5 C 210/2023

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Tesaře a přísedících Mgr. Petry Salačové a Dáši Jeřábkové ve věci žalobkyně: Anonymizováno . Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Anonymizováno , Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení nevyplaceného platu a o náhradu nemajetkové újmy

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 62 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 480 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni další částku 3 014 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 014 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 45 677 Kč k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta se sídlem , adresa, , nejpozději do 31. 12. 2024.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 495 Kč na účet Okresního soudu v Třebíči do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 28. 7. 2023 ve znění jejího doplnění provedeného v průběhu řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 494 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy a další částku 50 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy. Žalobu odůvodnila tím, že jí jako odborné lékařce pracující na poloviční úvazek na , Anonymizováno, -, Anonymizováno, oddělení nevyplatila polovinu mzdy za měsíc březen 2021 ve výši 15 494 Kč. V souvislosti s tehdy probíhající epidemií Covid-19 bylo Ministerstvem zdravotnictví ČR od 1. 3. 2021 vydáno mimořádné opatření, kterým nařídilo testování zaměstnanců na přítomnost antigenu viru SARS COV 2. U žalované probíhalo testování výtěrem z nosu, testy ze slin nebyly k dispozici, přestože bylo tehdy možné použít k testování jakýkoli testy schválené Ministerstvem zdravotnictví ČR, mezi kterými bylo i mnoho testů se slin. Žalobkyně testy výtěrem z nosu nesnášela a způsobovaly jí krvácení z nosu, což jí bylo známo z předchozích testování touto metodou. Požádala proto ředitelku žalované o zajištění testu ze slin, kterému byla ochotna se podrobit. Tyto testy jí ani ostatním zaměstnancům žalované zajištěny nebyly, přestože byly dostupné v lékárně žalované. Protože žalobkyně test výtěrem z nosu nepodstoupila, nemohla nastoupit v době největší covidové krize do zaměstnání, čímž mohlo dojít k ohrožení péče o pacienty. Žalobkyně si nakonec našla nového praktického lékaře, který jí prováděl testy ze slin. Testování probíhalo tak, že si test koupila v lékárně, dojela k praktickému lékaři, před ním se otestovala a obdržela potvrzení o výsledku testu pro zaměstnavatele. Mohla tak po čtrnácti dnech opět nastoupit do práce u žalované. Vznikl jí tak nárok na náhradu mzdy za toto období, neboť se nemohlo jednat o překážku v práci na straně zaměstnance, ale naopak o překážku v práci na straně zaměstnavatele, za kterou právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku zaměstnanci náleží. Nárok na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč žalobkyně odůvodnila tím, že jednání žalované jí v předmětné době zasáhlo do osobního a rodinného života a způsobilo jí duševní časově náročné útrapy, nepohodlí a stres, které by jí jinak nevznikly. Nemohla se tak naplno věnovat rodinné pohodě či osobním zájmům, neboť veškerý čas museli s manželem věnovat zjišťováním informací, jak má dále postupovat. Práci lékařky vnímá jako klíčovou součást své identity a jednáním žalované došlo v předmětném období k pošlapání její důstojnosti i znemožnění péče o její pacienty, kterým měla být oporou ve zdravotních potížích.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že ani jeden žalobou uplatněný nárok nemohl žalobkyni vzniknout, neboť žalovaná ve vztahu k ní neporušila žádnou právní povinnost a žalobkyně v předmětné době normálně ve své ordinaci pracovala a vykazovala úkony zdravotní pojišťovně. Povinnost testovat zaměstnance na přítomnost antigenu viru SARS – CoV – 2 jí jako veřejnému zaměstnavateli byla uložena v té době platným mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ČR MZDR 9364/2021-1/MIN/KAN ze dne 5. 3. 2021, které nestanovovalo, jakou formou mohou zaměstnavatelé provádět testování zaměstnanců. Od 18. 3. 2021 žalovaná zajistila pro zaměstnance testování antigenními testy AMP Rapid Test SARS-CoV-2, u kterých se odběr vzorku prováděl z nosu, přičemž se při odběru vstupovalo testovací tyčinkou pouze v krátkém úseku za nosní dírku. Testovací sady umožňovaly odběr vzorku šetrným způsobem z přední části nosu, který byl vhodný i pro osoby s například operovanou nosní přepážkou, rýmou a podobně. Zaměstnanci žalované měli dále od počátku povinného testování možnost nechat se testovat u závodní lékařky žalované testovacími sadami Humasis Covid-19 Ag test rovněž z přední části nosu. Použitou testovací metodu zvolila žalovaná ve snaze o co nejmenší zátěž zaměstnanců a zajištění podmínek bezpečného provozu nemocnice, vycházela rovněž z odborného stanoviska Společnosti pro lékařskou mikrobiologii a Laboratorní skupiny COVID Ministerstva zdravotnictví ČR, dle kterého řada ústních testů nedosahovala dostatečné citlivosti a specifity. Za této situace nelze žalované vyčítat, že nezvolila testy ze slin, které mohly být považovány za šetrnější, ale byly o to méně spolehlivé.

