5 C 283/2020

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Tesařem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o výživné pro zletilou dceru

I. Žalovaný je povinen počínaje dnem 25. 11. 2020 přispívat na výživu žalobkyně částkou 4 000 Kč měsíčně. Výživné je splatné vždy do každého 25. dne v měsíci k rukám žalobkyně.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost přispívat počínaje dnem 25. 11. 2020 na její výživu další částkou 1 500 Kč měsíčně, se žaloba zamítá.

III. V části, ve které se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost přispívat počínaje dnem 25. 11. 2020 na její výživu další částkou 1 000 Kč měsíčně, se řízení zastavuje.

IV. Nedoplatek výživného vzniklý jeho zpětným stanovením za období od 25. 11. 2020 do 30. 9. 2021 ve výši 6 700 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni nejpozději do 31. 10. 2021.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 074 Kč, k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa], nejpozději do 31. 10. 2021.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 25. 11. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost platit jí počínaje dnem 25. 11. 2020 výživné ve výši 6 500 Kč měsíčně z titulu výživného pro zletilou dceru. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně od dosažení zletilosti bydlí u své matky [jméno] [celé jméno žalobkyně] a stále se denním studiem připravuje na výkon svého budoucího povolání. Není proto schopna se sama živit a žalovaným dosud placené výživné je nedostačující a nepokrývá potřeby žalobkyně v části nehrazené její matkou. Její životní náklady činí asi 2 500 Kč měsíčně za jídlo, 2 500 Kč za bydlení, 2 000 Kč za studium, 800 Kč za drogerii a hygienické potřeby, 600 Kč za ošacení, 1 000 Kč za dopravu a telekomunikace a 2 000 Kč za drobné osobní výdaje. Nějaké další zvýšené výdaje v souvislosti se zdravotním stavem nemá.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dle jeho názoru již žalobkyně ukončila přípravu na svoje budoucí povolání. Je vyučena kadeřnicí a dle jeho názoru žalobkyni nic nebrání, aby tuto profesi vykonávala a případně studovala dálkově. Poukázal dále na morální aspekt věci, neboť žalobkyně žalovaného jako otce ignoruje. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že vyživovací povinnost žalovaného vůči žalobkyni trvá, je dle jeho názoru maximálně možným výživným částka 3 000 Kč měsíčně, kterou žalovaný žalobkyni dosud platí, neboť žalobkyní tvrzené životní náklady nejsou adekvátní nákladům obvyklým. Ke svým poměrům uvedl, že má příjmy pouze svého pracovního poměru a má vyživovací povinnost vůči pouze žalobkyni. Bydlí s manželkou ve starším rodinném domě a náklady na energie představují asi 5 000 Kč měsíčně, vzhledem ke stáří rodinného domu je nucen do něj pravidelně investovat. Majetkové poměry se současnou manželkou vyřešili tak, že uzavřeli smlouvu o manželském majetkovém režimu spočívajícím v režimu oddělených jmění.

3. Při jednání soudu dne 22. 6. 2021 vzala žalobkyně ohledně výživného ve výši 1 000 Kč měsíčně žalobu částečně zpět, soud proto dle § 96 odst. 2 o.s.ř. řízení v této části zastavil a věcně rozhodoval pouze o výživném ve výši 5 500 Kč měsíčně od 25. 11. 2020.

4. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně je zletilou dcerou žalovaného a v současné době studuje v 2. ročníku [anonymizováno 9 slov] v denním studiu v oboru podnikání. Žalobkyně bydlí u matky a žalovaný od 25. 11. 2020 přispívá na její výživu částkou 3 000 Kč měsíčně, v lednu 2021 jí přispěl na studium další částkou 3 500 Kč.

5. Ze zprávy zaměstnavatele žalovaného [anonymizováno] [právnická osoba] soud zjistil, že průměrná čistá měsíční mzda žalovaného za měsíce květen 2020 až prosinec 2020 činila 29 503 Kč. Ze smlouvy o podmínkách studia uzavřené dne 27. 7. 2020 mezi žalobkyní a [anonymizováno 9 slov] a rozhodnutí tohoto vzdělávacího zařízení ze stejného dne soud dále zjistil, že žalobkyně byla přijata od 1. 9. 2020 ke studiu na této škole v oboru podnikání a jedná se o denní studium. Z potvrzení shora uvedené školy dále zjistil, že za školní rok 2020 2021 uhradila žalobkyně částku 3 250 Kč za učebnice. Žalobkyně na Obchodní a hotelové škole v [obec] v roce 2019 úspěšně absolvovala studium v oboru kadeřnice. Ze zprávy Obchodní a hotelové školy v [obec] soud dále zjistil, že žalobkyně si podala ve školním roce 2019 2020 přihlášku na nástavbový obor podnikání, avšak nebyla přijata, neboť nesplnila podmínky přijímacího řízení. Během studia v oboru kadeřník jevila zájem o obor, ve výuce byla aktivní a ve všech třech ročnících prospěla. Ze zprávy školy studované v současnosti žalobkyní soud zjistil, že žalobkyně studuje obor podnikání se zaměření na design interiérů. Ke studiu přistupuje velmi zodpovědně, její přístup ke studiu je příkladný, úkoly plní velmi svědomitě a se zájmem. Absenci má minimální a vždy řádně omluvenou. Její studijní výsledky mají zlepšující se tendenci. Studijní obor studovaný žalobkyní je nástavbovým studiem, ve kterém si úspěšní absolventi učebních oborů doplňují maturitu a získávají mimo jiné vedle všeobecných znalostí rovněž znalosti z jazyků i odborné znalosti a dovednosti z ekonomických oblastí a z práva, a v případě oboru studovaného žalobkyní rovněž z oboru designerství. Po skončení studia jsou absolventi tohoto oboru připraveni vykonávat ekonomické, obchodní a administrativní činnosti při řízení vlastního podnikání či zaměstnání v designových centrech, jako designoví poradci, případně v oblasti architektury jako návrháři interiéru. Ze zprávy Úřadu práce ČR, pracoviště [obec], pak vyplývá, že v současné době neeviduje v regionu žádná volná pracovní místa v oborech kadeřnice či design interiérů.

6. Podle § 910 odst. 1 občanského zákoníku mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 občanského zákoníku lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Podle § 913 odst. 1 občanského zákoníku jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle § 915 odst. 1 občanského zákoníku životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů a toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

7. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žalobkyně se stále denním studiem řádně připravuje na výkon svého budoucího povolání, není proto schopna se sama živit a vyživovací povinnost žalovaného jako jejího otce dle § 911 občanského zákoníku stále trvá. Co do základu tak byla žaloba podána důvodně a žalobkyni výživné lze přiznat. Soud si je vědom skutečnosti, že žalobkyně již v roce 2019 svoje studium v učebním oboru kadeřnice ukončila. Současné studium není studiem přímo navazujícím na skončený učební obor. Soudní judikatura již v obdobných případech dovodila například v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 30. 9. 2014 ve věci vedené u něj pod sp.zn. II ÚS 2121/14, že je třeba vážit, zda jde u studujícího skutečně o racionální přípravu na budoucí povolání (tedy například je na trhu práce v daném regionu větší šance uplatnění pro absolventy dané střední školy než pro vyučené osoby), zda aktuálně studovaná škola má odpovídající kvalitu například z hlediska uplatnění absolventů a v neposlední řadě i to, zda se tomuto studiu věnuje s dostatečnou péčí, tedy zda nedosahuje nepřiměřeného množství absencí rozumně vysvětlitelných a doložených a zda dosažené studijní výsledky potvrzují jeho skutečný zájem o zvolený obor. Z hlediska úvah o výši výživného je pak namístě pečlivě posoudit rovněž to, jak velké časové nároky klade předmětné studium, tedy zda například vylučuje, aby vedle tohoto studia student pracoval alespoň příležitostně formou třeba brigád.

8. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že se v případě žalobkyně jedná o racionální přípravu na budoucí povolání a absolvování současného studijního oboru nepochybně rozšíří možnosti žalobkyně při jejím budoucím pracovním uplatnění, a to ať již při soukromém podnikání, či zaměstnání v pracovním poměru. Nejedná se zjevně o studium samoúčelné a je proto třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace žalobkyně. Žalobkyni nelze klást k tíži, že vzhledem k protiepidemickým opatřením v době přerušení studia i po dobu řízení nevykonávala byť třeba jen brigádně vyučený obor, ani že nebyla po vyučení přijata k navazujícímu nástavbovému studiu. Současnou školou je žalobkyně vysoce kladně hodnocena a je zřejmé, že se současnému studiu věnuje s dostatečnou péčí a nemá nepřiměřené množství absencí. Soud rovněž neshledal žádné důvody, pro které by přiznání výživného žalobkyni bylo v rozporu s dobrými mravy. Za této situace dospěl soud k závěru, že vyživovací povinnost žalovaného vůči žalobkyni stále trvá.

9. Při úvaze o výši výživného vyšel soud ze zjištěných odůvodněných potřeb žalobkyně, přičemž zohlednil i osobní, příjmové a majetkové poměry žalovaného. Dospěl přitom k závěru, že s přihlédnutím k vyživovací povinnosti matky žalobkyně i nezbytným nákladům žalobkyně na studium a uspokojování jejích potřeb odpovídajících věku lze za výživné odpovídající odůvodněným potřebám žalobkyně jako oprávněné i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům žalovaného jako povinného považovat výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně a na tuto částku také soud počínaje dnem 25. 11. 2020 žalovanému výživné stanovil a ve zbývající části ohledně částky 1 500 Kč měsíčně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

10. S přihlédnutím k dosavadním platbám výživného žalovaným vznikl žalovanému za období od 25. 11. 2020 do 30. 9. 2021 nedoplatek na výživném ve výši 6 700 Kč. Soud proto uložil žalovanému tento nedoplatek zaplatit žalobkyni nejpozději do 31. 10. 2021, neboť tuto lhůtu shledal za odpovídající zjištěným příjmům i poměrům žalovaného.

11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně úspěšná byla v řízení žalobkyně a soud jí proto podle poměrů úspěchu a neúspěchu ve věci přiznal právo na náhradu části nákladů řízení. Náklady řízení vzniklé žalobkyni činí odměnu advokáta za 7 hlavních úkonů (převzetí a příprava zastoupení, zaslání výzvy žalovanému před zahájením řízení obsahující skutkový i právní rozbor věci, podání žaloby, další písemné podání ve věci samé, účast zástupce žalobkyně na schůzce u mediátora na základě soudem nařízeného mediačního řízení a účast zástupce žalobkyně na dvou jednáních soudu) po 5 500 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném ke dni zahájení řízení, 7 paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, náhradu za ztrátu času advokáta při mediačním řízení a soudním řízení ve výši 12 x 100 Kč dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 8 778 Kč a cestovní náhrady za jízdy zástupce žalobkyně k mediačnímu i soudnímu řízení vozidlem Renault Megane za celkem 304 km při paušální náhradě 4,40 Kč za 1 km, průměrné normované spotřebě vozidla 6,9 l na 100 km a použitém palivu benzin 95 oktanů v ceně 27,80 Kč za 1 litr dle § 1 písm. b/ a § 4 písm. a/ vyhl. č. 589/2020 Sb. Celkem tak náklady řízení vzniklé žalobkyni představují 52 499 Kč. Podíl úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení činí 61,5 ku 38,5 a žalobkyni tak přísluší právo na zaplacení 23% jí vzniklých nákladů řízení (100-38, 5-38), což ve finančním vyjádření odpovídá částce 12 074 Kč. Právě v této výši proto soud žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení přiznal a uložil žalovanému povinnost ji zaplatit zástupci žalobkyně rovněž do 31. 10. 2021.