4 C 99/2026

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D. ve věci žalobkyně: Credivo Jméno žalobkyně., IČ IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 23 647,69 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 13 647,69 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 392,85 Kč od 27. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 23 142,76 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení a částky 504,93 Kč představující smluvní pokutu z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota uzavřené dne 28. 5. 2025 mezi žalobkyní a žalovaným. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, navrhla žalobkyně posoudit její nárok jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Žalovaný na svůj dluh dosud ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Z listin předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne 28. 5. 2025 poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč s úrokovou sazba ve výši 1,066 % denně. Úvěr měl být splacen v pravidelných denních splátkách, s nimiž se žalovaný doslat do prodlení, a proto žalobkyně vypověděla smlouvu o úvěru, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne 26. 9. 2025, přičemž k výpovědi došlo téhož dne a žalovaný se dostal do prodlení s úhradou celého úvěru dne 27. 9. 2025. Žalovaný má ke dni podání žaloby nesplacený dluh v celkové výši 23 142,76 Kč, přičemž žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 10 000 Kč, z poplatku za vyplacení tranší úvěru 199 Kč, smluvního úroku 12 749,91 Kč, poplatku za službu „Presto“ 165 Kč a poplatku za službu informační SMS servis ve výši 28,85 Kč. Žalobkyně požaduje též zaplacení smluvní pokuty ve výši 504,93 Kč. Žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr na základě informací získaných přímo od žalovaného, podle nichž žalovaný sdílel společnou domácnost s dalšími dvěma osobami, když jediná osoba pracovala v této domácnosti, výše ověřeného příjmu měla činit 19 602 Kč, měsíční výdaje uvedené spotřebitelem měly činit 700 Kč, přesto žalobkyně vypočítala minimální výdaje na 12 365 Kč. Žalobkyně též ověřila, zda vůči žalovanému není vedena exekuce, insolvence, není jeho doklad evidován v registru neplatných dokladů, byla zkontrolována jeho adresa, a proveden výpis z registru „sankční seznamy“ a prověřeny interní registry historie klienta.

5. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále též jen „ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.

6. Na základě tvrzení obsažených v žalobě a listin k ní připojených dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, když vycházela výlučně s informací od žalovaného, navíc jím uváděné pravidelné výdaje domácnosti čítající tři členy ve výši 700 Kč jsou nevěrohodné. V této souvislosti nelze odhlédnout od skutečnosti, že životní minimum v době poskytnutí úvěru činilo na jednu dospělou osobu částku 4 860 Kč (viz. § 2 zákona č. 110/2006 Sb.). Žalovaný neuvedl zejména jaké konkrétní měsíční výdaje má na živobytí, dále spojené s bydlením či s volnočasovými aktivitami. Již v samotné žalobě přitom žalobkyně navrhla, aby soud eventuálně posoudil její nárok jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. S ohledem na to soud žalobkyni nevyzýval k doplnění tvrzení a označení důkazů dle ust. § 118 a odst. 1, 3 o.s.ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání.

7. Smlouva o úvěru je neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a žalobkyně má proto vůči žalovanému právo na to, aby jí zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Z žalovaným nezpochybněných žalobních tvrzení přitom vyplývá, že žalovaný dosud na poskytnutý úvěr ve výši 10 000 Kč ničeho neuhradil. Bezdůvodné obohacení proto představuje právě částku 10 000 Kč.

8. Dle ustanovení § 87 ZoSÚ je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve lhůtě odpovídající možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo soudem určena. Mezi účastníky řízení k takové dohodě nedošlo. S ohledem nezjištěnou finanční situaci žalovaného byla stanovena lhůta 3 dnů dle § 160 občanského soudního řádu. Nárok na případný úrok z prodlení by žalobkyni vznikl až v případě prodlení žalovaného s úhradou v takto stanovené lhůtě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021, bod 17. odůvodnění).

9. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 10 000 Kč (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).

10. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byl úspěšnějším účastníkem řízení žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.