5 C 27/2017

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Tesaře a přísedících Dáši Jeřábkové a Rudolfa Špačka ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného., IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B za účasti vedlejšího účastníka Jméno účastníka, IČO IČO účastníka sídlem Adresa účastníka zastoupený advokátem Jméno advokáta C sídlem Adresa advokáta C o zaplacení částky 1 353 280,90 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 580 622,02 Kč se zákonným úrokem z prodlení uplatněným v žalobě, se zamítá.

II. V části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 108 165 Kč se zákonným úrokem z prodlení, se řízení zastavuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému jednu třetinu nákladů řízení ve výši 106 942 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokáta B, advokáta se sídlem adresa.

IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku jednu třetinu nákladů řízení ve výši 17 544 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.

V. České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 26. 1. 2017 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 313 237,80 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2011 na pracovní pozici dělník. Dne 14. 1. 2013 utrpěl pracovní úraz, při kterém si těžce pohmoždil koleno a v důsledku tohoto pracovního úrazu byl dlouhodobě a opakovaně v pracovní neschopnosti, mimo jiné se musel podrobit dvěma operacím kolene. Žalovaný mu dosud žádnou náhradu mzdy za období pracovní neschopnosti i období po jejím skončení neposkytl, přestože byl žalobcem k zaplacení náhrad před zahájením řízení písemně vyzván. Dle podrobných výpočtů uvedených v žalobě činí výše jemu příslušejících náhrad do měsíce leden 2016 celkem 313 237,80 Kč. Další žalobou doručenou soudu dne 25. 7. 2017 původně vedenou pod sp. zn. 5 C 180/2017 se dále domáhal zaplacení částky 243 459 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíce únor 2016 až duben 2017 včetně s tím, že ani za toto období mu žalovaný náhradu ani částečně neposkytl a vznikl mu za toto období nárok na přiznání náhrady za ztrátu na výdělku v celkové výši 243 459 Kč. Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 11. 2017 byla obě řízení dle § 112 odst. 1 o.s.ř. spojena ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 5 C 27/2017. Dalším usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 5. 1. 2023, č.j. 5 C 27/2017-443, byly spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí i další věci vedené mezi stejnými účastníky pod sp. zn. 5 C 140/2019 a 5 C 62/2020 s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 5 C 27/2017, neboť všechny věci se týkají stejných účastníků, stejného skutkového stavu a byly již provedeny důkazy použitelné pro všechna tato řízení, pouze se žalobce v těchto novějších věcech domáhal přiznání nároků ze stejných titulů na základě shodných skutkových tvrzení za následující časová období až do skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného ke dni 31. 1. 2020. Ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 140/2019 vzal žalobce podáním doručeným soudu 13. 6. 2019 v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku žalobu zpět a soud proto v této části dle § 96 odst. 2 o.s.ř. řízení zastavil a věcně rozhodoval pouze o zbývajících částech žaloby, představujících celkem 1 245 115,90 Kč s příslušenstvím.

2. Žalovaný i vedlejší účastník navrhli zamítnutí žaloby. Žalovaný svoje stanovisko odůvodnil tím, že v době před pracovním úrazem i po skončení pracovní neschopnosti navazující na pracovní úraz vykonával žalobce totožnou práci na totožné pracovní pozici při stejné pracovní době, přičemž pracovní úkoly řádně plnil. Pokud došlo ke snížení jeho výdělku oproti době před pracovním úrazem, stalo se tak v důsledku úsporných organizačních změn na středisku dřevovýroby, na kterém žalobce pracoval, souvisejících s poklesem objemu výroby. Základní mzdu dle jeho platného mzdového výměru přitom žalobce vždy obdržel a vedlejším účastníkem byly již před zahájením řízení uspokojeny jeho nároky bezprostředně související s pracovním úrazem i náhradou mzdy po dobu pracovní neschopnosti. Žalobce je vyučený kuchař, není omezen ve výkonu práce v rámci své dosažené kvalifikace, nebyl mu přiznán ani částečný invalidní důchod a jeho schopnost obživy i výdělku zůstala dle názoru žalovaného i po pracovním úrazu fakticky nezměněna. Žalobce dle něj bezdůvodně nepracuje v oboru odpovídajícím jeho vzdělání a neabsolvoval žádnou rekvalifikaci. Poukázal dále na skutečnost, že žalobce po obdržení výpovědi od žalovaného pro nadbytečnost od prosince 2016 pracoval u jiných zaměstnavatelů a dosahoval výdělků odpovídajících průměrné mzdě nekvalifikovaného zaměstnance. Ohledně celkové částky 83 232,05 Kč představující po odečtení úroků z prodlení žalobci již vyplacené odstupné ve výši 35 991 Kč a náhradu mzdy za měsíce březen 2016 až prosinec 2016 včetně ve výši 65 509,69 Kč již dle něj došlo k zániku pohledávky žalobce a učinil úkon směřující k započtení této částky na předmětnou pohledávku žalobce. Vedlejší účastník navrhl zamítnutí žaloby ze v podstatě stejných důvodů jako žalovaný, dále navíc zpochybnil správnost metody použité znalcem právnická osoba, ve znaleckém posudku vypracovaném ke stanovení výše náhrad příslušejících žalobci za předmětné období.

3. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce jako zaměstnanec dne 14. 1. 2013 utrpěl v souvislosti s plněním pracovních úkolů u žalovaného jako zaměstnavatele pracovní úraz spočívající v těžkém poškození kolene, a v důsledku tohoto pracovního úrazu byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti a musel se podrobit opakované operaci. Po jejím skončení žalobce u žalovaného dále pracoval na stejné pracovní pozici, dne 17. 12. 2015 dal žalovaný žalobci výpověď pro nadbytečnost dle § 52 písm. c/ zákoníku práce. V následném sporu o platnost této výpovědi vedeném u Okresního soudu v Třebíči bylo již pravomocně určeno rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 8. 2018, č. j. 5 C 68/2016/187, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2018, č. j. 49 Co 165/2018-198, že výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c/ zákoníku práce daná žalovaným žalobci dne 17. 12. 2015 přípisem žalovaného označeným jako “Výpověď pracovního poměru zaměstnavatelem pro nadbytečnost“ zde dne 17. 12. 2015, je neplatná. Pracovní poměr žalobce u žalovaného již v současné době skončil ke dni 31. 1. 2020. Za tohoto mezi účastníky nesporného skutkového stavu záviselo rozhodnutí soudu na posouzení, zda a případně v jaké výši přísluší žalobci za jím vymezené období právo na žalobou uplatněné nároky na náhradu mzdy.

4. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 5. 9. 2019, č.j. 5 C 27/2017-355, soud žalobě ve věci samé ohledně částky 556 696,80 Kč s příslušenstvím vyhověl, přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 215 904 Kč a rozhodl o nákladech řízení státu a povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze závěrů znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO, podle kterého byl jedinou prokazatelnou příčinou obtíží žalobce s levým kolenem předmětný pracovní úraz, přičemž dočasné pracovní neschopnosti žalobce po pracovním úrazu byly s výjimkou prosince 2013 v souvislosti s pracovním úrazem, a dospěl k závěru, že je dána povinnost žalovaného poskytnout žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti v žalobcem vymezeném období. Při stanovení výše náhrad vyšel soud ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem.

