5 C 132/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Tesaře a přísedících Mgr. Simony Nabyté a Drahoslava Menčíka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o neplatnost výpovědi z pracovního poměru

I. Určuje se, že výpověď z pracovního poměru provedená dopisem žalovaného ze dne 1. 3. 2022 adresovaným žalobkyni, je neplatná.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 27. 5. 2022 domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané jí dopisem žalovaného ze dne 1. 3. 2022. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 3. 2011 následně postupně prodlužované pracovala u žalovaného na pracovní pozici obsluha čerpací stanice PHM s místem výkonu práce v [obec]. Dne 8. 3. 2022 jí byla doručena zásilku od žalovaného datovanou 1. 3. 2022 označenou jako„ výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k Vámi vykonávané práci dle ustanovení § 52 písm. g/ zákoníku práce“. Výpověď žalovaný odůvodnil tím, že se žalobkyně dne 21. 1. 2022 nedostavila do práce na svoji směnu na čerpací stanici v [obec] na ulici [jméno] [příjmení], přestože jí čerpání dovolené nebylo žalovaným i její vedoucí paní [příjmení] povoleno vzhledem k tomu, že v dané době bylo více pracovníků na čerpací stanici nemocných a v daný den nebyla za žalobkyni náhrada. Čerpací stanice na ulici [jméno] [příjmení] proto musela být uzavřena, čímž žalovanému vznikla škoda, a to jak přímá, tak i nepřímá spočívající v odrazení zákazníků. Dále bylo ve výpovědi zmíněno, že žalobkyně dne 1. 3. 2022 odmítla uposlechnout pokynu své vedoucí, která ji v rámci pracovní smlouvy převedla na jiné pracoviště. Pracovní poměr žalobkyně u žalovaného tak měl skončit uplynutím výpovědní doby ke dni 31. 5. 2022. Na tuto výpověď reagovala žalobkyně dopisem ze dne 15. 3. 2022 doručeným žalovanému 29. 3. 2022, kterým žalovanému sdělila, že výpověď s ohledem na okolnosti případu a neexistenci části uváděných skutkových důvodů považuje za neplatnou a trvá na zaměstnávání žalovaným i po uplynutí výpovědní doby. Na tento dopis žalovaný do zahájení řízení nereagoval. Za nepravdivé považuje žalobkyně tvrzení žalovaného ve výpovědi, že čerpací stanice na ulici [jméno] [příjmení] musela být v době její nepřítomnosti uzavřena, neboť po domluvě se žalobkyní zajistila její provoz spolupracovnice paní [příjmení]. Měla přitom v té době nevyčerpanou dovolenou z roku 2021 i právo na náhradní volno za směny odpracované nad rámec pracovní doby. Je proto přesvědčena, že se nedopustila natolik intenzivního porušení svých povinností zaměstnankyně, které by bylo možné hodnotit jako závažné.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalovaná bagatelizuje a zlehčuje zřejmou skutečnost, že se přes výslovný nesouhlas její nadřízené i žalovaného s její žádostí o dovolenou nedostavila dne 21. 1. 2022 na plánovanou směnu na čerpací stanici na ulici [jméno] [příjmení] v [obec], což je třeba považovat za závažné porušení pracovní kázně odůvodňující výpověď z pracovního poměru. Nezpochybnil, že žalobkyně měla v té době nevyčerpanou dovolenou z předchozího roku i nárok na náhradní volno, nicméně dle jeho názoru nelze připustit, aby si zaměstnanci čerpali dovolenou svévolně kdykoliv, a to i vzhledem k atmosféře a kázni na pracovišti. Výpověď danou žalobkyni proto považuje za platnou.

