. [jméno] [příjmení]. Žalobu odůvodnila tím, že je vlastníkem pozemku p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] vše zapsané na [list vlastnictví] v k.ú. [obec]. Žalovaný 1. je fyzickou osobou, která je vlastníkem pozemku p.č. st. 52 v k.ú. [obec], která dle evidence zahrnuje i nezastavěnou část pozemku na nábřežní komunikaci. Celý pozemek p.č. st. 52 nabyl žalovaný 1. kupní smlouvou ze dne 28. 4. 2000, č. V111059/2000. Žalovaný 2. je municipalitou, obcí dle zákona o obcích č. 128/2000 Sb., který je vlastníkem obslužné nábřežní komunikace u řeky [obec], zejména pak pozemku p. [číslo] o výměře 518 m2, zapsaném na [list vlastnictví] pro obec Třebíč, k.ú. [obec]. Přestože je jako vlastník předmětného pozemku p.č. st. 52 evidován žalovaný 1., má žalobkyně za to, že vlastníkem tohoto pozemku je žalovaný 2. Z důvodu naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) se žalobkyně domáhá u soudu, aby určil vlastnické právo žalovaného 2. k tomuto pozemku. Žalobkyně uvádí, že nikdy nevěděla, že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaný 1. Žalobkyně bezplatně bez jakýchkoliv omezení v dobré víře do měsíce července 2012 užívala komunikaci zahrnující v plné šíři předmětný pozemek. Nikomu nebylo známo a ani z ničeho nebylo patrno vlastnictví žalovaného 1. k předmětné části komunikace zahrnující pozemek p.č. st. 52 (dále též jen„ předmětný pozemek“). Naopak to byl a je žalovaný 2., kdo komunikaci na své náklady opravil, udržoval, a dokonce v určité části pozemku vybudoval část pěší lávky (mostu) přes řeku Jihlavu pro veřejnost do židovské čtvrti. Žalobkyně se domnívala, že celou část pozemní komunikace vedoucí až k pozemkům v jejím vlastnictví je oprávněna užívat na základě smluv uzavřených mezi ní a městem Třebíč, dle nichž jsou sjednána věcná břemena chůze a jízdy přes nemovitosti města. Část pozemku ve vlastnictví žalovaného 1. se ničím neodlišuje od zbylé části komunikace ve vlastnictví žalovaného 2. Až po podaní žaloby vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 272/2015 vyšlo najevo, že žalovaný 2. si nárokuje vlastnické právo k pozemku a trvá na něm, dále vyšlo najevo, že žalovaný 1. nevěděl, kde se předmětný pozemek nachází, a že dle evidence ve veřejném seznamu mu svědčí ke konkrétní ploše, k níže se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva. Žalovaný 1. nikdy nekonzumoval své vlastnické právo k předmětnému pozemku, až do léta 2012, kdy poprvé zjistil stav v katastrální mapě. Od roku 2012 konzumuje žalovaný 1. vlastnické právo a to tak, že pronajímá předmětný pozemek žalovanému 2. a klade překážky pro provoz vozidel po nábřežní komunikaci žalobkyni. Žalobkyně se domnívala, že vlastníkem předmětného pozemku je žalovaný 2. svědčí jí právo průjezdu a průchodu a z této dobré víry, při úplné absenci výkonu vlastnického práva žalovaným 1., vyvozuje nárok na vydržení. Až po zahájení řízení v roce 2015 vyšlo najevo, že vlastnické právo k předmětnému pozemku uplatňuje žalovaný 2. Žalobkyně má též za to, že žalovaný 1. v období nabytí pozemku p. č. st. 52 do roku 2012 nemohl předmětný pozemek vydržet, neboť své vlastnické právo nijak nekonzumoval, neuplatňoval a předmětný pozemek spravovalo a udržovalo město. Žalobkyně se naopak domnívá, že vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržel žalovaný 2., případně vůbec vlastnického právo k předmětnému pozemku nikdy nepozbyl, a to v období od 1. 1. 1992. Žalovaný 2. vlastnické právo k pozemku nabyl vydržením, když souvisle jednal v dobré víře jako vlastník pozemku shodně ode dne nabytí pozemku p. [číslo] to až do 1. 8. 2012, kdy uzavřel nájemní smlouvu na předmětný pozemek s žalovaným 1. Žalobkyně má současně za to, že pozemek p. č. st. 52 nevybíhal nikdy do nábřežní komunikace a hranice pozemku p. č. st. 52 byla vymezena hranou budovy nacházející se na pozemku p. č. st.

52. Tomu ostatně až do roku 2012 odpovídalo počínání všech stran tohoto sporu. V současné době je mezi žalovaným 1. a žalovaným 2. uzavřena nájemní smlouva, kterou je pronajat předmětný pozemek ve prospěch žalovaného 2. za účelem provozování komunikace a přístupu. K uzavření této smlouvy došlo za situace, kdy město bylo nuceno upravit právní poměry k předmětnému pozemku. Jelikož žalobkyně je v současné době omezena ve svém příjezdu ke svým pozemkům, a to z důvodu počínání žalovaného 1. ve snaze ovlivnit účastníky řízení, má žalobkyně za to, že žalovaný 2. jakožto obec, která je vlastníkem sousedního pozemku p. [číslo] může zajistit řádně funkci nábřežní komunikace pro dopravní obsluhu pro všechny majitele nemovitostí bez výjimek včetně veřejnosti. Pokud by došlo k určení, že žalovaný 2. je vlastníkem předmětného pozemku, tak by to žalobkyni zajistilo právní režim vjezdu ke svým pozemkům, a byla by tak kompletně vyřešena otázka nábřežní komunikace všech včetně veřejnosti a byly by ukončeny všechny spory mezi účastníky v tomto prostoru.

2. Žalovaný č. 1 se k žalobě vyjádřil tak, že žalobou uplatněný návrh zcela neuznává a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Právní předchůdce žalovaného 1. [celé jméno žalovaného], [jméno] [příjmení] nabyl (originárně) část pozemku, která je předmětem tohoto řízení v tzv. malé privatizaci, podle zákona č. 427/1990 Sb. Se stejnou plochou pak pozemek o výměře 1248 m2 nabyl žalovaný [celé jméno žalovaného]. Žalované město Třebíč nabylo originárně vlastnické právo k sousednímu pozemku podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a to v hranicích tehdy evidovaných v katastru nemovitostí, tedy bez části pozemku, která je předmětem tohoto řízení. Žalovaný 1. nabyl předmětnou část pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 28. 4. 2000, uzavřenou s JUDr. Karlem Holubem, správcem konkurzní podstaty [jméno] [příjmení], ohledně pozemku p.č. st 52 o výměře 1248 m2 v obci a k.ú. Třebíč, tedy v hranicích, jak byly evidované v katastru nemovitostí, a to ke dni 3. 5. 2000. Žalovaný 1. zpochybňuje též tvrzení žalobkyně, že žalovaný 2. vydržel předmětný pozemek, když právní předchůdce žalovaného 1. [jméno] [příjmení] s tímto pozemkem právně nakládal jako s vlastním, když např. s žalovaným městem dne 30. 7. 1997 uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene, jejíž přílohou je situační plánek s vyznačením pozemku, který je předmětem tohoto řízení. Tedy předchůdce žalovaného 1. byl v dobré víře, že je vlastníkem předmětné části pozemku po dobu 8 let. Také žalovaný 1. část pozemku držel a v dobré víře užíval jako vlastník po celou dobu, tedy necelých 22 let. Žalovaný 1. též uzavřel s žalovaným 2. smlouvu o nájmu této části pozemku ze dne 1. 8. 2012 a ze dne 24. 8. 2015. Podle uvedených smluv dal žalovaný 1. žalovanému 2. předmětný pozemek do užívání.

