4 C 89/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 13 396,24 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 100 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 100 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 296,24 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 765,16 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 643,65 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 6 771,29 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 771,29 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) z 30. 3. 2021 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 13 396,24 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku a úroku z prodlení (v kapitalizované podobě a dále v procentní částce do zaplacení), a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 31. 7. 2018 (dále též jen„ smlouva“), mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], [IČO] – dále též jen„ [anonymizováno]“) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem.

2. Na základě smlouvy byly žalovanému poskytnuty [anonymizováno] peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit Providentu peněžní prostředky ve výši 17 075 Kč, a to formou 60 týdenních splátek ve výši 285 Kč. Celková dlužná částka byla tvořena jistinou ve výši 9 000 Kč, dále kapitalizovaným úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 1 610 Kč, poplatkem za administrativní zpracování půjčky ve výši 3 812 Kč a poplatkem za komfortní splácení ve výši 2 653 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradil dne 18. 10. 2018. Po té činil dluh žalovaného na jistině celkově 6 771,29 Kč a na poplatcích a úroku 6 624,95 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, uzavřené mezi [anonymizováno] a žalobkyní, došlo s účinností ke dni 20. 1. 2020 k převedení pohledávky na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 20. 1. 2020.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 9. 8. 2021 a ze dne 19. 8. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně [příjmení] splnil svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného; jeho majetková situace byla dále ověřena z pracovní smlouvy a z výplatních pásek, což plyne ze zákaznické karty.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření – žalovaný (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

6. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z listin předložených žalobkyní; ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že dne 31. 7. 2018 došlo mezi [anonymizováno] jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem k podpisu smlouvy, v níž se [anonymizováno] zavázal poskytnout žalovanému v hotovosti půjčku ve výši 9 000 Kč, a to za souhrnný poplatek 8 075 Kč. Tato částka zahrnovala dle smlouvy úrok ve výši 1 610 Kč, poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení 3 812 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 2 653 Kč. Žalovaný byl podle této smlouvy povinen splácet celkovou částku 17 075 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 285 Kč (poslední splátku pak ve [anonymizováno] 260 Kč). Jednotlivé splátky byly splatné do rukou zástupce [anonymizováno], a to tak, že první splátka byla splatná sedmého dne po uzavření smlouvy. Žalovaný pak na tuto částku zaplatil dosud toliko 2 900 Kč. Přípisem Providentu ze dne 20. 1. 2020 byl žalovaný informován o výši dlužné částky (20 015,48 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že tato pohledávka byla z [anonymizováno] postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 20. 1. 2020. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky [anonymizováno] za žalovaným. Následně pak žalobkyně zaslala žalovanému výzvu ze dne 28. 1. 2021 k úhradě žalované pohledávky s upozorněním na její možné vymáhání prostřednictvím soudního řízení.

7. Ze zákaznické karty [anonymizováno] datované ke dni 31. 7. 2018 soud zjistil, že tato listina (vyhotovená ke stejnému dni jako smlouva o zápůjčce) obsahuje osobní údaje žalovaného včetně čísla dokladu totožnosti, dále údaj o tom, že žalovaný bydlí jako spolubydlící a údaje o zaměstnavateli žalovaného. Součástí této listiny byly též údaje o finanční situaci žalovaného, přičemž bylo vycházeno z čisté mzdy žalovaného, která měla činit 13 100 Kč a další příjmy domácnosti, ve které žalovaný žil, měly činit 9 200 Kč. Celkové měsíční výdaje domácnosti žalovaného pak měly činit 10 500 Kč. Dle zákaznické karty nebyl žalovaný majitelem kreditní karty a měl zápůjčku u jiné společnosti. Ověřeny pak měly být pracovní smlouva a tři výplatní pásky.

8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

10. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

14. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

16. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.

19. Mezi právním předchůdcem žalobkyně ([anonymizováno]) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr (ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ), a to ve výši 9 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

20. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť [anonymizováno] jako právní předchůdce žalobkyně neposoudil schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet zápůjčku (spotřebitelský úvěr), resp. poskytl žalovanému zápůjčku za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tuto zápůjčku splácet.

21. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

22. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 23. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, [právnická osoba] v . Ingrid [příjmení] a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ 24. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

25. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně ([anonymizováno]) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do karty zákazníka, přičemž z karty je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů. Údaje podle zmíněné karty klienta měly být podloženy výplatními páskami a pracovní smlouvou, ovšem uvedené doklady nebyly soudu předloženy v rámci dokazování žalobkyní. Pokud na výzvu soudu žalobkyně reagovala pouze předložením zákaznické karty; tedy požadované dokumenty, na základě nichž měly být ověřeny příjmy žalovaného, nemá žalobkyně (ani její právní předchůdkyně) k dispozici, odporuje to zákonné povinnosti poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena.

26. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, o kterých žalobkyně tvrdí, že jimi bylo potvrzeno prohlášení žalovaného jako spotřebitele o jeho majetkových poměrech (výplatní pásky a pracovní smlouvy), má soud toto tvrzení (tedy, že takové doklady byly právní předchůdkyni skutečně předloženy a že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalovaného) nadále za neprokázané.

27. Z karty klienta vyplývá, že jediný příjem žalovaného představovala mzda ve výši 13 100 Kč (a další ničím nedoložené příjmy domácnosti měly činit 9 200 Kč). Celkové měsíční výdaje domácnosti byly 10 500 Kč; žalovaný měl přitom bydlet jako spolubydlící a současně uváděl v zákaznické kartě tři vyživované osoby. Tyto výdaje se s ohledem na výši životního minima v roce 2018 - 3 410 Kč, jeví jako nereálné, když životní minimum lze definovat jako minimální společensky uznanou hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, kdy tato částka nezahrnuje nezbytné náklady na bydlení (srov. § 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu). Není proto jasné, jak by byl žalovaný schopen platit svůj podíl na nájemném a s tím spojené služby (energie) a další výdaje na stravu, dopravu, šacení, hygienu, a to nejen své osoby, ale i dalším třem osobám. Ze zákaznické karty přitom neplyne, že by si právní předchůdkyně žalobkyně k ověření pravdivosti tvrzené výše výdajů vyžádala jakékoli dokumenty, např. nájemní smlouvu, či doklad SIPO.

28. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná.

29. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba]) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet zápůjčku (spotřebitelský úvěr), a přesto mu poskytla spotřebitelský úvěr. S ohledem na to je tato smlouva o zápůjčce neplatná.

30. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

31. Z údajů poskytnutých žalobkyní (viz tabulka umoření z 27. 1. 2020) vyplývá, že žalovaný na zápůjčku ve výši 9 000 Kč vrátil [anonymizováno] částku ve výši 2 900 Kč; proto je povinen vrátit ještě zbylých 6 100 Kč z dlužné jistiny. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

32. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zapůjčené jistiny. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení [anonymizováno] o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, a to ve lhůtě do 10 dní od jeho doručení. Toto oznámení bylo žalovanému podle podacího lístku odesláno v pátek dne 14. 2. 2020. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy ve středu 19. 2. 2020 a dne 20. 2. 2020 započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení. Protože poslední den této lhůty připadl na sobotu 29. 2. 2020, za poslední den lhůty se dle § 607 o. z. považuje pondělí 2. 3. 2020. Ode dne 3. 3. 2020 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 6 100 Kč.

33. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 6 100 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 3. 3. 2020 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

34. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

35. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.