4 C 9/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 16 600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 600 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 600 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 536,11 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 966,23 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 19,31 % ročně z částky 10 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) z 28. 6. 2021 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 16 600 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku a úroku z prodlení (v kapitalizované podobě a dále v procentní částce do zaplacení), a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 18. 5. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], [IČO] – dále též jen„ [příjmení] [jméno]“) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty [příjmení] [jméno] peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit [příjmení] [jméno] peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 300 Kč. Celková dlužná částka byla tvořena jistinou ve výši 10 000 Kč, dále kapitalizovaným úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradil dne 12. 7. 2019 a celkově na pohledávku uhradil 1 400 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, uzavřené mezi [příjmení] [jméno] a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávky na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 15. 1. 2021. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení 16 600 Kč (dlužná jistina 10 000 Kč + dlužné úhrady za služby 6 600 Kč), kapitalizovaný úrok ve výši 2 996,23 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 536,11 Kč, úrok ve výši 19,31 % p. a. z 10 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši 10,00 % p. a. z 10 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 2. 12. 2022, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně [příjmení] [jméno] splnil svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smluv. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného; majetková situace žalovaného byla ověřena z pracovní smlouvy a výplatních pásek a nájemní smlouvy. Současně si [příjmení] [jméno] ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. [příjmení] [jméno] ani žalobkyně přitom nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného, neboť uchazeči o úvěr dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření – žalovaný (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

5. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z listin předložených žalobkyní; ze smlouvy nadepsané jako Fajnpůjčka, smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že dne 18. 5. 2018 došlo mezi [příjmení] [jméno] jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným k podpisu smlouvy o úvěru, v níž se [příjmení] [jméno] zavázal poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě peněžité zápůjčky v hotovosti ve výši 10 000 Kč, a to za úrok ve výši 2 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Žalovaný byl podle této smlouvy povinen splácet celkovou částku 18 000 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po 300 Kč. Jednotlivé splátky byly splatné do rukou zástupce [příjmení] [jméno], a to tak, že první splátka byla splatná sedmého dne po uzavření smlouvy. 6. [příjmení] [příjmení] [jméno] z 19. 2. 2021 byl žalovaný informován o výši dlužné částky (18 600 Kč bez příslušenství) plynoucí z uvedené smlouvy a dále o tom, že tato pohledávka byla z [příjmení] [jméno] postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 15. 1. 2021. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatků z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávek [příjmení] [jméno] za žalovaným. Následně pak žalobkyně zaslala žalovanému výzvu ze dne 13. 5. 2021 k úhradě žalované pohledávky s upozorněním na její možné vymáhání prostřednictvím soudního řízení.

7. Z karty zákazníka datované ke dni 18. 5. 2018 soud zjistil, že tato listina (vyhotovená ke stejnému dni jako smlouva o úvěru) obsahuje osobní údaje žalovaného včetně čísla dokladu totožnosti, dále údaje o tom, že žalovaný žije jako spolubydlící s partnerkou, má 1 nezaopatřené dítě, je OSVČ, jeho měsíční čistý příjem činí 56 500 Kč, jeho výdaje se skládají z výdajů na bydlení 6 000 Kč, osobních výdajů 5 000 Kč, splátky úvěrů činí 2 160 Kč a další výdaje 15 000 Kč, použitelný příjem byl stanoven jako 28 340 Kč, kdy měly být ověřeny výpis z živnostenského rejstříku a složenky – příjmy.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho pořádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícím poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

13. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen„ ZoSÚ“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

15. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

16. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

18. Mezi právním předchůdcem žalobkyně ([příjmení] [anonymizováno]) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 10 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

19. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť [příjmení] [jméno] jako právní předchůdce žalobkyně neposoudil schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, resp. poskytl žalovanému úvěru za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tento úvěr splácet.

20. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 21. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ 22. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

23. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně ([příjmení] [anonymizováno]) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do karty zákazníka, přičemž z karty je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů. Tyto údaje měly být podloženy pracovní smlouvou, výplatními páskami a nájemní smlouvou, ovšem dle karty zákazníka byl ověřován pouze výpis z živnostenského rejstříku a složenky – příjmy. Uvedené doklady ovšem žalobkyní nebyly soudu předloženy v rámci dokazování. Pokud na výzvu soudu žalobkyně reagovala tak, že požadované dokumenty nemá ani ona a ani její právní předchůdkyně z toho důvodu, že tyto dokumenty jsou pouze předkládány zástupci věřitele při sjednávání a uzavírání smlouvy o úvěru, odporuje to zákonné povinnosti poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena.

24. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, o kterých žalobkyně tvrdí, že jimi bylo potvrzeno prohlášení žalovaného jako spotřebitele o jeho majetkových poměrech (pracovní smlouva a výplatní pásky), má soud toto tvrzení (tedy, že takové doklady byly právní předchůdkyni skutečně předloženy a že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalovaného) nadále za neprokázané.

25. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná.

26. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba] [anonymizováno]) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť neposoudila jeho schopnost jako spotřebitele tento spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 5. 2018 absolutně neplatná.

27. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby mu žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

28. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na smlouvu o zápůjčce ve výši 10 000 Kč vrátil [příjmení] [jméno] částku ve výši 1 400 Kč; proto je povinen vrátit ještě zbylých 8 600 Kč z dlužné jistiny. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

29. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatné jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti poskytnuté jistiny. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužných částek vyzván nejdříve v oznámení [příjmení] [jméno] o postoupení pohledávek ze dne 19. 2. 2021, a to ve lhůtě do 10 dní od jeho doručení. Toto oznámení bylo žalovanému podle podacího lístku odesláno v pondělí dne 22. 2. 2021. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy ve čtvrtek 25. 2. 2021 a dne 26. 2. 2021 započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení. Protože poslední den této lhůty připadl na neděli 7. 3. 2021, za poslední den lhůty se dle § 607 o. z. považuje pondělí 8. 3. 2021. Ode dne 9. 3. 2021 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 8 600 Kč.

30. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 8 600 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne 9. 3. 2021 do zaplacení.

31. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

32. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.