5 C 148/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Tesaře a přísedících Mgr. Simony Nabyté a Ing. Jindřišky Pánkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 97 252 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 92 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 8 930 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 17 860 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 18 111 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 15 394 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 4 852 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 32 716 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 29. 4. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 97 252 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení mzdy a náhrady mzdy. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2021 pracoval žalobce u žalovaného jako číšník s místem výkonu práce restaurant [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] ve [obec] (dále jen provozovna). Součástí pracovní smlouvy bylo rovněž ujednání, že základní hrubá měsíční mzda žalobce bude činit 21 000 Kč. Od 15. 11. 2021 přestal žalovaný přidělovat žalobci práci dle pracovní smlouvy, přestal mu vyplácet mzdu a nereagoval ani na písemné výzvy žalobce k nápravě tohoto stavu datované 3. 12. 2021 a 27. 12. 2021. Žalobce proto pro neplacení mzdy okamžitě zrušil pracovní poměr u žalovaného, toto okamžité zrušení bylo žalovanému doručeno 24. 2. 2022. Od 15. 11. 2021 do okamžitého zrušení pracovního poměru je tak žalovaný povinen doplatit žalobci nevyplacenou mzdu a žalobci dle jeho názoru vzniklo právo na zaplacení náhrady mzdy ve výši odpovídající dvouměsíční výpovědní době.

2. Žalovaný ve svém odporu proti platebnímu rozkazu ve věci vydanému uznal nárok uplatněný žalobou ohledně částky 12 000 Kč, přičemž důvod dluhu právě v této výši neodůvodnil. Ve zbývající části navrhl zamítnutí žaloby s tím, že jej žalobce při pohovoru před uzavřením pracovní smlouvy oklamal ohledně svého vzdělání, nevhodně se choval nejen k němu, ale i k dalším zaměstnancům žalovaného i hostům provozovny, a další setrvání žalobce v zaměstnání by vedlo ke zdravotním problémům žalobce a odlivu zákazníků provozovny.

3. Žalovaný se k jednání soudu nařízenému na 19. 7. 2022 nedostavil a nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, přestože mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno 15. 6. 2022. V den konání jednání sice bylo osobou odlišnou od žalovaného v 7.37 hod. soudu doručeno potvrzení o vyšetření žalovaného v [obec] z předchozího dne obsahující výzvu žalovanému, aby se 19. 7. 2022 v ranních hodinách dostavil k odběru krve, doplnění EKG a případným dalším vyšetřením, nicméně žalovaný v této souvislosti nepožádal o odročení jednání. Soud proto dle § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Předně je třeba uvést, že ani žalovaný v odporu proti soudem vydanému platebnímu rozkazu nezpochybnil správnost skutkových tvrzení žalovaného o nepřidělování práce a nevyplácení sjednané mzdy žalovanému v jím vymezeném období od 15. 11. 2021 do 24. 2. 2022 i okamžitém zrušení pracovního poměru žalobcem pro nevyplacení mzdy. Svoje jednání odůvodnil pouze tvrzeními o nedostatečné kvalifikaci žalobce, nedostatky v jeho práci a nevhodném jednání žalobce vůči němu i personálu i hostům provozovny. Tato tvrzení jsou však ve věci irelevantní, neboť nemají bez dalšího vliv na mzdové nároky žalobce na vyplacení sjednané mzdy, mohly by být podstatné pouze v případě, že by z těchto důvodů dal žalovaný žalobci výpověď, což se však nestalo. Soud proto z nezpochybněných skutkových tvrzení žalobce uvedených shora, které nejsou v rozporu se žalobcem předloženými písemnými důkazy o vzniku pracovního poměru, smluvním ujednání o mzdě i důvodu a času skončení pracovního poměru, při rozhodování vycházel. Dospěl přitom k závěru, že žaloba byla v převážné části podána důvodně.

5. Pokud žalovaný bez právně relevantního důvodu nepřiděloval žalobci práci dle pracovní smlouvy, založil tím jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 věta před středníkem zákoníku práce, podle kterého nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Podle § 56 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce může zaměstnanec pracovní poměr okamžitě zrušit, jen jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti. Podle § 56 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady mzdy nebo platu se použije § 67 odst.

3. Podle § 67 odst. 3 zákoníku práce se pro účely odstupného průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek. Podle § 352 zákoníku práce se průměrným výdělkem zaměstnance rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-l pracovněprávní předpisy jinak. Podle § 141 odst. 1 zákoníku práce jsou mzda nebo plat splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

6. Je proto třeba dovodit, že žalobci vzniklo právo na vyplacení části mzdy za měsíc listopad 2021 nejpozději do 31. 12. 2021. Ode dne 1. 1. 2022 mu tak počala běžet patnáctidenní lhůta, po jejímž uplynutí mohl platně okamžitě zrušit pracovní poměr u žalovaného. Pokud tedy žalobce z tohoto důvodu zrušil pracovní poměr ke dni 24. 2. 2022, učinil tak platně a vznikly mu tak nároky na zaplacení mzdy a její náhrady ve výši specifikované ve shora citovaných ustanoveních zákoníku práce.

7. Předně je třeba uvést, že žalobce původně nesprávně vypočetl v žalobě jeho nároky v čisté mzdě místo správné hrubé mzdě, nicméně dalším písemným vyjádřením toto pochybení napravil. Soud proto dospěl k závěru, že při účastníky sjednané hrubé měsíční mzdě 21 000 Kč přísluší za období od 16. 11. 2021 do 31. 11. 2021 doplatek mzdy ve výši 10 500 Kč, za měsíce prosinec 2021 a leden 2022 přísluší žalobci právo na zaplacení mzdy ve výši vždy 21 000 Kč měsíčně a za měsíc únor 2022 mu do 24.2.2022 přísluší právo na zaplacení mzdy ve výši 18 900 Kč. Dále mu pak přísluší právo na náhradu mzdy dle § 56 odst. 2 zákoníku práce ve výši odpovídající výpovědní době ve výši měsíční mzdy 21 000 Kč, celkové nároky žalobce na zaplacení mzdy a náhrady mzdy za shora uvedené období tak činí 92 400 Kč. Právě ohledně této částky proto soud žalobě vyhověl a ve zbývající části ohledně částky 4 852 Kč s příslušenstvím ji zamítl. Přiznanou částku s příslušenstvím soud uložil žalovanému zaplatit v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro případné výjimečné stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalovanému ve splátkách.

8. Žalovaný se rovněž vůči žalobci ocitl dnem následujícím po splatnosti mzdy a náhrady mzdy v prodlení se splněním peněžitého dluhu, přičemž jejich splatnost nastala dle § 141 odst. 1 zákoníku práce vždy nejpozději do konce kalendářního měsíce následujícího. Žalobci tak dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení vedle plnění, přičemž žalobcem požadovaná výše úroků z prodlení odpovídá ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i repo sazbě ČNB platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Soud proto rovněž v části týkající se příslušenství pohledávky z přiznané částky žalobě jako důvodné vyhověl.

9. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého převážně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu části nákladů řízení. Tyto náklady představují zaplacený soudní poplatek ve výši 3 891 Kč, odměnu advokátky 25 100 Kč za 5 hlavních úkonů (převzetí a příprava zastoupení, zaslání výzvy žalovanému před zahájením řízení obsahující skutkový i právní rozbor věci, podání žaloby, písemné vyjádření k odporu žalovaného a účast na jednání soudu dne 19. 7. 2022) po 5 020 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, pět paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH z odměny a náhrad, neboť zástupkyně žalobce osvědčením o registraci plátce DPH prokázala, že je plátkyní této daně. Podíl přiznané a zamítnuté části žaloby činí 95 ku 5 procentům a žalobci tak podle výsledku řízení odůvodňuje přiznání 90 % nákladů řízení žalobci (100 - 5 - 5), což ve finančním vyjádření odpovídá částce 32 716 Kč. Právě v této výši proto soud žalobci právo na náhradu nákladů řízení přiznal.