3. Po upřesnění výpočtu ušlé mzdy žalobkyně za měsíc březen 2021 vzala žalobkyně ohledně částky 3 014 Kč s příslušenstvím žalobu zpět. Soud proto dle § 96 odst. 2 o.s.ř. v této části řízení zastavil a věcně rozhodoval pouze o zbývající části žaloby.

4. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně byla v březnu 2021 zaměstnána u žalované na poloviční úvazek jako lékařka na , Anonymizováno, -, Anonymizováno, oddělení a současně provozovala soukromou lékařskou praxi. Dne 18. 3. 2021 se žalobkyně odmítla podrobit žalovanou nařízenému testování antigenními testy AMP Rapid Test SARS-Cov-2 s tím, že je ochotna podstoupit test metodou odběru ze slin. Žalovaná jí proto neumožnila vstup na pracoviště a tento stav trval do konce března 2021. Za tento měsíc by žalobkyni při plném odpracování jejího pracovního úvazku u žalované náležel plat (§ 109 odst. 3 písm. b zákoníku práce) o 12 480 Kč vyšší oproti vyplacenému. Sporným zůstalo, zda žalobkyni přísluší za období od 18. 3. 2021 do 31. 3. 2021 právo na náhradu platu a náhradu nemajetkové újmy.

5. Na projednávanou věc je třeba vzhledem k období vzniku tvrzených nároků žalobkyně aplikovat zákoník práce ve znění platném do 30. 6. 2021 (dále jen zákoník práce). Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce přísluší za vykonanou práci zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní předpis jinak. Podle § 208 věta před středníkem zákoníku práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

6. Předně je třeba uvést, že pokud obě účastnice předložily k důkazu řadu certifikátů, odborných vyjádření, textů publikovaných médii apod. týkajících se problematiky nutnosti testování i účinnosti jednotlivých způsobů testování na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV- 2, považuje soud tyto důkazy za irelevantní pro rozhodnutí ve věci. Soudu je známo, že na otázky spojené s touto problematikou existovaly a dosud existují i mezi vysoce kvalifikovanými odborníky na tuto oblast různé, a leckdy i protichůdné, názory. Soudu nepřísluší o správnosti či nesprávnosti těchto názorů rozhodovat, nicméně pro jeho rozhodnutí nejsou podstatné. Za určující pro rozhodnutí soudu je naopak posouzení otázek, zda byl zaměstnavatel na základě shora uvedeného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 5. 3. 2021 (dále jen mimořádné opatření) oprávněn požadovat po zaměstnancích konkrétní způsob testování, a zda a za jakých podmínek mohl zaměstnanec požadovat jiný způsob testování.

7. Těmito otázkami se již zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2024, č.j. 21 Cdo 3100/2023-176, ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 217/2021. V tomto rozsudku dospěl k závěru, že v prvé řadě bylo povinností žalované jako zaměstnavatele, aby zorganizovala a prováděla vyšetření jí zvoleným způsobem podle předmětného mimořádného opatření. Provádění vyšetření a volba jeho způsobu (z možností, které připouštělo mimořádné opatření či jeho odůvodnění) tak nenáležela žalobkyni. Její povinností jako zaměstnankyně - s výjimkou dále uvedenou - bylo, aby se pokynu zaměstnavatele k vyšetření, jež bylo prováděno způsobem souladným s mimořádným opatřením, podrobit. Při posuzování otázky, zda a za jakých podmínek mohl zaměstnanec požadovat jiný způsob testování, je nutné vyjít z dosavadních závěrů judikatury, podle nichž je zaměstnanec plnit pokyny zaměstnavatele vydané v souladu s právními předpisy bez ohledu na to, jaké odborné stanovisko k nim zaujímá. Pouhé subjektivní přesvědčení žalobkyně a její preference jiného způsobu testování nemohly tedy převážit nad pokynem zaměstnavatele vydaným v souladu s právními předpisy. K otázce, za jakých podmínek byl zaměstnanec oprávněn zaměstnavatelem určený způsob testování odmítnout, dále dovodil, že pokud byl pokyn zaměstnavatele vydán v souladu s mimořádným opatřením, je zaměstnanec oprávněn odmítnou jeho splnění, jestliže by tím bezprostředně a závažným způsobem ohrozil svůj život nebo zdraví (§ 106 odst. 2 zákoníku práce).

8. Ze shora citovaných právních názorů Nejvyššího soudu ČR v téměř skutkově analogické věci soud při rozhodnutí vycházel. Dospěl přitom k závěru, že žalovaná postupovala při plnění povinností vyplývajících pro ni z mimořádného opatření ohledně testování zaměstnanců na přítomnost antigenu viru SARS-Cov-2 v souladu s tímto tehdy platným mimořádným opatřením. Opak ostatně netvrdila ani žalobkyně a nelze jej dovodit ani ze žádného provedeného důkazu včetně odborného vyjádření Ministerstva zdravotnictví ČR, v jehož gesci bylo mimořádné opatření vydáno. Bylo tak povinností žalobkyně pokyn zaměstnavatele splnit, byť byla subjektivně přesvědčena o jeho nesprávnosti nebo nevhodnosti vůči její osobě. Zbývá tak posoudit, zda byla žalobkyně oprávněna tento pokyn odmítnout dle kritérií uvedených v § 106 odst. 2 zákoníku práce, tedy zda by jeho akceptováním bezprostředně a závažným způsobem ohrozila svůj život nebo zdraví.

9. V této souvislosti vyšel soud ze zjištění, že žalobkyně se společně s dalšími dvěma zaměstnankyněmi žalované doručily dne 12. 3. 2021 žalované žádost o zajištění možnosti odběru vzorku na přítomnost antigenu ze slin. Žádné zdravotní ani jiné důvody v této žádosti uvedeny nebyly. Na negativní odpověď žalované reagovala žalobkyně další žádostí o umožnění odběru vzorku ze slin, ve které již argumentovala tím, že u ní v minulosti došlo v souvislosti s testováním z nosu ke krvácení z nosu a trpí sezonní alergickou rýmou. Dále v této žádosti doručené ředitelce žalované 18. 3. 2021 uvedla, že do zajištění testu ze slin je u ní dána důležitá osobní překážka v práci dle § 199 odst. 1 zákoníku práce a žádá o navržení jiného způsobu řešení vzniklé situace. Ze svědecké výpovědi zaměstnankyně žalované , tituly před jménem, , jméno FO, , která byla pověřena v březnu 2021 zajištěním testování zaměstnanců žalované, vzal soud za prokázané, že se žalobkyně dne 18. 3. 2021 dostavila do místnosti určené k odběru vzorků a požadovala provedení jiných testů než určených zaměstnavatelem. Ten však měl k dispozici pouze testy k odběru vzorků z nosohltanu. Žádné potvrzení o tom, že by ze zdravotních důvodů nebyla schopna testování z nosohltanu žalobkyně nepředložila. Ze svědecké výpovědi , tituly před jménem, , jméno FO, , závodní lékařky žalované, vzal soud za prokázané, že si nebyla jako ošetřující lékařka žalobkyně vědoma nějaké kontraindikace, kvůli které by nemohla žalobkyně podstoupit testy AMP Rapid požadované žalovanou. V době zahájení testování se na ni žalobkyně obrátila se žádostí o provedení testu ze slin s tím, že není ochotna absolvovat stěrový test. Tyto testy neměla k dispozici, nicméně měla testy Humasis Covid 19, které odpovídaly tehdy platné legislativě, byly šetrnější a vyžadovaly pouze stěry z přední části nosu. Tyto testy žalobkyně odmítla a obrátila se na jiného lékaře. Nabídku žalobkyně spočívající v tom, že si testy ze slin obstará na vlastní náklady, musela odmítnout, neboť dle tehdy dostupných informací nebyly tyto testy dostatečně spolehlivé a považovala by jejich použití pro pracovníky ve zdravotnictví za nezodpovědné. U jí prováděných testů si následně žádný ze zaměstnanců žalované nestěžoval na nějaké potíže. Z výpovědí svědkyň , tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, , zdravotních sester žalované, vzal soud dále za prokázané, že žalovaná před zahájením testování zaměstnance nepoučila o možnosti absolvování jiné formy testování u závodní lékařky ani o tom, že odběr vzorků z nosohltanu je možný i ústy. Zaměstnanců žalované nespokojených s použitou formou odběru vzorků bylo více, nicméně jejich počet nedokázaly odhadnout.

10. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba není v části týkající se náhrady mzdy důvodná. Žalobkyně před zahájením povinného testování na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 neprokázala žalované žádné skutečnosti nasvědčující možnému bezprostřednímu a závažnému ohrožení jejího života či zdraví a nevyužila ani závodní lékařkou žalované jí nabídnutého šetrnějšího způsobu testování. Žalovaná ostatně žalobkyni sdělila již ve výzvě k podstoupení antigenního testu datované 19. 3. 2021 žalobkyni sdělila, že zajistila dodání nosních testů s odběrem na kraji nosu s vysokým stupněm citlivosti. Z kontextu jednání žalobkyně je přitom zřejmé, že nebyla ochotna podstoupit žádný jiný způsob testování, než formou odběru vzorku ze slin. Lze proto uzavřít, že nepřítomnost žalobkyně na pracovišti od 18. 3. 2021 nebyla dána překážkami v práci na straně žalované dle § 208 zákoníku práce a žalobkyni právo na náhradu mzdy dle tohoto ustanovení nepřísluší. Uplatnění nároku žalobkyně na náhradu mzdy tak nemá oporu v hmotném právu a soud proto v části týkající se zaplacení částky 12 480 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl.

11. Ohledně požadavku žalobkyně na přiznání nemajetkové újmy je třeba předně uvést, že zákoník práce nemá speciální právní úpravu této problematiky a soud proto musel vyjít z obecné právní úpravy občanského zákoníku. Podle § 2971 občanského zákoníku odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvláště zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

12. Základním znakem vzniku povinnosti k náhradě nemajetkové újmy je tak existence protiprávního jednání škůdce minimálně ve formě hrubé nedbalosti. Z důvodů uvedených již shora dospěl soud k závěru, že se žalovaná vůči žalobkyni protiprávního jednání nedopustila, a již vůbec ne v intenzitě předpokládané v ustanovení § 2971 občanského zákoníku. Není tak splněn nejzákladnější předpoklad pro vznik odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu tvrzenou žalobkyní. Rovněž v této části proto soud žalobu ohledně zaplacení částky 50 000 Kč jako nedůvodnou zamítl.

13. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve věci plně úspěšné žalované. Tyto náklady představují pouze náklady na právní zastoupení advokátem, a to odměnu za 3 hlavní úkony před částečným zpětvzetím žaloby (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé a účast na jednání soudu dne 17. 10. 2023 po 3 740 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, 3 paušální náhrady po 300 Kč před částečným zpětvzetím žaloby dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, a po částečném zpětvzetí odměnu za 6 hlavních úkonů (písemná vyjádření ve věci samé datovaná 2. 11. 2023, 12. 4. 2024 a 26. 6. 2024, a účast na jednáních soudu dne 21. 5. 2024 a 26. 9. 2024, které trvalo déle než 2 hodiny a jedná se proto o dva úkony) po 3 620 Kč a jednu polovinu odměny za účast na vyhlášení rozhodnutí dle § 7 téže vyhlášky, 7 paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 7 927 Kč, neboť zástupce žalované osvědčením o registraci plátce DPH prokázal, že je plátcem této daně. Naproti tomu soud nepřiznal žalované právo na odměnu za podání žalované datované 12. 4. 2024 včetně související paušální náhrady a DPH, neboť toto podání obsahující pouze stručný souhlas s vyjádřením ministerstva nelze dle názoru soudu považovat za hlavní úkon právní služby dle § 11 odst. 1 či jeho polovinu dle § 11 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném ke dni zahájení řízení. Celková výše nákladů řízení žalované tak činí po zaokrouhlení na celé koruny 45 677 Kč a soud uložil žalobkyni tyto náklady žalované zaplatit ve lhůtě do 31. 12. 2024, neboť dospěl vzhledem k výši nákladů k závěru, že je odůvodněno výjimečné stanovení lhůty k plnění delší, než je obecná třídenní lhůta k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., a lhůtu do konce roku 2024 shledal za odpovídající výši přiznaných nákladů a poměrům žalobkyně.

14. O nákladech řízení vzniklých státu v souvislosti s vyplacením svědečného svědkyni , tituly před jménem, , jméno FO, ve výši 495 Kč rozhodl soud dle § 148 odst. 1 o.s.ř., podle kterého má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Tyto předpoklady u ve věci neúspěšné žalobkyně splněny nejsou a soud proto rozhodl, že je povinna vynaložené náklady státu zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči.