4 C 64/2025

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 44 246 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 998 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení další částky 14 266 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 44 264 Kč od 6. 8. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 251,04 Kč od 19. 7. 2025 do 5. 8. 2025, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 402,50 Kč k rukám jejího právního zástupce , Jméno advokáta, , advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 5. 8. 2025 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 44 264 Kč s příslušenstvím představující nesplacenou jistinu úvěru, poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek ze bezpečnou splátku, poplatek za prodloužení splatnosti, účelně vynaložené náklady na vymáhání, smluvní pokutu a smluvní úrok, a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o úvěru uzavřené dne 14. 12. 2024 mezi žalobkyní a žalovaným. Žalovanému byla poskytnuta částka v celkové výši 30 000 Kč. Žalovaný se současně zavázal k úhradě poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč. Poskytnutá částka včetně poplatku byla splatná do 24 měsíců od poskytnutí úvěru. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný uhradil celkem částku 2 Kč. Vedle dlužné jistiny ve výši 29 998 Kč, žalobkyně požaduje poplatek za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč, poplatek za prodloužení splatnosti „korunovým odkladem“ ve výši 5 940 Kč, úroky v celkové výši 4 410 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 1 030 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč, celkem tedy 44 264 Kč. Dále žalobkyně požaduje zákonné úroky v kapitalizované podobě ve výši 251,04 Kč za období od 19. 7. 2025 do 5. 8. 2025 a dále plynoucí ve výši 11,5 % ročně z částky 44 264 Kč od 6. 8. 2025 do zaplacení.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 10. 11. 2025, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní s tím, že žalobkyně prověřila bonitu žalovaného jako spotřebitele prostřednictvím metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta MLS, v jehož rámci je oddělením úvěrových rizik posuzována příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány informace od klienta o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, způsob bydlení, počet dětí apod. Žalovaný uvedl, že je zaměstnanec s příjmem 60 000 Kč měsíčně čistého, s měsíčními splátkami závazků 10 000 Kč, přičemž žalobkyní byly zjištěny i další splátky jiným společnostem z Nrki mimo HC ve výši 18 504 Kč a splátky pro HC představovaly částku 5 564 Kč. Žalovanému tak podle metodiky mělo zbývat 28 543 Kč. Podle uvedené metodiky mělo též domácnosti žalovaného zbývat z celkových příjmů 16 256 Kč. Pro tento účel je podle žalobkyně využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Žalobkyně dále lustrovala žalovaného v registrech SOLUS, NRKI (pozitivní vyhodnocení) a CEE a ISIR. Na základě uvedených zjištění žalobkyně shledala žalovaného schopným splácet předmětný bezúčelový úvěr. Žalovaný též předložil doklad o příjmu, z něhož vyplynulo, že je zaměstnán u spol. Van Delft Biscuits sídlící v Nizozemí, a jeho čistý příjem byl v měsíci srpnu 2024 - 2 806,38 EUR a v měsíci říjen 2024 – 2 851,54 EUR. Z výpisu z účtu žalovaného pro období od 1. 9. 2023 do 30. 9. 2023 vyplývá, že konečný zůstatek na tomto účtu byl minus 19 530,68 Kč.

3. Žalovaný se na výzvu soudu k žalobě nevyjádřil.

4. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření – žalovaný (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

5. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z listin předložených žalobkyní, na základě nichž vzal za prokázané, že mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 14. 12. 2024, prostředky komunikace na dálku – internet, uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč, když tato částka byla téhož dne připsána na účet žalovaného. Uvedenou částku měl žalovaný včetně poplatku ve výši 990 Kč splatit žalobkyni do 24 měsíců od jeho poskytnutí. Konečná celková částka, kterou měl žalovaný žalobkyni vrátit, činila 41 280 Kč, představující vedle jistiny úvěru, úroky a náklady související s tímto úvěrem. Vedle uvedené částky byl sjednán též poplatek za bezpečnou splátku 99 Kč/měsíčně, poplatek za prodloužení doby splatnosti o měsíc – 2 970 Kč. Žalobkyně při hodnocení bonity klienta vycházela z údajů, které jí měl žalovaný poskytnout před uzavřením smlouvy. Ve smlouvě byly sjednány pro případ prodlení s úhradou splátek - poplatek nákladů vynaložených v souvislosti s upomínáním, smluvní pokuta, a to pevnou částkou 500 Kč a zákonný úrok z prodlení.