3. Žalovaný 2. se k žalobě vyjádřil tak, že rozhodnutí ponechává na posouzení soudu, nicméně vnímá podanou žalobu především jako snahu řešit sousedský spor dvou podnikatelských subjektů. Žalovaný 2. uvedl, že od 1. 1. 1992 do 1. 8. 2012 byl v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku zapsán žalovaný 1., respektive jeho právní předchůdce a je tomu tak i v současné době. Jedinou výjimkou bylo v letech 2017 a 2018, kdy na základě rozhodnutí katastrálního úřadu v řízení o opravě chyby v katastrálním operátu pod sp. zn. [anonymizováno] 2017 [číslo] byl dočasně jako vlastník pozemku evidován v katastru nemovitostí žalovaný 2. Žalovaný 2. při svém jednání vždy vycházel z právního stavu evidovaného v katastru nemovitostí, a to již od roku 1997, kdy uzavřel konkrétně dne 30. 7. s právním předchůdcem žalovaného 1. smlouvu o zřízení věcného břemene, jejíž předmětem byla i část pozemku p.č. st.

52. Do tohoto smluvního vztahu poté vstoupil i žalovaný 1., a to v dodatcích k této smlouvě z let 2000 a 2001. Nyní je tato smlouva již zrušena a nahrazena smlouvou o zániku a o zřízení věcného břemene [číslo] ze dne 4. 9.2019, kterou uzavřeli žalovaný 1. a žalovaný 2., jejíž obsah není ve vztahu k tvrzením uváděným v žalobě podstatným.