5. Na základě odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 7. 2021, č.j. 49 Co 12/2020-382, tento rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl přitom k závěru, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je třeba – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku, která mu začala vznikat ode dne 1. 5. 2013 – i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do dne 31. 7. 2013, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 155/2013 Sb.; posouzení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se řídí zákoníkem práce ve znění do 31. 12. 2014, tj. do doby účinnosti zákonů č. 182/2014 Sb., č. 250/2014 Sb. a č. 328/2014 Sb.. Pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 5. 2013 je podstatné zjištění, zda a od kterého data, žalobce přestal vykonávat dosavadní práci (práci, kterou vykonával před úrazem), zda příčinou (důležitou, podstatnou a značnou) nutnosti zanechat této práce bylo právě zhoršení jeho zdravotního stavu v důsledku úrazu ze dne 14. 1. 2013, a zda zanechání původní práce bylo příčinou poklesu jeho výdělku. Soud I. stupně v tomto směru učinil zjištění (vycházející ze shodného tvrzení účastníků), že po skončení pracovní neschopnosti bezprostředně následující po pracovním úrazu, tj. ode dne 1. 5. 2013, žalobce u žalovaného dále pracoval „na stejné pracovní pozici“, dále zjištění (opírající se o závěry znaleckého posudku), že „ze zpětného hlediska nebyl žalobce od předmětného úrazu schopen vykonávat původní povolání dělníka na pile ani nebyl schopen výkonu jiných fyzicky náročnějších prací a prací v nevhodných polohách, což platí trvale i do budoucna“, a konečně zjištění (opírající se o svědecké výpovědi nadřízených žalobce jméno FO a jméno FO v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru mezi účastníky a o přehled přijatých daňových dokladů žalovaného za nakoupené řezivo), že pokles výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti nenastal v souvislosti s poklesem zakázek na pracovišti dřevovýroby, nýbrž „částečně v souvislosti s jeho převedením na jinou fyzicky méně náročnou práci a částečně v souvislosti s jeho menší výkonností danou objektivně jeho nepříznivým zdravotním stavem po pracovním úrazu“. Uvedená zjištění jsou ovšem natolik neurčitá a hodnocení důkazů, o které se opírají, natolik nedostatečné, že na nich založený závěr soudu I. stupně o tom, že od 1. 5. 2013 začala žalobci v příčinné souvislosti s pracovním úrazem vznikat škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, nelze považovat za přezkoumatelný. Především se soud I. stupně přezkoumatelným způsobem nevypořádal se zcela zásadní procení obranou žalovaného, že žalobce po skončení pracovní neschopnosti pracoval na totožné pracovní pozici a konal totožnou práci jako před úrazem a pokles jeho výdělku nesouvisel s jeho zdravotním stavem po úrazu, nýbrž s hospodářskou situací u žalovaného. Není totiž zřejmé, v čem konkrétně se změnila pracovní činnost žalobce po jeho nástupu do zaměstnání po skončení pracovní neschopnosti oproti jeho pracovní činnosti před úrazem, v čem spočívalo „převedení na fyzicky méně náročnou práci“, jestliže žalobce současně pracoval na „stejné pracovní pozici“, co je míněno „menší výkonností danou objektivně nepříznivým zdravotním stavem“ za situace, kdy žalobce po návratu do zaměstnání konal odlišnou práci než v době před úrazem, a jaký byl konkrétní dopad všech těchto okolností na výši výdělku, jehož žalobce po skončení pracovní neschopnosti dosahoval. Pokud jde o důkazy, o které soud I. stupně výše uvedená zjištění opřel, není zřejmé, jak soud z výpovědí svědků jméno FO a jméno FO (obsažených v protokole o jednání v jiném řízení) o tom, že žalobci byla po úrazu přidělována fyzicky méně náročná práce, dovodil, že tato skutečnost byla důvodem poklesu výdělku žalobce v uvedeném období, a jak konkrétně s poklesem výdělku žalobce souvisí navýšení objemu nakoupeného řeziva, které vyplynulo z přehledu daňových dokladů žalovaného. Pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za měsíce říjen 2014 až září 2015 je podstatné zjištění, zda pracovní neschopnost žalobce v uvedeném období byla následkem pracovního úrazu, tj. bez pracovního úrazu by k pracovní neschopnosti žalobce nedošlo. Soud I. stupně při posuzování této otázky vyšel ze závěrů znaleckého posudku znalce tituly před jménem jméno FO, podle nichž „dočasné pracovní neschopnosti žalobce po pracovním úrazu byly důvodné a byly vystaveny v souvislosti s pracovním úrazem s výjimkou prosince 2013, kdy byl žalobce dočasně práce neschopen pro nachlazení“, „jelikož obtíže s kolenem přetrvávaly, zejména z důvodu obtíží s čéškou a uvolněním předního zkříženého vazu, byla v září 2014 provedena další artroskopie“ a „výsledným stavem je zklidnění obtíží za předpokladu nezatěžování kolene nadměrnou zátěží a nevhodnými polohami (například klek či dřep) a nošení ortézy kolene trvale či alespoň při předpokladu vyššího zatížení“. Z odůvodnění rozsudku nelze tak jednoznačně dovodit, zda poškození zdraví žalobce pracovním úrazem bylo důležitou, podstatnou a značnou příčinou pracovní neschopnosti žalobce v období, za které požaduje náhradu za ztrátu na výdělku po dobu (další) pracovní neschopnosti, neboť znalecký posudek, na který soud odkazuje, explicitní odpověď na tuto otázku neobsahuje. Odvolací soud současně považuje za důvodnou odvolací námitku, podle níž otázka příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví způsobeným pracovním úrazem a (další) pracovní neschopností žalobce vyžaduje odborné posouzení znalcem z odvětví ortopedie (případně ve spolupráci se znalcem z odvětví pracovního lékařství), a že již z tohoto důvodu měl soud I. stupně vyhovět důkaznímu návrhu na nařízení revizního znaleckého posudku.

6. V souladu s pokynem odvolacího soudu nechal soud vypracovat další znalecký posudek znalcem z oboru zdravotnictví – ortopedie tituly před jménem jméno FO. Tento znalec v závěrech svého znaleckého posudku i při výslechu soudem uvedl, že pracovní úraz žalobce ze dne 14. 1. 2013 nemá příčinnou souvislost s dlouhodobou pracovní neschopností žalobce. Pro tento pracovní úraz stanovil dobu léčení pro poškození vnitřního menisku ošetřeného artroskopickou operací s pracovní neschopností v délce od 15. 1. 2013 do 30. 4. 2013. Další dlouhodobá pracovní neschopnost žalobce je v důsledku obecného onemocnění, a to rozvoje degenerativního procesu na femoropatelárním skloubení (tedy skloubení mezi čéškou a kloubním koncem kosti stehenní v důsledku vrozené změny tvaru čéšky, která vedla u žalobce k rozvoji předčasné artrózy v tomto kloubu). Pracovní úraz ze dne 14. 1. 2013 nezpůsobil snížení pracovní schopnosti žalobce v době od 1. 3. 2014 do 31. 1. 2020. Pracovní úraz žalobce rovněž není podstatnou, důležitou ani značnou příčinou v dlouhodobé pracovní neschopnosti žalobce. Hlavní příčinou snížení pracovní schopnosti žalobce je v této době obecné onemocnění, tedy degenerativní proces ve femoropatelárním skloubení (skloubení mezi kloubní plochou čéšky a kloubní plochou dolního konce kosti stehenní) v důsledku detekované vrozené tvarové změny čéšky a laterálním (zevním) přetažením čéšky vazivovým stabilizačním aparátem. Svoje závěry tento znalec podrobně odůvodnil při svém výslechu na jednání soudu, při kterém uvedl, že při vypracování znaleckého posudku měl k dispozici téměř kompletní zdravotnickou dokumentaci žalobce včetně vyšetření RTG, operačních protokolů a snímků radiologie, přičemž žalobce vyšetřil a přihlédl i k jeho připomínkám, vyšetřil rovněž chůzi a kolenní kloub žalovaného. I přes výhrady žalovaného ke svým zjištěním a závěrům na správnosti svého znaleckého posudku trval a svá zjištění a závěry řádně odborně odůvodnil.

7. Vzhledem k diametrálně odlišným závěrům obou znaleckých posudků považoval soud za nezbytné vypracování revizního znaleckého posudku dle § 127 odst. 2 o.s.ř.. Tento znalecký posudek byl vypracován Ústřední vojenskou nemocnicí v Anonymizováno a jeho zpracovatelem byl tituly před jménem právnická osoba, tituly za jménem. Znalecký ústav dospěl k závěru, že byla shledána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobce utrpěným dne 14. 1. 2013 a jeho následnou pracovní neschopností z důvodu natažení vnitřního postranního vazu a poranění vnitřního menisku a následné léčby. Za adekvátní dobu léčení i pracovní neschopnosti těchto poranění považuje období od úrazu do 30. 4. 2013. Pracovní úraz ze dne 14. 1. 2013 nesnížil pracovní schopnost žalobce v době od 1. 5. 2013 do současnosti, tato snížená pracovní schopnost v období od 1. 3. 2014 do současnosti je způsobena obecným onemocněním, femoropatelárním syndromem s rozvojem degenerativních změn ve femoropatelárním kloubu na podkladě vrozené dysplazie. Toto obecné onemocnění (femoropatelární syndrom) je důležitou, podstatnou a značnou příčinou snížení pracovních schopností žalobce v době od 1. 3. 2014 do současnosti.

