5 C 21/2019

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Tesařem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení částky 124 003 Kč

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 124 003 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen doplatit žalované k již zaplaceným nákladům řízení ve výši 89 030 Kč další náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 14 331 Kč k rukám , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem , adresa, , do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 26 071,67 Kč na účet Okresního soudu v Třebíči do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 19. 12. 2018 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 124 003 Kč z titulu zaplacení náhrady za strpění vodního díla žalované na pozemcích, ke kterým má právo hospodaření. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce vykonává právo hospodařit s majetkem České republiky, a to mimo jiné s pozemkem p. č. , hodnota, evidovaným na LV č. , hodnota, pro obec , adresa, a k. ú. , adresa, a s pozemkem p. č. , hodnota, evidovaným na LV č. , hodnota, pro obec a k. ú , adresa, , oba u , právnická osoba, pro Vysočinu, katastrální pracoviště , adresa, . Na těchto pozemcích je umístěno vodní dílo (jez) ve vlastnictví žalované vybudované před 1. 1. 2002. Žalobci přísluší za strpění vodního díla a jeho užívání žalovanou podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb. o vodách v platném znění (dále jen zákon o vodách) náhrada, jejíž výše byla znaleckým posudkem objednaným žalobcem stanovena právě na 124 003 Kč.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že sice nezpochybnila existenci vodního díla ve svém vlastnictví na shora uvedených pozemcích ve vlastnictví státu, ke kterým má právo hospodaření žalobce, nicméně dle jejího názoru právo na zaplacení náhrady dle § 59a zákona o vodách žalobci ani částečně nevzniklo. Svoje stanovisko odůvodnila tím, že vodní dílo bylo vždy součástí stavby mlýna pocházejícího nejméně z roku 1214 a do vlastnictví jejích předchůdců z vlastnictví církevního přešlo již v 17. století. Žalovaná i její právní předchůdci byli vždy v dobré víře v existenci jejich oprávnění provozovat na řece , adresa, vodní dílo a nejpozději v 19. století došlo dle § 1477 obecného zákoníku občanského z roku 1811 k mimořádnému vydržení tohoto jejich práva. Nejpozději však byl titul k užívání předmětných pozemků k provozování vodního díla založen s účinností od 1. 1. 2002 ustanovením § 50 písm. c/ vodního zákona. Vznesla proto v této souvislosti námitku promlčení žalobou uplatněného nároku. Dále zdůraznila, že se v předmětné věci nejedná o stavbu vodního díla postavenou na pozemku žalobce či jeho právních předchůdců bez jeho souhlasu, ale o stavbu postavenou se souhlasem tehdejšího vlastníka nezpochybněného řadou navazujících vlastníků, a to po dobu téměř 800 roků. Zákon o vodách nemůže zasahovat do vztahů pokojně vzniklých před staletími a nařídit, aby měl někdo povinnost urovnat již dávno urovnané vztahy. Poukázala dále na existující soudní judikaturu, dle níž za omezení vlastnického práva, které již jednou bylo majetkoprávně vypořádáno, třeba i bezplatně, nelze nyní požadovat náhradu, neboť účelem a smyslem ustanovení zákona není dotýkat se historických vztahů vlastníka pozemku a stavby, které již byly vypořádány. Je rovněž dle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy požadovat předmětnou náhradu za vodní dílo po žalované ve věku 97 roků znárodněné a následně vrácené žalované v restituci.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 11. 2021, č.j. 5 C 21/2019-233, byla žaloba ve věci samé zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky i nákladech řízení státu. Soud zejména posoudil jako důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou a dalšími námitkami žalované se proto blíže nezabýval. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, č.j. 37 Co 298/2021-270, rozsudek soudu prvního stupně v odvolání žalobce napadených výroků ve věci samé i nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zejména se přitom ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o promlčení žalobcem požadovaného nároku s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR. Tento soud pak na základě dovolání žalobce svým rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č.j. 22 Cdo 1142/2023-286, oba shora uvedené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že jeho dosavadní rozhodovací praxe, ze které soudy obou stupňů při posouzení důvodnosti námitky promlčení vycházely, byla překonána nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, dle kterého právo na náhradu za omezení vlastnického práva strpěním umístění vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 a jeho užívání upravuje nově s účinností od 1. 1. 2014 již pouze § 59a zákona o vodách a pouze z něj a od tohoto data lze případné promlčení nároku žalobce posuzovat.

4. Za procesně i skutkově nezměněného stavu oproti předchozímu rozhodnutí soudu prvního stupně (i nadále je mezi účastníky nesporné, že vodní dílo není žalovanou ani jinou osobou provozováno), dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, byť z jiných důvodů než v původním rozhodnutí. Podle § 59a zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikaci soukromého práva, nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona o vodách ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. Tento zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2014, lhůta 24 měsíců k dohodě účastníků o náhradě za užívání pozemků tak uplynula 1. 1. 2016 a až od následujícího dne počala žalobci běžet promlčecí lhůta. Na projednávanou věc se vztahuje obecná tříletá promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k jejímu zastavení podle § 648 věta první občanského zákoníku došlo podáním žaloby u soudu. Tato žaloba byla doručena soudu dne 19. 12. 2018, tedy před uplynutím promlčecí lhůty. Žalobou uplatněný nárok tak promlčen není a soud se proto musel žalobou zabývat z hledisek dalších právně relevantních aspektů.

5. I přes argumenty žalobce v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 1. 2020, č. j. 5 C 21/2019-163, soud i nadále setrvává na zjištěních i závěrech uvedených v tomto rozsudku, podle kterých z historických dokladů předložených k důkazu žalovanou, zejména zprávy sdružení venkovských kronikářů a rodopisců datované 13. 3. 1941, lánského rejstříku panství brtnického z roku 1671 a matriky pozemků výnosové daně z roku 1820 vzal soud za prokázané tvrzení žalované, že mlýn v , Anonymizováno, na řece , adresa, , jehož součástí byl i předmětný jez, byl postaven zřejmě již v roce 1214 a nejméně od roku 1643, kdy jej koupil , jméno FO, , je ve vlastnictví fyzických osob, které jsou právními předchůdci žalované. Zřejmě je již skutečně nemožné zjistit, jakým způsobem, a zda a případně jakou úplatu byly od té doby vztahy mezi vlastníky mlýna a tedy i předmětného jezu jako jeho součásti a vlastníky pozemku upraveny, nicméně vzhledem k délce trvání nepřetržité držby práva užívat jez právními předchůdci žalované je zřejmé, že se jednalo o poctivou držbu dle § 1463 obecného zákoníku občanského z roku 1811 a právní předchůdci žalované právo jez jako součást mlýna užívat nabyli nejméně mimořádným vydržením dle § 1477 téhož zákona nejpozději ve čtyřicetileté lhůtě, tedy v roce 1851, aniž by potřebovali udávat řádný právní důvod. Je tedy zřejmé, že v projednávané věci došlo k úpravě vztahů mezi vlastníky pozemku a vlastníky předmětného vodního díla na něm vybudovaného ohledně práva odpovídajícího věcnému břemeni vodní dílo užívat již dávno před nabytím účinnosti vodního zákona. Česká republika jako současný vlastník předmětných pozemků, k nimž má právo hospodaření žalobce, přitom nemohla nabýt více práv vůči žalované, než měli její právní předchůdci. Lze proto uzavřít, že právo žalované užívat předmětné vodní dílo odpovídající obsahem věcnému břemeni vzniklo již nejpozději v 19. stolení, a nikoli až ze zákona dle vodního zákona.

6. Ústavní soud ČR již v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 17. 4. 2007 ve věci vedené u něj pod sp. zn. IV. ÚS 646/06 dovodil s odkazem na princip vyplývající z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 25/04, že vyplacené náhrady podle dřívějších předpisů (před změnou hodnotového systému v roce 1989) je třeba respektovat a za jednou již nahrazená omezení vlastnického práva není třeba opětovně poskytovat další náhradu a speciální ani obecná úprava nárok na opakované plnění za výkon práv spojených s věcným břemenem nezakládá.

7. Vzhledem ke shora uvedeným skutkovým zjištěním dospěl soud k závěru, že právní názor Ústavního soudu je aplikovatelný i v předmětné věci. Vzhledem k časovému odstupu od vybudování mlýna, jehož nezbytnou součástí musel být i pohon silou vody z předmětných pozemků, není již možné přesně zjistit, jakým způsobem byly vztahy mezi vlastníky vodního díla a vlastníky pozemků upraveny, a zda a v jaké výši byla vyplacena náhrada za právo vodní dílo užívat. Z po staletí dlouhé a nerušené držby práva právních předchůdců žalované odpovídajícího dnešnímu věcnému břemeni je však třeba mít za to, že předmětné vodní dílo bylo vybudováno se souhlasem vlastníka pozemku a k úpravě těchto vztahů dle tehdy platných právních norem došlo. Z teleologického výkladu a zřejmé restituční povahy ustanovení § 59a vodního zákona jako zákona speciálního k občanskému zákoníku dle názoru soudu vyplývá, že náhrada nebude náležet vlastníkovi pozemku, pokud mu již byla v minulosti bez ohledu na toto ustanovení vlastníkem vodního díla vyplacena, a nelze požadovat již vypořádanou náhradu podruhé. Ministerstvo zemědělství ČR jako zpracovatel návrhu vodního zákona a jeho odborný garant ve svém výkladu č. 13 k tomuto zákonu vysvětlil, že cílem § 50 písm. c/ vodního zákona bylo vyloučit možnost vlastníka pozemku, aby dosáhl stavu, kdy by o další existenci vodního díla umístěného v korytě vodního toku rozhodoval při nedohodě obou vlastníků v každém konkrétním případu soud, a tím i vyloučit možnost zasáhnout z důvodů vlastnických do stávajících vodních poměrů. I z dalšího textu tohoto výkladu, komentáře k vodnímu zákonu sepsaného kolektivem vedeným , Jméno advokáta, i stanoviska č. 1 komise pro aplikaci nové civilní legislativy je dle názoru soudu zřejmé, že oprávněnost náhrad za užívání pozemků, na nichž jsou vodní díla umístěna, je závislá na podmínkách, za jakých bylo vodní dílo vybudováno. Důvodem zákonodárcem zvoleného řešení vztahů mezi vlastníky pozemků a vlastníky vodních děl na nich umístěných byla náprava stavu vzniklého v období od roku 1948 do roku 1989, ve kterém byla část vlastníků pozemků užívaných k podnikání svého vlastnického práva zbavena a zbývajícím bylo ponecháno pouze tzv. holé vlastnictví, ze kterého jim nevyplývala prakticky žádná práva, a to ani právo vyjadřovat se ke stavbám na těchto pozemcích budovaných uživateli pozemků. Cílem tohoto řešení pak bylo zjevně vodní díla vzniklá bez souhlasu vlastníků pozemků legalizovat a vztahy mezi vlastníky pozemků a vodních děl jednoznačně narovnat do budoucna tak, aby se předešlo soudním sporům v případě nedohody mezi nimi, a nikoliv znovu řešit historické vztahy mezi nimi již vypořádané před rokem 1948 a zákonem za náhradu znovu zřizovat již z minulosti existující věcná břemena k vodním dílům vybudovaným zjevně se souhlasem vlastníka pozemku.

8. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že na projednávanou věc nelze ustanovení § 59a zákona o vodách o nutnosti poskytnutí náhrady za ze zákona zřízené právo odpovídající věcnému břemeni aplikovat a žalobou uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu. Tento závěr soudu není dle jeho názoru v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku od 8. 2. 1991, podle kterého je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, neboť k žádnému nucenému omezení vlastnického práva České republiky k předmětným pozemkům za dobu trvání účinnosti Listiny nedošlo. Za nepřiléhavý projednávané věci považuje soud vzhledem ke shora uvedenému rovněž odkaz žalobce na článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakazující zásahy do práva vlastnit majetek, neboť k žádnému zásahu do majetku či s ním spojených práv žalobce nedošlo. Lze přitom souhlasit i s tvrzením žalované, že tento výklad zákona o vodách v projednávané věci je i nejvíce souladný s ústavním pořádkem a dobrými mravy. Soud proto žalobu ve věci samé jako nedůvodnou zamítl.

9. O nákladech řízení před soudy všech stupňů rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve věci plně úspěšné žalované. Sama žalovaná potvrdila, že náklady řízení přiznané jí rozsudky soudů prvního i druhého stupně v celkové výši 89 030 Kč jí byly již žalobcem zaplaceny a jejich přiznání již nepožaduje. Zbývají tak náklady dalšího řízení před soudem prvního stupně. Tyto náklady představují odměnu advokáta za dva hlavní úkony (písemné vyjádření ve věci samé a účast na jednání soudu dne 23. 5. 2024) po 6 100 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. , dvě paušální náhrady po 300 Kč dle § 13 odst. 3 táže vyhlášky, náhradu za ztrátu času advokáta za účast na jednání soudu 4 x 100 Kč dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky a cestovní náhradu za cestu advokáta k jednání soudu , adresa, a zpět vozidlem Toyota Auris ve výši 1 131 Kč (136 km při paušální náhradě 5,60 Kč za jeden km, průměrné normované spotřebě použitého vozidla 7,10 litrů na 100 km a ceně paliva benzin 38,20 Kč za jeden litr dle § 1 písm. b/ a § 4 písm. a/ vyhl. č. 398/2023 Sb.). Celkem tak tyto náklady řízení činí 14 331 Kč a právě v této výši proto soud uložil žalobci náklady řízení žalované doplatit k nákladům řízení již zaplaceným v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro případné výjimečné stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalobci ve splátkách.

10. O nákladech řízení vzniklých státu v souvislosti s vyplacením znalečného za znalecký posudek a účast pověřeného zpracovatele znaleckého posudku na jednání soudu rozhodl soud dle § 148 odst. 1 o.s.ř., podle kterého má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Tyto předpoklady u ve věci neúspěšného žalobce splněny nejsou, a soud proto uložil žalobci povinnost náklady řízení vzniklé České republice v celkové výši 26 071,67 Kč zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči, a to rovněž v obecné třídenní lhůtě k plnění.