6. Z výpisu čerpání úhrad a splátek vyplývá, že žalovaný na jistině vyčerpal celkem částku 30 000 Kč a na svůj dluh uhradil celkem 2 Kč.

7. Žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 6. 6. 2025 vyzvala ke splacení celého úvěru v částce 44 264 Kč ve lhůtě do 14 dnů od sepsání výzvy s tím, že pokud dlužnou částku neuhradí, může být zahájeno soudní řízení.

8. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) účinného od 1. 1. 2014.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.

12. Podle § 2002 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.

13. Podle § 1970 o. z. věta první po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

14. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle ust. § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

17. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, včetně možnosti využití automatizovaných modelů, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

18. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a další údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.

19. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.

21. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr (§ 2 odst. 1 ZoSÚ) ve výši 30 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

22. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen úvěr splácet.

23. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud konstatoval, že „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. […] věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. […] Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“24. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). Podle nich má poskytovatel úvěru „povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí: „Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“25. V právě souzeném případě žalobkyně měla získat informace o majetkové situaci žalovaného před uzavřením smlouvy, což dokládá kartou klienta, v níž jsou obsažená data poskytnutí žalovaným, a kopiemi dvou výplatních pásek žalovaného za období srpen a říjen 2024. Žalobkyně však nijak nezkoumala konkrétní měsíční výdaje žalovaného a jeho domácnosti a spokojila se s jeho prohlášením. Byť sama zjistila z Nrki, že měsíční splátky žalovaného jiným společnostem mimo HC nejsou žalovaným deklarovaných 10 000 Kč, ale 18 504 Kč a splátky pro HC 5 564 Kč. Soud přitom již žalobkyni poučil o tom, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena. Po provedeném dokazování má soud za to, že žalobkyně nedostála své povinnosti dle § 86 odst. 1 ZoSÚ, že tedy s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména neprověřila skutečné výdaje žalovaného, a proto je smlouva o úvěru ze dne 14. 12. 2024 neplatná.

26. K posouzení úvěruschopnosti je možné využít matematické či ekonomické modely, pokud však je při užití těchto modelů pracováno s reálnými a pověřenými příjmy a výdaji spotřebitele, nikoliv s údaji normativními, odhadovanými či spotřebitelem nedoloženými.

27. V takovém případě tak má žalobkyně vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

28. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný z úvěru vyčerpal celkem částku 30 000 Kč a uhradil celkem částku 2 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 29 998 Kč, která představuje rozdíl mezi shora uvedenými částkami. Tuto částku je žalovaný povinen uhradit ve lhůtě odpovídají možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo soudem určena. Mezi účastníky řízení k takové dohodě nedošlo. S ohledem na shora nezjištěnou finanční situaci žalovaného byla stanovena lhůta 3 dnů dle § 160 občanského soudního řádu. Nárok na případný úrok z prodlení by žalobkyni vznikl až v případě prodlení žalovaného s úhradou v takto stanovené lhůtě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021, bod 17. odůvodnění).

29. S ohledem na shora uvedené soud žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 29 998 Kč a ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny a příslušenství, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

30. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla žalobkyně úspěšnější než žalovaný, a proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 771 Kč, odměnu advokáta ve výši 2 100 Kč za tři hlavní úkony (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva, podání ve věci samé), po 700 Kč za jeden úkon, podle § 14b odst. 1 bodu 3. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění (dále jen „a. t.“), neboť návrh byl podán na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, představující žalobou uplatněnou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru, uzavřenou mezi žalovaným a žalobkyní, tří paušálních náhrad po 100 Kč, podle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 504 Kč, neboť zástupce žalobkyně osvědčením o registraci plátce DPH, prokázal, že je plátcem této daně. Celkem žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 4 675 Kč. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná z 65%, a vzniklo jí tak právo na zaplacení 30% nákladů řízení (65% - 35%), což ve finančním vyjádření odpovídá částce (po zaokrouhlení) 1 402,50 Kč.

31. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.