4 C 68/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 13 450 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 994 Kč s 11,75% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 14. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení další částky 3 456 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 13 450 Kč od 11. 3. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 108,24 Kč od 26. 2. 2021 do 8. 6. 2021, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 991 Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 11. 3. 2022 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 13 450 Kč s příslušenstvím v podobě poplatku za poskytnutí úvěru, smluvní pokuty a zákonného úroku z prodlení, a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o úvěru uzavřené dne 31. 5. 2021 mezi žalobkyní a žalovaným. Žalovanému byla poskytnuta částka v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaný se současně zavázal k úhradě poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč. Poskytnutá částka včetně poplatku byla splatná do 30 dnů od poskytnutí úvěru. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný uhradil celkem částku 6 Kč Vedle dlužné jistiny ve výši 9 999 Kč, žalobkyně požaduje též poplatky za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 297 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 147 Kč, poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 1 978 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč a smluvní pokutu ve výši 300 Kč, celkem tedy 13 450 Kč. Dále žalobkyně požaduje zákonné úroky v kapitalizované podobě ve výši 108,24 Kč za období od 14. 2. 202 do 10. 3. 2022 a dále plynoucí ve výši 11,75 % ročně z částky 13 450 Kč od 11. 3. 2022 do zaplacení.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 15. 6. 2022, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní s tím, že žalobkyně prověřila bonitu žalovaného jako spotřebitele zjišťováním jeho kreditního skóre, v jehož rámci je oddělením úvěrových rizik posuzována příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány informace od klienta o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, způsob bydlení, počet dětí apod. Žalovaný uvedl, že je zaměstnanec s příjmem 25 500 Kč měsíčně čistého, přičemž měsíční výdaje domácnosti činí 8 000 Kč. Pro tento účel je podle žalobkyně využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Žalobkyně dále lustrovala žalovaného v registrech SOLUS (bez negativní informace), NRKI (pozitivní vyhodnocení) a CEE a ISIR (bez záznamu). Na základě uvedených zjištění žalobkyně shledala žalovaného schopným splácet předmětný bezúčelový úvěr.

3. Žalovaný se na výzvu soudu k žalobě nevyjádřil.

4. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření – žalovaný (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

5. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z listin předložených žalobkyní, na základě nichž vzal za prokázáné, že mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 31. 5. 2021, prostředky komunikace na dálku – internet, uzavřena smlouva o úvěru (označená jako Kamali), na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, když tato částka byla téhož dne připsána na účet žalovaného. Uvedenou částku měl žalovaný včetně poplatku ve výši 330 Kč splatit žalobkyni do 30 dnů od jeho poskytnutí. Konečná celková částka, kterou měl žalovaný žalobkyni vrátit, činila 13 558 Kč, představující vedle jistiny úvěru 9 999 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za nadstandardní SMS 147 Kč, poplatek za bezpečnou splátku 297 Kč, poplatek za prodlení splátky 1 978 Kč, poplatek za účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč a úrok v celkové výši 108,24 Kč. Žalobkyně při hodnocení bonity klienta vycházela z údajů, které jí měl žalovaný poskytnout před uzavřením smlouvy. Ve smlouvě byly sjednány pro případ prodlení s úhradou splátek - poplatek nákladů vynaložených v souvislosti s upomínáním, smluvní pokuta, a to max. však 0,1% denně z dlužné částky, a zákonný úrok z prodlení.

6. Z výpisu čerpání úhrad a splátek vyplývá, že žalovaný na jistině vyčerpal celkem částku 10 000 Kč a na svůj dluh uhradil celkem 6 Kč, z čehož 1 Kč bylo započteno žalobkyní na jistinu úvěru, 2 Kč bylo započteno na poplatek za minimální splátku a 3 Kč na celkovou dlužnou částku.

7. Žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 14. 1. 2022 vyzvala ke splacení celého úvěru v částce 13 450 Kč ve lhůtě do 30 dnů od sepsání výzvy s tím, že pokud dlužnou částku neuhradí, může být zahájeno soudní řízení.

8. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014. <i>9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.</i> <i>11. Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.</i> <i>12. Podle § 2002 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.</i> <i>13. Podle § 1970 o. z. věta první po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.</i> <i>14. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> <i>15. Podle ust. § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>16. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>17. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>18. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>19. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 20. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.

21. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr (§ 2 odst. 1 ZoSÚ) ve výši 10 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

22. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen úvěr splácet.

23. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

24. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 25. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 26. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

27. V právě souzeném případě žalobkyně měla získat informace o majetkové situaci žalovaného před uzavřením smlouvy, což dokládá printscreenem žádosti žalovaného, přičemž z žádného ze žalobkyní předložených listinných důkazů nevyplývá, že by jí žalovaný svá tvrzení jakýmkoliv způsobem doložil, minimálně např. výplatními páskami nebo alespoň pracovní smlouvou s výší sjednané mzdy. Žalobkyně sice tvrdila, že provedla lustraci žalovaného v rejstříku SOLUS, avšak tuto skutečnost nedoložila žádným důkazem. Soud přitom již žalobkyni poučil o tom, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena. Po provedeném dokazování má soud za to, že žalobkyně nedostála své povinnosti dle § 86 odst. 1 ZoSÚ, že tedy s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a proto je smlouva o úvěru ze dne 31. 5. 2021 neplatná.

28. V takovém případě tak má žalobkyně vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

29. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný z úvěru vyčerpal celkem částku 10 000 Kč a uhradil celkem částku 6 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 9 994 Kč, která představuje rozdíl mezi shora uvedenými částkami. Ve vztahu k částce 9 994 Kč má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

30. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal poté, co byl k zaplacení vyzván. Žalovaný byl k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve ve výzvě ze dne 14. 1. 2022, a to ve lhůtě do 30 dnů od jejího sepsání, tj. do 13. 2. 2022. Žalovaný se proto v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ocitl dne 14. 2. 2022. Žalobkyně přitom požadovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 108,24 Kč za období od 14. 2. 2022 do 10. 3. 2022 a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75% z částky 13 450 Kč od 11. 3. 2022 do zaplacení. Z důvodu přehlednosti výroku I. tohoto rozsudku soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 9 994 Kč od 14. 2. 2022 do zaplacení a ohledně zákonných úroků uplatněných žalobkyní z části v kapitalizované podobě její nárok zamítl.

31. S ohledem na shora uvedené soud žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 9 994 Kč a z ní plynoucích zákonných úroků z prodlení ode dne 14. 2. 2022 ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného.

32. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny a příslušenství, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

33. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla žalobkyně úspěšnější než žalovaný, a proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměnu advokáta ve výši 900 Kč za tři hlavní úkony (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva, podání ve věci samé), po 300 Kč za jeden úkon, podle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění (dále jen„ a. t.“), neboť návrh byl podán na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, představující žalobou uplatněnou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru, uzavřenou mezi žalovaným a žalobkyní, tří paušálních náhrad po 100 Kč, podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 252 Kč, neboť zástupce žalobkyně osvědčením o registraci plátce DPH, prokázal, že je plátcem této daně. Celkem žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 2 252 Kč. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná z 28%, a vzniklo jí tak právo na zaplacení 44% nákladů řízení (72% - 28%), což ve finančním vyjádření odpovídá částce (po zaokrouhlení) 991 Kč.

34. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.