5 C 119/2026

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Tesařem ve věci žalobce: Anonymizováno Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 9 346,72 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 3 900 Kč od 5. 2. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 5 446,72 Kč a úroky z prodlení převyšující úroky z prodlení přiznané ve výroku I. rozsudku, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce (dříve obchodní firma , právnická osoba, . a následně , Jméno žalobce, .) se žalobou doručenou soudu dne 25. 2. 2026 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 9 346,72 Kč s příslušenstvím z titulu splnění závazku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky. Žalobu odůvodnil tím, že mezi účastníky byla dne 17. 6. 2025 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobce poskytl žalované spotřebitelský úvěr až do výše 18 300 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v pravidelných denních splátkách způsobem stanoveným ve smlouvě. Úroková sazba byla sjednána na 1,066 % denně s tím, že první splátka je splatná 30. den ode dne poskytnutí úvěru. RPSN úvěru činila 2 069,03 %. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána z doložitelných příjmů a výdajů žalované a poskytnutých údajů v žádosti o úvěr i z veřejně dostupných registrů. Žalovaná tento úvěr čerpala postupně pouze jednou dne 17. 6. 2025 ve výši 3 900 Kč. Na splnění svých závazků vyplývajících ze smlouvy dosud žalovaná žalobci nic nezaplatila. Poplatek za vyplacení tranší úvěru činí 77,61 Kč, smluvní úrok ke dni zahájení řízení činí 4 972,47 Kč a smluvní poplatek za službu „presto“ činí 165 Kč. Dále byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně které byla žalovaná v prodlení, přičemž žalobou požaduje žalobce smluvní pokutu pouze za prvních 90 dnů prodlení. V rozsahu tvrzeném žalobcem dosud žalovaná nesplnila svoje závazky vyplývající ze smlouvy a nereagovala ani na výzvu žalobce zaslanou jí před zahájením řízení.

2. Žalobce i žalovaná souhlasili s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Soud proto dle § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

3. Soud provedl dokazování smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 17. 6. 2025 včetně její přílohy obsahující předpis denních splátek, všeobecnými obchodními podmínkami žalobce, informací pro spotřebitele a údaji o poskytovateli spotřebitelského úvěru, popisem základních vlastností úvěru, přehledem platby vyplacené žalované, obecnými principy posuzování úvěruschopnosti žalované a jejími identifikovanými příjmy, výpisem posouzení úvěruschopnosti žalované, upomínkou žalobce zaslanou žalované z 16. 10. 2025 a výzvou žalobce zaslanou žalované z 28. 1. 2026 včetně podacího archu. Z těchto důkazů a skutkových tvrzení žalobce, jejichž správnost nebyla žalovanou v řízení zpochybněna, vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 17. 6. 2025 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , která je posouzeno podle obsahu spotřebitelskou smlouvou podle § 1810 a následujících občanského zákoníku, na základě které žalobce poskytl žalované spotřebitelský úvěr až do výše 18 300 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v pravidelných denních splátkách způsobem stanoveným ve smlouvě. Úroková sazba byla sjednána na 1,066 % denně s tím, že první splátka je splatná 30. den ode dne poskytnutí úvěru. RPSN úvěru činila 2 069,03 %. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána z doložitelných příjmů a výdajů žalované a poskytnutých údajů v žádosti o úvěr i z veřejně dostupných registrů. Žalovaná tento úvěr čerpala postupně pouze jednou dne 17. 6. 2025 ve výši 3 900 Kč. Na splnění svých závazků vyplývajících ze smlouvy dosud žalovaná žalobci nic nezaplatila. Poplatek za vyplacení tranší úvěru činí 77,61 Kč, smluvní úrok ke dni zahájení řízení činí 4 972,47 Kč a smluvní poplatek za službu „presto“ činí 165 Kč. Dále byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně které byla žalovaná v prodlení, přičemž žalobou požaduje žalobce smluvní pokutu pouze za prvních 90 dnů prodlení. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobce se soud musel zabývat v první řadě obsahem samotné smlouvy o úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu jako její celek je třeba shledat absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. K neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, soud přihlédne dle § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Následkem jednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto právního jednání.

4. V projednávané věci je zřejmé, že žalovaná při uzavření smlouvy s žalobcem vystupovala v pozici spotřebitele podle § 419 občanského zákoníku. Ze smlouvy o úvěru přitom vyplývá, že denní procentní sazba smluvních úroků činila 1,066 % denně, RPSN úvěru činila 2 069,03 % a úroková sazba tak činila více než 365 % ročně. Tato úroková sazba mnohonásobně převyšuje úrokové sazby požadované bankami v době uzavření předmětné smlouvy. Smlouva tak byla koncipována jednoznačně nevyváženě v neprospěch spotřebitele a soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemůže takové právní jednání požívat právní ochranu s odkazem na autonomii vůle účastníků závazkového vztahu, která nemůže být bezbřehá a usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že žalované byl žalobcem úvěr v čerpané výši 3 900 Kč vyplacen na její účet, přičemž z výpisu předloženého žalobcem i jeho skutkových tvrzení v žalobě je zřejmé, že žalovaná žalobci dosud na splnění svého závazku ze smlouvy nezaplatila nic. V důsledku absolutní neplatnosti předmětné smlouvy se tak právní vztah mezi účastníky řídí ustanoveními o bezdůvodném obohacení.

5. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 věta první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

6. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalované na úkor žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 3 900 Kč. Bezdůvodné obohacení je dluhem splatným na výzvu dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Za výzvu žalované k plnění lze považovat výzvu před zahájením řízení z 28. 1. 2026, která byla žalované odeslána poštou dne 30. 1. 2026. Lze předpokládat, že se tato výzva dostala do dispoziční sféry žalované následujícího dne, a žalobce stanovil lhůtu žalované pro splnění jejího závazku do tří dnů. Dnem následujícím po uplynutí této lhůty, tedy dnem 5. 2. 2026, se žalovaná vůči žalobci ohledně jistiny dluhu ocitla v prodlení se splněním peněžitého dluhu. Tímto dnem tak dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku žalobci vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení vedle plnění, přičemž k tomuto dni činila zákonná výše úroků z prodlení odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i repo sazbě ČNB platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí 11,50 % ročně. Ohledně částky 3 900 Kč a zákonných úroků z prodlení od 5. 2. 2026 do zaplacení proto soud žalobě jako důvodné vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci přiznanou částku s příslušenstvím v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro případné výjimečné stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalované ve splátkách. Ve zbývající části pak žalobu nemající oporu v hmotném právu jako nedůvodnou zamítl.

7. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný, přičemž převážně úspěšná byla v řízení žalovaná, které však žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.