4. Z provedených listinných důkazů a vyjádření účastníků v řízení dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Z výpisu katastru nemovitostí [list vlastnictví] pro obec a k.ú. [obec] vyplývá, že vlastníkem pozemku p.č. st. 52 o výměře 1245 m2, zastavěná plocha a nádvoří, na němž stojí stavba [adresa], bydlení, je [celé jméno žalovaného]. Jako nabývací titul je uvedena kupní smlouva ze dne 28. 4. 2000 číslo V111059/2000. Potvrzením ze dne 27. 10. 1992 nabyl [jméno] [příjmení], [datum narození], v rámci tzv. malé privatizace prodejnu včetně dvou bytových jednotek na [obec] náměstí [adresa] v [obec] včetně pozemku p.č. st. 52 o výměře 1248 m2. Následně kupní smlouvou ze dne 28. 4. 2000 nabyl žalovaný 1. od JUDr. [jméno] [příjmení], správce konkurzní podstaty, úpadce [jméno] [příjmení] mimo jiné dům [adresa] - [okres] se všemi součástmi a příslušenstvím, zejména venkovními úpravami, postaveným na pozemku p.č. st. 52 a stavební pozemek p.č. st. 52 – zastavěná plocha o výměře 1248 m2 v obci a k.ú. [obec] zapsaných na [list vlastnictví] Smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 30. 7. 1997 uzavřenou mezi žalovaným 2. a [jméno] [příjmení] bylo zřízeno věcné břemeno průchodu veřejnosti ve prospěch města Třebíče jako osoby oprávněné z věcného břemene, mimo jiné přes dům [adresa] a pozemek p.č. st. 52, představující vstup a výstup a průchod veřejnosti těmito nemovitostmi, tj. průjezdem přilehlým k řece, dvorním traktem a průjezdem k přilehlým ke Karlovu náměstí. Následně dodatkem [číslo] ze dne 28. 11. 2000 a dodatkem [číslo] ze dne 29. 6. 2001 bylo sjednáno věcné břemeno dle shora uvedené smlouvy pro rok 2000 bezúplatně a pro rok 2001 úplatně mezi novým nabyvatelem pozemku p.č. st. 52 [celé jméno žalovaného] a městem Třebíč. Průchod těmito nemovitostmi měl být využíván směrem od lávky přes řeku z nábřežní komunikace na Karlovo náměstí a směrem opačným. Nájemní smlouvou [číslo] 2001 ze dne 1. 8. 2012 uzavřenou mezi žalovaným 1. a žalovaným 2., žalovaný 1. jakožto pronajímatel přenechával část pozemku p. č. st. 52 o výměře 40 m2 nájemci – žalovanému 2. za účelem průchodu a průjezdu veřejností, provozování pozemní dopravy a přepravy nákladů přes tento pozemek městem Třebíč veřejností. Nájemní smlouvou ze dne 24. 8. 2015, která nahradila nájemní smlouvu ze dne 1. 8. 2012, uzavřenou mezi žalovaným 1. a žalovaným 2. se žalovaný 1. jakožto pronajímatel zavázal přenechat nájemci – žalovanému 2. k dočasnému užívání část pozemku p. č. st. 52 v k.ú. [obec] o výměře 40 m2 dle přílohy [číslo] k této smlouvě na níž je vyšrafována část pozemku p.č. st. 52 na nábřežní komunikaci, a to za účelem vstupu, průchodu, vjezdu a průjezdu na a přes pronajatý pozemek pro nájemce, složky integrovaného záchranného systému, provozu svozu odpadu, vlastníky správce sítí, a dále také za účelem vstupu a průchodu na a přes pronajatý pozemek pro pěší veřejnost. Z knihovní vložky [číslo] pro obec a k.ú. [obec] vyplývá, že pozemek p. [číslo] – neúrodná půda, místní trať je zapsán pro obec – město Třebíč, tento zápis byl učiněn 5. června [číslo]. Na základě žádosti města Třebíč ze dne 3. 10. 1996 došlo podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, mimo jiné k zápisu parcely [číslo] ostatní plocha, na list vlastnictví [číslo] v k.ú. [obec], pro město Třebíč Kupní smlouvou ze dne 15. 12. 1995 nabyl žalovaný 2. jako kupující od prodávajících PhDr. [jméno] [příjmení] a MUDr. [jméno] [příjmení], DrSc., část parcely p.č. st. 53, označenou GP [číslo] jako p. [číslo] o výměře 63 m2, nacházející se na nábřeží u řeky [obec] a sousedící s p.č. st. 52 žalovaného 1. Dle kopie stavu katastrální mapy ke dni 31. 12. 1971, je součástí p.č. st. 52 v k.ú. [obec] též pozemek zasahující na nábřeží k řece Jihlavě, sousedící s p.č. st. [číslo]. Z předloženého rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Třebíč, ze dne 25. 5. 