4 C 44/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 4 670 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 770 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 770 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení další částky 2 900 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 383,01 Kč a smluvního úroku ve výši 20,11% ročně z částky 2 707,25 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 496,48 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 2 707,25 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 30. 11. 2021, se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 4 670 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 2 707,25 Kč, a to z titulu žalovaným nesplněného obsahu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 23. 12. 2013 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], [IČO] – dále též jen„ Provident“) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. Na základě uvedené smlouvy byla žalovanému poskytnuta Providentem půjčka ve výši 4 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit Providentu na uvedenou smlouvu peněžní prostředky ve výši 6 900 Kč (jistina + částku výši 2 900 Kč), a to formou 45 týdenních splátek ve výši 154 Kč. Žalovaný však splátky uvedené půjčky nehradil řádně a včas, a proto vzniklo právo právnímu předchůdci žalobkyně na úhradu celé dlužné jistiny včetně úroku z prodlení v zákonné výši a smluvních úroků. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, uzavřené mezi Providentem a žalobkyní, došlo s účinností ke dni 5. 1. 2021 k převedení výše uvedených pohledávek na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 6. 1. 2021. Ke dni postoupení činila výše pohledávky žalovaného částku 4 670 Kč bez příslušenství. Žalobkyně požaduje též jako příslušenství vedle zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny, též smluvní úrok ve výši 20,11 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 2 707,25 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření – žalovaný (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Soud vycházel z listin předložených žalobkyní, přičemž ze smlouvy o půjčce ze dne 23. 12. 2013, [číslo] zjistil, že tohoto dne došlo mezi Providentem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem k podpisu smlouvy, v níž se Provident zavázal poskytnout žalovanému v hotovosti půjčku v celkové výši 4 000 Kč, a to za poplatek 2 900 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků z půjčených peněžních prostředků za sjednanou dobu řádné trvání Smlouvy ve výši 381 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 640 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 879 Kč. Žalovaný byl podle této smlouvy povinen splácet celkovou částku 6 900 Kč v 45 pravidelných týdenních splátkách ve výši 154 Kč, přičemž poslední splátka činila 124 Kč. Žalovaný pak na tuto částku uhradil právnímu předchůdci žalobkyně částku 2 230 Kč. Přípisem Providentu ze dne 6. 1. 2021 byl žalovaný informován o výši dlužné částky (4 670 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že tato pohledávka byla z Providentu postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 18. 12. 2020. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky Providentu za žalovaným. Dne 11. 11. 2021 pak žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě žalovaných pohledávek s upozorněním na jejich možné vymáhání prostřednictvím soudního řízení, nebudou-li uhrazeny do 26. 11. 2021. Žalobkyně požaduje na příslušenství předmětné pohledávky zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny ve výši 8,05 % od 19. 12. 2020, kapitalizovaný ke dni postoupení 18. 12. 2020, a plynoucí od tohoto dne dále do zaplacení, a též smluvní úrok ve výši 20,11 % ročně z dlužné jistiny od 4. 11. 2014, tj. ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru do data postoupení dne 18. 12. 2020, a dále plynoucí od tohoto dne dále do zaplacení.

5. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, a to s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“), podle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

6. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

7. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

8. Podle § 52 odst. 1 obč. zák., jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

9. Podle § 517 odst. 1 a 2 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. Z karty zákazníka datované ke dni 23. 12. 2013 soud zjistil, že tato listina obsahuje osobní údaje žalovaného včetně čísla dokladu totožnosti, dále údaje o tom, že žalovaný žije v nájmu, je invalidní důchodce, příjem domácnosti činí 15 300 Kč. Jeho výdaje tvoří 2 000 Kč na nájem, 9 000 Kč na výdaje domácnosti a 400 Kč za telefon. Jeho celkové příjmy jsou 15 300 Kč a celkové výdaje 11 600 Kč. Použitelný příjem byl určen jako 3 700 Kč. Ověřeny měly být občanský průkaz, nájemní smlouva a SIPO.

12. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

13. Mezi právním předchůdcem žalobkyně (Providentem) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, a to podle ustanovení § 657 obč. zák., přičemž současně šlo o spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 52 a násl. obč. zák., na jejichž základě byla žalovanému poskytnuta půjčka ve smyslu § 1 ZoSÚ, a to ve výši 4 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

14. Na předmětnou smlouvu přitom dopadá zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v § 9 ukládal věřiteli s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud by věřitel spotřebitelský úvěr poskytl i v případě, že by po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí nebylo zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, byla by smlouva absolutně neplatná.

15. Soud přitom nemohl přehlédnout související judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, kdy v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 16. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ 17. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně (Provident) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do karty zákazníka, přičemž z této karty je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů. Tyto údaje měly být podloženy nájemní smlouvou a dokladem SIPO. Uvedené doklady ovšem žalobkyní nebyly soudu předloženy v rámci dokazování. Podle soudu tedy není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena.

18. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, o kterých žalobkyně tvrdí, že jimi bylo potvrzeno prohlášení žalovaného jako spotřebitele o jeho majetkových poměrech, má soud toto tvrzení (tedy, že takové doklady byly právní předchůdkyni skutečně předloženy a že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalovaného) nadále za neprokázané.

19. Na základě těchto úvah dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle § 9 odst. 1 ZoSÚ, že tedy s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet půjčku (spotřebitelský úvěr), a proto je smlouva o půjčce neplatná.

20. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák.

21. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na smlouvu o půjčce ve výši 4 000 Kč vrátil částku ve výši 2 230 Kč; proto je povinen vrátit ještě zbylých 1 770 Kč z dlužné jistiny. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 517 obč. zák.

22. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o půjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti půjčené jistiny. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužných částek vyzván nejdříve v oznámení Providentem o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2021, a to ve lhůtě do 10 dní od jeho doručení. Toto oznámení bylo žalovanému podle podacího lístku odesláno dne 25. 1. 2021. Z pravidelného chodu věcí je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy 28. 1. 2021 a dne 8. 2. 2021 uplynula desetidenní lhůta pro zaplacení. Ode dne 9. 2. 2021 je proto žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 1 770 Kč.

23. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 1 770 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ve výši 8,25% ročně ode dne 9. 2. 2021 do zaplacení.

24. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

25. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.