3. Mezi účastníky není sporu o tom, že se žalobkyně dne 21. 1. 2022 nedostavila na plánovanou pracovní směnu na čerpací stanici na ulici [jméno] [příjmení] v [obec], přestože její žádosti o dovolenou tento den výslovně nevyhověla její nadřízená paní [příjmení] a nevyhověl jí ani žalovaný. V této souvislosti dal žalovaný žalobkyni výpověď datovanou 1.3.2022 označenou jako„ výpověď z pracovního poměru z důvodu pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k Vámi vykonávané práci dle ustanovení § 52 písm. g/ zákoníku práce“, kterou kromě absence žalobkyně dne 21. 1. 2022 dále odůvodnil tím, že žalobkyně dne 1. 3. 2022 odmítla uposlechnout pokynu nadřízené, která ji v rámci pracovní smlouvy převedla na jiné pracoviště. Tato výpověď byla dne 8. 3. 2022 doručena žalobkyni poštou a žalobkyně na ni reagovala písemným podáním datovaným 15. 3. 2022 doručeným následně žalovanému, ve kterém oznámila žalovanému, že považuje výpověď za neplatnou a trvá na zaměstnávání žalovaným i po uplynutí výpovědní doby. Za tohoto mezi účastníky nesporného skutkového stavu záviselo rozhodnutí soudu na posouzení, zda byla předmětná výpověď žalobkyni dána platně.

4. Podle § 52 písm. g/ zákoníku práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

5. Předně je třeba uvést, že jednou ze základních povinností vyplývajících pro zaměstnance z pracovního poměru je ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době. Neplnění této povinnosti bez právem uznaných důvodů nepochybně představuje porušení povinnosti zaměstnance dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. Žalobkyně k absenci na pracovišti dne 21. 1. 2022 žádné právem uznané důvody neměla, neboť dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel způsobem popsaným v ustanoveních § 217 a § 218 zákoníku práce, a není o ní oprávněn rozhodovat sám zaměstnanec. K porušení pracovní povinnosti žalobkyně touto absencí ve smyslu § 52 písm. g/ zákoníku práce nepochybně došlo. Zbývá proto posoudit, zda se jednalo o porušení povinností žalobkyní takové intenzity, aby odůvodňovalo jako závažné porušení povinností výpověď z pracovního poměru.

6. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákoník práce výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, neboť tyto pojmy v něm ani v jiné právní normě nejsou definovány. Soudní judikatura již v této souvislosti například v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2008 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 21 Cdo 4387/2007 a ze dne 29. 10. 2015 ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cdo 4084/2015 dovodila, že soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů. k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu a podobně. Z těchto naznačených kritérií proto soud při rozhodování vycházel.

7. Žalobce skutkově netvrdil, že se u žalobkyně jednalo o opakované porušení pracovní kázně a rovněž z výpovědí soudem vyslechnutých svědkyň [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] nevyplynulo, že by v minulosti měla žalobkyně nějaké problémy s dodržováním pracovní kázně. Svědkyně [jméno] [příjmení] jako bývalá přímá nadřízená žalobkyně potvrdila, že žalobkyně v lednu 2022 odpracovala i směny navíc oproti fondu pracovní doby, a i z evidence pracovní doby na předmětné čerpací stanici za tento měsíc, jejíž správnost potvrdila svědkyně [jméno] [příjmení], odpracovala žalobkyně v tomto měsíci 175,5 hodin, což převyšuje její v pracovní smlouvě sjednanou pracovní dobu 40 hodin týdně. Dle této evidence dne 21. 1. 2022 zajistila provoz stanice od 6.00 hod. do 17.00 hod. spolupracovnice žalobkyně paní [příjmení], přičemž z její výpovědi považuje soud za prokázané, že tak učinila po předchozí dohodě se žalobkyní. Ze stejné evidence přitom vyplývá, že dne 17. 1. 2022 byl provoz předmětné čerpací stanice ukončen v 13.30 hod., ve dnech 20. 1. a 22. až 24. 1. 2022 v 16.00 hod. a ve dnech 25. 1. až 31. 1. 2022 včetně byl provoz čerpací stanice ukončen vždy v 17.00 hodin. Dřívější uzavření provozu čerpací stanice oproti běžné provozní době do 21.30 hodin tak v druhé polovině ledna 2022 rozhodně nebylo ojedinělé a výlučně způsobené absencí žalobkyně, ale jednalo se zjevně o déletrvající stav způsobený nedostatečným stavem zaměstnanců na provozovně, který však nemůže jít k tíži žalobkyně. Nelze tak mít za prokázané tvrzení žalobce ve výpovědi dané žalované, že čerpací stanice [jméno] [příjmení] musela být dne 21. 1. 2022 uzavřena v důsledku absence žalované, a tím žalobci vznikla značná škoda, a to jak přímá, tak i následná spočívající v odrazení zákazníků.