2018, č.j. OR-76/2017-710, vyplývá, že katastrální úřad původně z úřední povinnosti opravil evidované údaje katastru nemovitostí v k.ú. [obec], týkající se zobrazení hranice mezi pozemky p.č. st. 52 a [číslo] a souvisejících popisných údajů o výměrách dotčených parcel, viz rozhodnutí OR-76/ 2017 [číslo] ze dne 20. 7. 2017, neboť zobrazení předmětných nemovitost, tj. pozemků parcelních čísel st. 52 a [číslo] v mapě bývalého pozemkového katastru neobsahovalo žádný výběžek pozemku p.č. st. 52 do pozemku parcelní [číslo] společná hranice mezi oběma pozemky byla zobrazena jako přímá, následně však dle zobrazení v katastrální mapě podle výsledků šetření a měření provedeného v katastrálním území Třebíč v letech 1949 až 1952 byla však s těmito výsledky v rozporu, neboť do pozemku p. č. st. 52 se chybně přisloučila část, na níž se nacházela„ nějaká spalná dřevěná stavba“ v obvodu pozemku p. [číslo]. Toto zobrazení bylo potom v nezměněné podobě přebíráno postupně ve všech formách map dokumentovaných ve spise, včetně mapy digitální. Do evidence nemovitostí bylo vlastnické právo pro Československý stát a právo národního majetku pro Textil Brno zapsáno na základě žádosti Textilu Brno v roce 1971 pod položkou výkazu změn [číslo], na základě převzetí údajů z pozemkové knihy. Na základě veřejné dražby provedené dne 25. 9. 1992 se vlastníkem předmětného pozemku p. č. st. 52 a stavby, která je dnes jeho součástí, stal pan [jméno] [příjmení]. Zápis byl proveden 13. 11. 1992 pod položkou výkazu změn [číslo] podle potvrzení Okresní komise pro privatizaci ze dne 27. 10. 1992. K chybnému zobrazení v mapě, tj. v tehdy platné obnovené mapě bývalého pozemkového katastru došlo v roce 1952 a tento stav byl potom postupně přebírán do všech historicky následujících forem evidenční mapy až do dnešní podoby digitální katastrální mapy, která byla vyhlášena platnou dnem 7. 12. 2011. Katastrální úřad dospěl k závěru, že není v jeho kompetenci napravit uvedenou chybu postupem podle § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, neboť k jejímu vzniku došlo před rokem 1964, tj. před rozhodným datem, které zakládá katastrálním úřadům právo chyby napravit. K chybě tedy došlo před založením evidence nemovitostí a stalo se tak v operátu, který není součástí katastrálního operátu, a proto nebylo možné tuto chybu opravit postupem podle ustanovení § 36 katastrálního zákona. Katastrální úřad též uzavřel, že není oprávněn rozhodovat o tom, kdo je vlastníkem předmětné části pozemku, to přísluší věcně a místně příslušnému soudu. Následné odvolání [územní celek] a spol. [právnická osoba], proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Třebíč, shora uvedenému, nebylo Zeměměřickým a katastrálním inspektorátem v [obec] shledáno jako důvodné (viz rozhodnutí ze dne 10. 9. 2018, č.j. ZKI BR-O [číslo] 2018). Směnnou smlouvou ze dne 15. 5. 2006 žalovaný 2. převedl na žalobkyni pozemky p. č. st. [číslo] o výměře 63 m2 a [parcelní číslo] o výměře 51 m2 v k.ú. [obec], nacházejících se na nábřeží u řeky Jihlavy, vyčleněného z původního p. [číslo] podle GP ze dne 8. 9. 2015 zpracovaného Ing. [jméno] [příjmení] pod [číslo] 2015. Dle této smlouvy bylo též zřízeno věcné břemeno ve prospěch města Třebíč, jako osoby oprávněné z věcného břemene, spočívající ve vstupu veřejnosti na a přes pozemky p.č.st. [číslo] a p. [číslo] v k.ú. [obec] a dále právo průchodu a průjezdu veřejnosti přes tyto pozemky. Následně smlouvou ze dne 2. 6. 2017, byl rozsah uvedeného věcného břemene změněn tak, že aktuálně spočívá v právu vstupu, průchodu (pro pěší veřejnost) na a přes pozemky p.č. st. [číslo] zastavěná plocha a p. [číslo] – ostatní plocha, oba v k.ú. Třebíč. Z předložených kopií listin ze správního spisu Městského úřadu v Třebíči, odbor výstavby a životního prostředí č.j. [číslo] He/Jo, stavebního řízení o povolení stavby lávky přes řeku Jihlavu, vyplývá, že pozemek p.č. st. 52 nebyl pozemkem dotčeným ve stavebním řízení (viz zákres do mapy od spol. [právnická osoba]).

5. Podle ustanovení § 80 občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., v platném znění (dále jen o. s. ř.) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění platném ke dni účinnosti tohoto zákona, do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí nezastavěné pozemky, pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1.

7. Podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění platném ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, obce jsou povinny do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí.

8. Podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

9. Podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle odst. 3 se do doby podle odst. 1 započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

10. Soudní praxe připouští podání určovací žaloby ve prospěch třetí osoby; naléhavý právní zájem na takovém určení je dán, pokud by požadované určení mohlo mít příznivý dopad do právního postavení žalobců. Žaloba ale musí směřovat vůči všem subjektům, jejichž práva mohou být požadovaným určením dotčena (viz např. rozsudek Okresního soudu ve [obec] ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 36 C 299/2016). 11. [obec] víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán, postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží tohoto, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).

12. Přesvědčení držitele, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být po celou vydržecí dobu důvodné, podložené konkrétními okolnostmi, které prokazují tvrzení držitele. Pro závěr o existenci dobré víry zpravidla svědčí okolnosti, které se týkají právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001).

13. Soud se nejdříve zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Z úřední činnosti zdejšího soudu je známo, že mezi žalobkyní a žalovaným 1. je vedeno několik sporů, vztahující se k předmětnému pozemku, ať řízení vedené pod sp. zn. 6 C 272/2015, o určení existence práva odpovídající věcnému břemeni, či pod sp. zn. 5 C 235/2017, o zřízení nezbytné cesty, když určením vlastnického práva k předmětnému pozemku, by se spory mezi účastníky vyřešily, resp. by se jim předešlo, neboť lze předpokládat, že by ve vlastnictví žalovaného 2. - města Třebíč, bylo umožněno žalobkyni předmětný pozemek užívat, stejně jako obecné veřejnosti, a zajistil by se tak nerušený přístup k jejím nemovitostem. Současně by požadované určovací rozhodnutí bylo podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětnému pozemku. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva ve smyslu § 80 o. s. ř.

14. Žalobkyně argumentovala zejména tím, že předmětný pozemek představoval historický majetek obce – žalovaného 2., event. že žalovaný 2. tento pozemek vydržel, neboť se k této části nábřeží choval jako ke svému majetku. Naopak žalovaný 1. tvrdil, že předmětný pozemek, tj. požadovanou část pozemku p. č. st. 52, nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 28. 4. 2000, ve stejném rozsahu jako tomu bylo u předchozího vlastníka [jméno] [příjmení]. Soud tak„ poměřoval“ předložené nabývací tituly k předmětnému pozemku. Je sice pravdou, že v pozemkové knize – vložka [číslo] je zapsán pozemek p. [číslo] neúrodná půda, nacházející se na nábřeží řeky [obec] v k.ú. a obci [obec], nicméně vložka neobsahuje výměru parcely. Pokud žalobkyně v této souvislosti odkazuje na závěr Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Třebíč, že v mapě bývalého pozemkového katastru byly společné hranice pozemků p. č. st. 52 a [číslo] přímé, a mapa neobsahovala žádný výběžek pozemku p.č. st. 52 do p.č. st. [číslo], tak uvedená argumentace není v daném sporu relevantní. Bez ohledu na případné nesprávné zobrazení hranic uvedených pozemků v katastru nemovitostí, které by byly v rozporu se zobrazením hranic v pozemkovém katastru, je třeba primárně vycházet z nabývacího titulu pro právního předchůdce žalovaného 1. [jméno] [příjmení], který nabyl pozemek p.č. st. 52, ve výměře 1 248 m2, která byla mezi účastníky nesporná, a jež zahrnovala též„ výběžek“ pozemku p.č. st. 52 do pozemku p.č. st. [číslo]. [jméno] [příjmení] nabyl tento pozemek v uvedené výměře na základě zákona č. 427/1990 Sb., dle § 11 ve veřejné dražbě příklepem licitátora, tedy originárně, když původním vlastníkem byl stát, resp. příslušná státní organizace. Pokud měl být předmětný pozemek součástí parcel p. č. st. [číslo], kterou si žalovaný 2. nechal zapsat na svůj list vlastnictví až na základě žádosti ze dne 3. 10. 1996, tak v této souvislosti lze odkázat na závěr Nejvyššího soudu, podle něhož v případech, kdy obec uplatnila restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., a kdy neučinila návrh na zápis do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku, stanovené v § 8 téhož zákona, v jeho původním znění (jež se vztahuje i k nabytí vlastnictví podle § 2a cit zákona), nelze vyloučit závěr o existenci vlastnického práva osoby, která toto vlastnictví v mezidobí nabyla na základě individuálního právního aktu od státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4041/2011, nebo rozsudek ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3038/2012; ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3969/2012, resp. usnesením ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 838/13). Jinými slovy řečeno, žalovaný 2. nabyl vlastnické právo k pozemku p.č. st. [číslo] v k.ú. [obec], ve stavu, v jakém tento pozemek existoval, resp. byl zapsán v katastru nemovitostí ke dni žádosti o zápis tohoto pozemku na list vlastnictví žalovaného 2., tedy bez předmětného pozemku o výměře 40 m2. Soud též nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že se žalovaný 2. po celou dobu choval jako vlastník předmětného pozemku. Žalovaný 2. nejprve uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene dne 30. 7. 1997 s právním předchůdcem žalovaného 1. [jméno] [příjmení] zahrnujícím průchod vedoucí z nábřežní komunikace od lávky přes řeku směrem přes průjezd přilehlý k řece, dvorní trakt a průjezd přilehlý ke Karlovu nám. v [obec], přičemž rozsah věcného břemene byl vyznačen v situačním plánku, zahrnujícím předmětný pozemek, a byl nedílnou součástí této smlouvy. Následně byly k této smlouvy uzavřeny dva dodatky, a to již se žalovaným 1. jakožto právním nástupcem [jméno] [příjmení]. V těchto dodatcích nebyl rozsah věcného břemene měněn, tedy účastníci smlouvy, včetně dodatků si museli být vědomi rozsahu věcného břemeno, tedy toho, že zatěžuje i předmětný pozemek nacházející se ve vlastnictví žalovaného 1. Tento stav trval až do 1. 8. 2012, kdy byla uzavřena smlouvy o nájmu předmětného pozemku, kterou byl režim jeho užívání žalovaným 2. jakožto nájemcem zpřesněn a následně změněn nájemní smlouvou ze dne 24. 8. 2015. Tedy minimálně od roku 1997 se žalovaný nechoval k předmětnému pozemku jako vlastník, tento pozemek užíval nejdříve jako oprávněný z věcného břemene a později jako nájemce. Ostatně samotný žalovaný 2. ve své argumentaci ohledně užívání předmětného pozemku odkazuje právě na uvedené smlouvy. Žalovaný 2. se k předmětnému pozemku nikdy nechoval jako vlastník, ale užíval jej a spravoval podle sjednaných smluv. Vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku žalovaným 2. je tedy vyloučeno. Podle soudu neobstojí též tvrzení žalobkyně, že při stavbě lávky přes řeku Jihlavu v územním řízení vedeném pod č.j. [číslo] He/Jo v roce 1995, nebyl žalovaný 1., resp. jeho právní předchůdce, účastníkem řízení, byť měla lávka zasahovat do předmětného pozemku, neboť případné pochybení správního úřadu při správním řízení nemohlo mít vliv na občanskoprávní poměry, neboť uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (srov. § 1 odst. 1 platného občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).

15. Jelikož ze strany žalobkyně nebyly v řízení prokázány takové skutečnosti, na základě nichž by mohl být učiněn závěr o vlastnictví žalovaného 2. k části pozemku p. č. st. 52 o výměře 40 m2 v k.ú. [obec], soud žalobu zamítl.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému 1. a žalovanému 2., jež byli v řízení zcela úspěšní, neboť žaloba směřující vůči nim byla zamítnuta, nárok na náhradu nákladů řízení.

17. Na straně žalovaného 1. se tyto náklady řízení sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 100 Kč, za jeden úkon právní služby, představující přípravu a převzetí věci, písemné vyjádření se k věci ze dne 19. 4. 2022, 26. 8. 2022 a 24. 10. 2022, účast na jednání soudu dne 23. 6. 2022, 14. 9. 2022 a 27. 10. 2022, tedy celkem za sedm úkonů právní služby ve výši 21 700 Kč, dále sestávající z částky 2 100 Kč, představující sedm režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 za každý úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. s připočtením daně z přidané hodnoty ve výši 21 %, jíž je právní zástupce žalovaného 1. plátcem, z částky 23 800 Kč ve výši 4 998 Kč. Celková náhrada nákladů žalovaného 1. tak činí 28 798 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta žalovaného 1. podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem.

18. Náhrada nákladů žalovaného 2. se sestává z náhrady za zastoupení advokátem, představující čtyři úkony právní služby, a to převzetí a příprava věci, účast na jednání soudu dne 23. 6. 2022, 14. 9. 2022 a 27. 10. 2022, po 3 100 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) a.t., celkem tedy 12 400 Kč, s připočtením čtyř režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 za každý úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. s připočtením daně z přidané hodnoty ve výši 21 %, jíž je právní zástupce žalovaného 2. plátcem, tedy 2 856 Kč. Celková náhrada nákladů žalovaného 2. tak činí 16 456 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátky žalovaného 2. podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem.