5 C 186/2024

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Tesaře a přísedících Mgr. Marie Slané a Miroslava Tesaře ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované . Anonymizováno , Anonymizováno , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 4. 2024 daná žalovanou žalobkyni je neplatná, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované jednu třetinu náhrady nákladů řízení ve výši 14 419 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem , adresa, .

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 15. 8. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 4. 2024 daná žalovanou žalobkyni je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 9. 2011 ve znění její změny z 11. 9. 2012 pracovala u žalované jako vedoucí školní jídelny. Dne 23. 4. 2024 převzala od žalované výpověď z pracovního poměru z důvodu dle § 52 písm. c/ zákoníku práce. S důvody uvedenými ve výpovědi nesouhlasí a výpověď považuje za neplatnou, neboť skutečným důvodem výpovědi bylo, že žalobkyně odmítla splnit pokyn ředitele žalované daný jí v rozporu s právními předpisy týkající se kvality obědů pro zaměstnance žalované, a odmítla jím navržené ukončení pracovního poměru dohodou. Žalobkyně proto žalované dopisem ze dne 3. 5. 2024 žalované sdělila, že výpověď považuje za neplatnou, a trvá na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala. Reakcí žalované bylo oznámení datované 17. 6. 2024, že na skončení pracovního poměru žalobkyně ke dni 30. 6. 2024 na základě výpovědi trvá.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že předmětnou výpověď danou žalované považuje za platnou a učiněnou zcela v souladu s platnou právní úpravou. Důvodem přijatých organizačních změn u žalované, ze kterých vyplynula nadbytečnost pracovní pozice žalobkyně jako vedoucí školní jídelny, bylo omezení rozpočtu žalované mající za následek nedostatek finančních prostředků pro nepedagogické pracovníky na úseku školního stravování. Rozpočet byl žalované předložen dne 13. 3. 2024 a na provozní poradě konané dne 25. 3. 2024 byla zaměstnancům žalované oznámena možnost změn v úvazcích s tím, že jejich varianty se teprve zvažují. Následně žalovaná dospěla k rozhodnutí o plném zrušení pracovní pozice vedoucí školní jídelny s tím, že její agenda byla rozdělena mezi ostatní zaměstnance žalované a byla učiněna další úsporná provozní opatření spočívající mimo jiné ve zrušení prodeje krmných zbytků či vaření pro bývalé zaměstnance.

3. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 9. 2011 ve znění její změny z 11. 9. 2012 jako vedoucí školní jídelny a žalobkyni byla dne 23. 4. 2024 předána výpověď dle § 52 písm. c/ zákoníku práce odůvodněná tím, že se žalovaná rozhodla k 23. 4. 2024 změnit organizační řád školy za účelem zvýšení efektivnosti práce na provozním úseku a z tohoto důvodu bylo pracovní místo vedoucí školní jídelny zrušeno pro nadbytečnost. Na základě této výpovědi měl pracovní poměr žalobkyně skončit ke dni 30. 6. 2024 a žalobkyni bylo vyplaceno zákonné odstupné dle § 67 odst. 1 písm. c/ zákoníku práce, žalobkyně bez zbytečného odkladu dle § 69 odst. 1 věta první zákoníku práce písemně žalobci oznámila, že trvá na dalším zaměstnání u žalované, a žalovaná jí v reakci na oznámení sdělila, že na výpovědi trvá. Sporným zůstalo, zda je tato výpověď platná, a zda pracovní poměr žalobkyně u žalované po uplynutí výpovědní lhůty k 30. 6. 2024 nadále trvá.

4. Předně je třeba uvést, že neplatnost výpovědi byla žalobkyní uplatněna u soudu ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit, stanovené v § 72 zákoníku práce, a nic tak nebránilo věcnému projednání žaloby. Výpověď daná žalobkyni dle § 52 písm. c/ zákoníku práce, tedy pro nadbytečnost, datovaná 23. 4. 2024 a předaná stejného dne žalobkyni, má z formálního hlediska náležitosti platného právního jednání, neboť jednoznačně vymezuje výpovědní důvod, odkazuje srozumitelně na organizační změny provedené ke dni předání výpovědi dané žalobkyni a byla podepsána ředitelem žalované jako jejím statutárním zástupcem. Vzhledem k tvrzením žalobkyně, že tvrzené organizační změny nebyly skutečné a měly pouze zastřít skutečnost, že se jí chce ředitel žalované zbavit kvůli neuposlechnutí jeho nezákonného pokynu směřujícímu k vylepšení obědů pro zaměstnance žalované, musel se soud těmito tvrzeními jako podstatnými pro rozhodnutí ve věci zabývat. Soudní judikatura již v této souvislosti dovodila například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2016 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 21 Cdo 4585/2015, že rozhodnutí o organizační změně, v důsledku kterého by se měl stát zaměstnanec pro zaměstnavatele nadbytečným, nemůže být způsobilým důvodem k podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c/ zákoníku práce, bylo-li přijato proto, že zaměstnavatel byl nespokojen s pracovními výsledky tohoto zaměstnance. V rozsudku ze dne 11. 4. 2002 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 21 Cdo 1105/2002 Nejvyšší soud ČR dovodil, že rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách nelze samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti a vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel nebo ten, kdo je k tomu oprávněn. V žalobkyní citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2015 ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cdo 695/2014 tento soud dále dovodil, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat. Forma rozhodnutí o organizačních změnách u zaměstnavatele není stanovena a není ani předepsáno, že by muselo být u zaměstnavatele vyhlášeno nebo jiným obdobným způsobem zveřejněno. Toto rozhodnutí může být učiněno písemně nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost, že bylo přijato; z hlediska použití výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c/ zákoníku práce postačuje, aby s ním byl seznámen jím dotčený (nadbytečný) zaměstnanec, a to nejpozději ve výpovědi z pracovního poměru. Avšak v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele, popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle, a že tedy zaměstnavatel ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska § 52 písm. c/ zákoníku práce nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti.

5. Ze zápisu z provozní porady zaměstnanců žalované konané dne 25. 3. 2024 soud zjistil, že záměr organizačních změn směřujících k úsporám v případě nutnosti byl v obecné rovině ředitelem žalované zaměstnancům sdělen. Z organizačních změn u žalované přijatých 23. 4. 2024 vyplývá, že kromě zrušení pozice vedoucí školní jídelny, dání výpovědi žalobkyni dle § 52 písm. c/ zákoníku práce a převedení její agendy dalším zaměstnancům žalované spočívaly v zrušení prodeje krmných zbytků, zrušení vaření pro bývalé zaměstnance a změna vstupu a výstupu na pracoviště kuchyně s tím, že cílem těchto opatření bylo zejména zefektivnění provozu, snížení administrativy a využití moderních technologií. Ze zprávy Krajského úřadu , právnická osoba, soud zjistil, že mzdové prostředky určené pro školní jídelnu žalované pro rok 2024 byly proti roku 2023 sníženy o 119 018 Kč a normativní počet nepedagogických zaměstnanců pro školní jídelnu byl snížen o 0,2823, přičemž úvazky byly sníženy z důvodu nižšího počtu vykázaných výkonů (počtu stravovaných) v příslušném statistickém výkazu. Z další zprávy stejného úřadu pak vyplývá, že v roce 2024 došlo oproti roku 2023 ke snížení počtu stravovaných žáků z 440 na 413, tedy o 27 žáků. Ze zprávy Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR soud dále zjistil, že finanční prostředky přidělené žalované na činnost základní školy a pedagogickou práci ve školní družině činily v roce 2023 celkem 40 134 195 Kč, zatímco v roce 2024 činily 38 832 571 Kč. Vzhledem k obsahu těchto zpráv nepovažoval soud za nezbytné doplnění dokazování o žalobkyní navržený znalecký posudek ke zjištění, zda byl u žalované důvod zasáhnout do části rozpočtu určeného pro školní jídelnu, neboť o správnosti údajů v těchto zprávách nemá soud důvod pochybovat, a zadání posudku by tak bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Soud rovněž při rozhodování nepřihlížel k účastníky předloženým zápisům ze zasedání zastupitelstva města , adresa, , výpisu usnesení rady města , adresa, , otevřenému dopisu zaměstnanců žalované adresovanému zastupitelům města , adresa, i článku v místním tisku, neboť tyto listiny se dotýkají předmětné věci pouze okrajově, a i v částech týkajících se činnosti žalované zachycují pouze subjektivní názory jednotlivých zastupitelů zřizovatele, zaměstnanců žalované a novináře, které nemohou mít vliv na rozhodnutí soudu. Nic podstatného pro rozhodnutí předmětné věci nebylo zjištěno ani z protokolů o kontrolách u žalované provedených Krajskou hygienickou stanicí , právnická osoba, dne 21. 10. 2024, , adresa, dne 14. 6. 2024 a Českou školní inspekcí dne 26. 11. 2024 obsažených ve spisu.

6. Z výpovědi svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , ekonomky žalované a nadřízené nepedagogických zaměstnanců žalované, vzal soud za prokázané, že po 28. 6. 2024 i nyní pracují v kuchyni žalované čtyři kuchařky a jedna další na poloviční úvazek na pomocné práce. Pracovní náplň žalobkyně byla po skončení jejího pracovního poměru rozdělena tak, že objednávání zajišťovala vedoucí kuchařka, normování jídel prováděl informatik a část agendy byla dále rozdělena mezi ni a zástupkyni ředitele. Tyto činnosti jsou jmenovanými prováděny v rámci pracovní náplně a nejsou zvlášť odměňovány. Tato svědkyně i další vyslechnuté svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , které byly přítomny předání výpovědi žalobkyni, potvrdily, že byly jako zástupkyně ředitele s organizačními změnami týkající se školní kuchyně seznámeny na poradě konané 23. 4. 2024, v jejímž průběhu byla žalobkyni výpověď předána. Z výpovědi , tituly před jménem, , jméno FO, soud dále zjistil, že v důsledku výpovědi dané žalobkyni na ni přešla agenda evidence čipů, spolupráce na tvorbě jídelníčku, správa webových stránek zveřejňujících jídelníčky, přihlašování strávníků a výkaznictví, na správce sítě pak přešla agenda související se sklady. Pracnost těchto nových povinností odhadla na dva dny v měsíci, dostávala za ně každý měsíc mimořádnou odměnu. V loňském školním roce bylo ve školní jídelně zaměstnáno pět pracovnic, současném jsou v ní zaměstnány čtyři. Svědkyně , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, , bývalé kuchařky žalované, ve svých výpovědích v podstatě shodně uvedly, že po žalobkyni ředitel žalované chtěl, aby sloučila jídlo na závodní a školní stravování, což by umožnilo dávat zaměstnancům větší porce a případné benefity. Žalobkyně tento požadavek jako odporující právním předpisům odmítla. Jednání mezi žalobkyní a ředitelem žalované svědkyně přítomny nebyly, nicméně žalobkyně je o obsahu jednání informovala a z těchto jednání se vracela ve špatném psychickém stavu. Kvůli dle jejich názoru neúnosným poměrům na pracovišti po odchodu žalobkyně podaly všechny výpověď z pracovního poměru u žalované. Pokud se týká k důkazu předložených nahrávek z jednání mezi ředitelem žalované a žalobkyní pořízených bez vědomí ředitele, je si soud vědom problematičnosti takto pořízených záznamů, nicméně tyto pouze potvrzují správnost výpovědí shora uvedených svědkyň o tom, že ředitel požadoval po žalobkyni odstranění rozdílů mezi stravováním poskytovaným zaměstnancům a žákům, který žalobkyně s poukazem na vyjádření krajského úřadu z 16. 4. 2024 obsažené na č.l. 9 spisu odmítla splnit jako odporující platné právní úpravě. Žádné nátlakové či dehonestující výroky ředitele žalované na adresu žalobkyně dle názoru soudu v této souvislosti nepadly.

7. Soud hodnotil shora uvedené důkazy i tvrzení účastníků jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o.s.ř. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Organizační změny spočívající mimo jiné ve zrušení pracovního místa žalobkyně byly žalovanou řádně přijaty a žalobkyni předáním výpovědi oznámeny. Její pracovní náplň byla rozdělena mezi ostatní zaměstnance žalované a byla přijata i další opatření k zefektivnění provozu školní jídelny. Tato organizační změna byla přijata z důvodu nižších finančních prostředků poskytnutých žalované na provoz školní jídelny, přičemž lze souhlasit s tvrzením žalované, že by musela potřebné finanční prostředky nalézt na úkor platů jiných zaměstnanců. Soud tak nesouhlasí s názorem žalobkyně, že organizační změny u žalované byly přijaty pouze účelově proto, aby se žalovaná žalobkyně kvůli jejímu sporu s ředitelem žalované zbavila. Soudu přitom nepřísluší hodnotit, který zaměstnanec má být v důsledku organizační změny propuštěn, neboť toto rozhodnutí přísluší pouze zaměstnavateli. Nelze přitom dovodit, že by rozhodnutí zaměstnavatele o změnách bylo odůvodněno výhradně nespokojeností s pracovními výsledky žalobkyně, byť skutečně žalobkyně odmítla žádost ředitele o odstranění rozdílů mezi obědy pro zaměstnance a žáky, která byla i dle názoru soudu v rozporu s tehdy platnou právní úpravou, na kterou odkázal krajský úřad ve svém stanovisku. Výpověď daná žalobkyni tak byla žalovanou dána platně a soud proto žalobu ve věci samé jako nedůvodnou zamítl.

8. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 a § 150 o.s.ř., neboť žalovaná byla ve věci plně úspěšná a obecně jí tak přísluší právo na plnou náhradu nákladů řízení. Soud však dospěl k závěru, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro výjimečné nepřiznání práva na plnou náhradu nákladů řízení žalované. Tyto důvody shledává soud jednak v povaze věci, neboť jedním z důvodů, pro které se žalovaná rozhodla dát výpověď právě žalobkyni, bylo nepochybně odmítnutí žalobkyně postupovat v rozporu s platnou právní úpravou, a jednak v poměrech účastníků, neboť jsou obecně známy nízké mzdy nepedagogických pracovníků ve školství, přičemž nelze předpokládat, že by se nepřiznání práva na náhradu části nákladů řízení zásadně projevilo na ekonomické situaci žalované. Soud proto přiznal žalované právo na zaplacení jedné třetiny nákladů řízení jí vzniklých. Tyto náklady spočívají v nákladech právního zastoupení advokátem, a to odměně za 7 hlavních úkonů po 2 500 Kč dle § 9 odst. 3 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, písemná vyjádření ve věci samé z 11. 9. 2024, 18. 11. 2024 a 5. 12. 2024 a 3 úkony za účast při jednání soudu dne 21. 11. 2024 trvajícím déle než 4 hodiny) a 3 hlavní úkony po 3 700 Kč v roce 2025 (písemná vyjádření ve věci samé z 13. 2. 2025, závěrečný návrh z 23. 6. 2025 a účast na jednání soudu 10. 6. 2025), 7 paušálních náhradách po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném v roce 2024, 3 paušálních náhradách dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky v platném znění a 21 % DPH z odměny a náhrad ve výši 14 419 Kč, neboť zástupkyně žalované osvědčením o registraci plátce DPH prokázala, že je plátkyní této daně. Vzhledem k výši přiznané náhrady nákladů dospěl soud k závěru, že jsou dány důvody pro výjimečné stanovení delší lhůty k plnění žalobkyni oproti obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř. a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované přiznanou náhradu nákladů řízení do tří měsíců od právní moci rozsudku, neboť tuto lhůtu považuje za dostačující vzhledem k poměrům žalované.