8. Za právně relevantní nelze považovat ani tvrzení žalobce v předmětné výpovědi, že žalobkyně dne 1. 3. 2022 odmítla uposlechnout pokynu vedoucí, která ji v rámci pracovní smlouvy převedla na jiné pracoviště. Soud nemá důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení žalobkyně, že kromě možnosti skončení pracovního poměru dohodou jí pro dobu trvání výpovědní lhůty byla nabídnuta pouze práce uklízečky, tedy práce neodpovídající sjednanému druhu práce v pracovní smlouvě. Z evidence docházky na čerpací stanici [jméno] [příjmení] je zjevné, že dne 1. 3. 2022 již zajišťovala obsluhu stanice nová zaměstnankyně paní [příjmení], přestože se žalobkyně na pracoviště dostavila, a je proto zřejmé, že žalobce již dále neměl v úmyslu žalobkyni přidělovat práci dle její pracovní smlouvy.

9. Podle § 41 odst. 2 písmeno a/ zákoníku práce zaměstnavatel může převést zaměstnance na jinou práci, dal-li zaměstnanci výpověď z důvodů uvedených v § 52 písmeno f/ a g/ zákoníku práce. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že možnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci je vázána na zaměstnanci již danou výpověď, přičemž se jedná o možnost, kterou zákon zaměstnavateli dává na zvážení, a je pouze na zaměstnavateli, zda jí využije či nikoli. Každopádně však musí převedení zaměstnance na jinou práci pro porušení pracovní povinnosti dání výpovědi předcházet. To se však v projednávané věci nestalo, neboť byla výpověď žalobkyni zaslána až následně poštou. K tomuto žalovaným tvrzenému porušení pracovních povinností žalobkyní proto nemohl soud přihlížet. Z důvodů uvedených v předmětné výpovědi tak obstojí pouze tvrzení žalovaného o neomluvené absenci žalobkyně na pracovišti dne 21. 1. 2022, kterou je třeba považovat z důvodů uvedených již shora za porušení povinnosti žalobkyně vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci.

10. Důvody této absence vysvětlila žalobkyně tím, že potřebovala pomoci své zletilé dceři při stěhování do místa jejího pracoviště ve [anonymizováno], přičemž o pravdivosti tohoto tvrzení nemá soud důvod pochybovat. Cesta do [anonymizováno] a zpět je nepochybně časově náročná a nelze ji zvládnout za jediný den. Soud pochopitelně nechce neomluvenou absenci žalobkyně omlouvat či zlehčovat, nicméně vzhledem k pracovní vytíženosti žalobkyně v lednu 2022 a důvodu jediné neomluvené absence žalobkyně nelze dle názoru soudu dovodit, že by tato absence za okolností shora popsaných byla projevem nějaké mimořádné nezodpovědnosti či zvláště negativního přístupu žalobkyně k plnění jejích pracovních povinností. Vzhledem ke shora uvedeným skutkovým i právním závěrům i shora citované soudní judikatuře proto dospěl soud závěru, že vzhledem ke všem okolnostem věci v jejich souhrnu i souvislostech neomluvená absence žalobkyně nedosahuje intenzitu závažného porušení povinnosti vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, měla intenzitu pouze méně závažného porušení těchto povinností a výpovědní důvod dle § 52 písm. g/ zákoníku práce tak není dán. Žalobě ve věci samé na určení neplatnosti předmětné výpovědi proto jako důvodné vyhověl.

11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého přiznal právo na náhradu nákladů ve věci plně úspěšné žalobkyni. Tyto náklady představují zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení advokátem, a to odměny advokáta za čtyři hlavní úkony (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a účast na dvou jednáních soudu) po 2 500 Kč dle § 7 a § 9 odst. 3 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a čtyři paušální náhrady po 3 000 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, tedy celkem 13 200 Kč. Právě v této výši proto soud žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení přiznal.