8. Žalovaný i vedlejší účastník se zjištěními i závěry tohoto znaleckého posudku souhlasili, žalobce sice uvedl, že s tímto posudkem nesouhlasí, nicméně neuvedl žádné konkrétní důvody tohoto souhlasu a uvedl, že vzhledem k obsahu posudku má za to, že by případný výslech zpracovatele znaleckého posudku nepřinesl nové skutečnosti, a navíc by dále zvýšil náklady řízení. Z těchto důvodů soud nepovažoval za nezbytné výslech zpracovatele znaleckého posudku při jednání soudu a ze zjištění a závěrů tohoto znaleckého posudku při rozhodování vycházel, neboť se jedná o pečlivě odůvodněný posudek vypracovaný špičkovým zdravotnickým zařízením v zemi a není žádný rozpor mezi závěry tohoto posudku a znaleckým posudkem tituly před jménem jméno FO. Dospěl tak závěru, že pracovní úraz žalobce utrpěný dne 14. 1. 2013 není důležitou, podstatnou a značnou příčinou následných zdravotních potíží žalobce, a touto příčinou je naopak obecné degenerativní onemocnění žalobce popsané ve znaleckých posudcích tituly před jménem jméno FO a podezřelý výraz 9. Podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 370 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 a plnou výší nemocenského. Náhrada za ztrátu na výdělku podle věty první přísluší zaměstnanci do výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody i za dobu, kdy mu v době prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nenáleží nemocenské nebo kdy mu podle § 192 odst. 1 části věty druhé za středníkem nepřísluší náhrada mzdy nebo platu.

10. V části týkající se náhrady mzdy po dobu pracovní neschopnosti žalobce v období od října 2014 do září 2015 soud z výplatního lístku žalobce za měsíc březen 2019 zjistil, že bylo žalobci v měsíci dubnu 2019 vyplaceno odstupné ve výši 166 546 Kč odpovídající 12násobku průměrného měsíčního výdělku žalobce, přičemž je zřejmé, že ohledně této částky nebyla ani částečně vzata žaloba zpět a na toto plnění neměl žalobce nárok, neboť ke ztrátě jeho zdravotní způsobilosti nedošlo v souvislosti s pracovním úrazem. Tato částka přitom převyšuje veškeré možné nároky žalobce vyplývající z neplatného skončení pracovního poměru. Je proto třeba dovodit, že veškeré žalobami uplatněné nároky na náhradu mzdy za celá žalobami pokrytá období nesouvisí s pracovním úrazem žalobce dne 14. 1. 2013, a nemají tak oporu v hmotném právu. Ze všech důvodů uvedených shora proto soud v nezpětvzaté části žalobu včetně příslušenství jako nedůvodnou zamítl.

11. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud dle § 142 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první za použití ustanovení § 150 o.s.ř.. Ohledně částky 108 165 Kč s příslušenstvím žalobce z procesního hlediska zpětvzetím žaloby zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a ve zbývající části řízení byl plně úspěšný žalovaný. Soud však dospěl k závěru, že jsou ve věci splněny podmínky ustanovení § 150 o.s.ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Tyto důvody hodné zvláštního zřetele shledal soud v povaze věci, neboť žalobce při zahájení řízení vycházel z pro něj příznivého lékařského znaleckého posudku tituly před jménem a jako laik nemohl předpokládat, že tento znalecký posudek není správný. Další důvody hodné zvláštního zřetele shledal soud ve skutečnosti, že přiznání práva na plnou náhradu nákladů řízení by bylo pro žalobce vzhledem k jeho majetkovým poměrům likvidační, zatímco nelze předpokládat, že by se nepřiznání práva na plnou náhradu nákladů řízení nějak zásadě projevilo na majetkových poměrech žalovaného, který je obchodní společností s řadou zaměstnanců. Soud proto dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovanému i vedlejšímu účastníku pouze ve výši 1/3 nákladů. Tyto náklady žalovaného spočívají v zaplaceném soudním poplatku z odvolání ve výši 27 835 Kč a nákladech právního zastoupení advokátem, přičemž náklady tohoto zastoupení spočívají v odměně advokáta za pět hlavních úkonů v původním řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 27/2017 (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, jednání soudu dne 6. 4. 2017, další písemné vyjádření z 21. 4. 2017 a vyjádření ke znaleckému posudku tituly před jménem) po 9 660 Kč při tarifní hodnotě sporu 313 237,80 Kč dle § 7 vyhlášky a pět paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky. Naproti tomu soud nepřiznal požadovanou odměnu advokáta za odpor proti platebnímu rozkazu v této věci, neboť se jednalo pouze o blanketní odpor, který nelze považovat za úkon právní služby dle § 11 odst. 1 či 2 vyhlášky. V řízení vedeném původně pod sp. zn. 5 C 180/2017 přiznal soud na nákladech řízení odměnu advokáta za dva hlavní úkony (příprava a převzetí věci a vyjádření k žalobě) po 9 300 Kč při tarifní hodnotě sporu 243 459 Kč rovněž dle § 7 vyhlášky. Po spojení řízení vedených pod sp. zn. 5 C 27/2017 a 5 C 180/2017 přiznal soud žalovanému právo na zaplacení odměny advokáta za osm hlavních úkonů (účast na jednáních soudu dne 21. 11. 2017, 30. 10. 2018, 27. 8. 2019, 5. 9. 2019, vyjádření ke znaleckému posudku znalce tituly před jménem jméno FO, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 6. 11. 2018, písemný závěrečný návrh ve věci samé a odvolání žalovaného proti rozsudku soudu 1. stupně) po 9 300 Kč při tarifní hodnotě sporu 243 459 Kč a dvě paušální náhrady po 300 Kč. V řízení vedeném původně pod sp. zn. 5 C 140/2019 přiznal soud žalovanému právo na zaplacení odměny za dva hlavní úkony (příprava a převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě z 21. 6. 2019) po 9 980 Kč při tarifní hodnotě sporu 415 260 Kč a osm paušálních náhrad po 300 Kč. Nepřiznal však žalovanému právo na zaplacení odměny za další čtyři požadované úkony, neboť vyjádření žalovaného ze dne 26. 8. 2019 bylo pouze vyjádřením k částečnému zpětvzetí žaloby, podání datované 10. 2. 2020 bylo pouze návrhem na přerušení řízení, sdělení žalovaného datované 26. 7. 2021 bylo pouze sdělením o stavu zaměstnanců žalovaného a odpor proti platebnímu rozkazu byl pouze blanketní bez odůvodnění, a tyto úkony nelze považovat za úkony právní služby dle § 11 odst. 1 či 2 vyhlášky. V řízení vedeném původně pod sp. zn. 5 C 62/2020 přiznal soud žalovanému právo na zaplacení odměny za dva hlavní úkony (příprava a převzetí zastoupení a písemné vyjádření ve věci) a jednu polovinu hlavního úkonu za účast na jednání soudu dne 29. 7. 2021 analogicky dle § 11 odst. 2 písm. g/ vyhlášky, neboť toto jednání se fakticky nekonalo a bylo odročeno na neurčito za účelem poskytnutí lhůty účastníkům k mimosoudnímu jednání, a tři paušální náhrady po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky. Za řízení po spojení věcí sp. zn. 5 C 27/2017, spisová značka, 5 C 140/2029 a 5 C 62/2020 ke společnému projednání a rozhodnutí přiznal soud žalovanému právo na zaplacení odměny za pět hlavních úkonů (písemné vyjádření ve věci samé ze dne 23. 3. 2023, účast na jednání soudu dne 31. 3. 2023, písemné vyjádření ve věci samé datované 18. 10. 2023, vyjádření ke znaleckému posudku vypracovaného znaleckým ústavem a účast na jednání soudu dne 20. 2. 2025) po 13 740 Kč při tarifní hodnotě sporu 1 353 280,90 Kč dle § 7 vyhlášky a pět paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky. Naproti tomu v této části řízení nepřiznal soud žalovanému požadovanou odměnu za podání doručené soudu 7. 2. 2023, neboť se jednalo pouze o zaslání odborného vyjádření ke znaleckému posudku a rovněž toto podání nelze považovat za úkon právní služby dle § 11 odst. 1 či 2 vyhlášky. Dále soud žalovanému přiznal právo na náhradu za ztrátu času za účast na osmi jednáních soudu ve výši 500 Kč za každou z těchto účastí dle § 14 odst. 3 vyhlášky a právo na zaplacení cestovních náhrad k těmto jednáním soudu vozidlem zástupce žalovaného Ford S-MAX, a to vždy za 120 km při použitém palivu motorová nafta. Za účast na jednáních soudu dne 6. 4. 2017 a 21. 11. 2017 činí cestovní náhrada za každou z těchto jízd 681 Kč (120 km při paušální náhradě 3,90 Kč za 1 km dle § 1 písm. b/ vyhl. č. 440/2016 Sb., průměrné normované spotřebě vozidla 6,2 l na 100 km a ceně motorové nafty 28,60 Kč za 1 litr dle § 4 písm. c/ téže vyhlášky), za účast při jednání soudu dne 30. 10. 2018 činí cestovní náhrada 702 Kč (120 km při paušální náhradě 4 Kč za 1 km, stejné průměrné normované spotřebě vozidla a ceně motorové nafty 29,80 Kč za 1 litr dle § 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhl. č. 333/2018 Sb.), za účast při jednáních soudu dne 27. 8. 2019 a 5. 9. 2019 činí cestovní náhrada za každou z jízd 742 Kč (120 km při paušální náhradě 4,10 Kč za 1 km, stejné průměrné normované spotřebě vozidla a ceně motorové nafty 33,60 Kč za 1 litr dle § 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhl. č. 358/2019 Sb.), za účast při jednání soudu dne 29. 7. 2021 činí cestovní náhrada 730 Kč (120 km při paušální náhradě 4,40 Kč za 1 km, stejné průměrné normované spotřebě vozidla a ceně motorové nafty 27,20 Kč za 1 litr dle § 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhl. č. 589/2020 Sb.), za účast při jednání soudu dne 31. 3. 2023 činí cestovní náhrada 880 Kč (120 km při paušální náhradě 5,20 Kč za 1 km, stejné průměrné normované spotřebě vozidla a ceně motorové nafty 34,40 Kč za 1 litr dle § 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhl. č. 467/2022 Sb.), za účast při jednání soudu dne 20. 2. 2025 činí cestovní náhrada 954 Kč (120 km při paušální náhradě 5,80 Kč za 1 km, stejné průměrné normované spotřebě vozidla a ceně motorové nafty 34,70 Kč za 1 litr dle § 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhl. č. 474/2024 Sb.). Celkem tak výše cestovních náhrad činí 6 112 Kč. Dále soud žalovanému přiznal právo na zaplacení DPH z odměny a náhrad ve výši 50 850 Kč, neboť zástupce žalovaného osvědčením o registraci plátce DPH prokázal, že je plátcem této daně. Celkem tak náklady vzniklé žalovanému činí 320 827 Kč a třetina z této částky odpovídá částce 106 942 Kč. Právě v této výši proto soud žalovanému právo na náhradu nákladů řízení přiznal a uložil žalobci tyto náklady řízení žalovanému zaplatit do tří měsíců od právní moci rozsudku, neboť dospěl k závěru, že vzhledem k výši přiznaných nákladů a příjmům a majetkovým poměrům žalobce je odůvodněno výjimečné poskytnutí delší lhůty k plnění oproti obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř. a poskytnutou lhůtu považuje soud za odpovídající přiznané výši nákladů řízení i poměrům žalobce.

12. O nákladech řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem rozhodl soud dle stejných ustanovení o.s.ř. a z důvodů uvedených již shora přiznal vedlejšímu účastníku právo na náhradu 1/3 jeho nákladů řízení. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta za tři hlavní úkony (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé a účast na jednání soudu dne 20. 2. 2025) po 13 740 Kč § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále jen vyhláška) při tarifní hodnotě sporu 1 353 280,90 Kč, dvě paušální náhrady po 300 Kč a jednu paušální náhradu za 450 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, cestovné vlakem k jednání soudu ve výši 327 Kč a s touto cestou související náhrada za promeškaný čas ve výši 900 Kč dle § 14 odst. 3 vyhlášky a 21 % DPH z odměny a náhrad ve výši 9 134 Kč, neboť zástupce vedlejšího účastníka osvědčením o registraci plátce DPH prokázal, že je plátcem této daně. Z důvodů uvedených již shora uložil soud povinnost k plnění žalobci rovněž ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku.

13. O nákladech řízení vzniklých státu v souvislosti s vyplacením znalečného znalcům tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO a podezřelý výraz v celkové výši 47 404 Kč rozhodl soud dle § 148 odst. 1 o.s.ř., podle kterého má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Tyto předpoklady jsou žalobce dány, neboť byl dle § 11 odst. 2 písm. e/ zákona č. 549/1991 Sb. ve znění platném ke dni zahájení řízení osvobozen od soudních poplatků. Soud proto rozhodl, že se České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí nebo exekuci.