5 C 292/2020

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Tesařem ve věci žalobců: a) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce a žalobkyně b) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobce a žalobkyně oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 50 080 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 50 080 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 5 080 Kč od 6. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobci jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 17 468 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobci se žalobou doručenou soudu dne 6. 12. 2020 domáhali vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům jako oprávněným společně a nerozdílně částku 50 080 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Žalobu odůvodnili tím, že žalovaný zveřejnil přibližně v roce 1998 záměr nabídnout svým obyvatelům uzavření nájemní smlouvy k budoucím bytovým jednotkám vymezeným na adrese [adresa žalobce a žalobkyně], s tím, že po dvaceti letech od kolaudace nájemcům převede vlastnické právo k těmto bytovým jednotkám bezúplatně za podmínek, že si zájemce pronajme byt do pěti let od kolaudace budovy, bude řádně platit dohodnutou měsíční úplatu a bude mít v obci hlášený trvalý pobyt. Záměr žalovaného byl publikován i v jeho zpravodaji [číslo]. Této nabídky využilo více než 10 rodin, mimo jiné i žalobci, kteří dne 27. 11. 2001 uzavřeli se žalovaným nájemní smlouvu k bytu [číslo] v prvním nadzemním podlaží předmětného bytového domu. Následně byl na základě podmínek schválených zastupitelstvem žalovaného dne 15. 5. 2008 změněn bezúplatný převod bytové jednotky na převod za 1 Kč. Žalobci všechny podmínky stanovené žalovaným pro převod jimi užívaného bytu do jejich společného jmění za 1 Kč splnili a vyzvali proto žalovaného dopisem datovaným 8. 12. 2017 k jednání o podmínkách uzavření kupní smlouvy. Žalovaný na tuto výzvu reagoval dopisem datovaným 8. 12. 2017, ve kterém jim sdělil, že závazek převodu vlastnictví k bytu za symbolickou cenu nemůže splnit pro neplatnost nájemní smlouvy, ze které závazek vycházel. Žalobci se tak až koncem roku 2017 dozvěděli, že předmětná nájemní smlouva je v části týkající se závazku žalovaného neplatná a seznámili se s judikáty Nejvyššího soudu ČR uvedenými v žalobě týkajícími se problematiky platnosti smluv o smlouvách budoucích. Žalobci také až v roce 2018 zjistili z dalších judikátů citovaných v žalobě, že povinnost žalovaného k převodu bytu zřejmě neplyne ani z veřejného příslibu daného žalobcům. Rovněž se žalobci až v březnu 2018 seznámili s rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ve věci vedené u něj pod sp. zn. 7 C 107/2010, ve kterém soud u jiné smlouvy shodného obsahu konstatuje její neplatnost a právní nevynutitelnost slibu žalovaného ohledně převodu bytu. Zastupitelé žalovaného tak v té době již nejméně 7 roků věděli o neplatnosti smluv uzavřených s rodinami obývajícími dům s byty na adrese [adresa žalobce a žalobkyně], a přesto byli starostkou obce paní [příjmení] opakovaně ujišťováni, že závazek žalovaného k převodu bytu platí a bude splněn. Žalobci přitom předmětný byt již od roku 2012 neužívají k bydlení, neboť se přestěhovali do nového bydliště na adrese [adresa žalobce a žalobkyně]. Byt nepronajímali a zůstal prázdný až do roku 2019, ve kterém jej předali žalovanému. Po celou tuto dobu platili sjednané nájemné a ponechali si na adrese bytu trvalé bydliště, neboť stále věřili slibům starostky žalovaného o převodu bytu za 1 Kč po uplynutí dvaceti roků. Žalovaný svým jednáním dle názoru žalobců porušil obecnou prevenční povinnost danou mu nejprve ustanovením § 415 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2013 a následně ustanovením § 2900 nového občanského zákoníku. Žalobcům v příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním žalovaného vznikla placením nájemného za měsíce květen 2011 až listopad 2017 včetně vznikla škoda v celkové výši 197 816 Kč, přičemž v tomto řízení se domáhají pouze náhrady škody ve výši 50 080 Kč představující zaplacené nájemné za měsíce duben 2016 až listopad 2017 včetně. Poukázali rovněž na další škodu způsobenou žalovaným vzniklou jim rozdílem v ceně předmětného bytu při jeho převzetí (asi 400 000 Kč) a v době vrácení žalovanému (asi 940 000 Kč) a na morální rozměr jednání žalovaného chovajícího se vůči žalobcům v rozporu s dobrými mravy.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v souvislosti s předmětnou věcí žádná škoda žalobcům nevznikla, neboť placení nájemného na základě platné nájemní smlouvy nelze považovat za škodu jim vzniklou. Dále uvedl, že žalobci nedůvodně směšují údajnou povinnost žalovaného převést na ně fakticky bezplatně předmětnou bytovou jednotku s placením nájemného po dobu řádně sjednaného nájemního vztahu. Případný budoucí prodej bytové jednotky s nájemním vztahem k této jednotce a plněním vzájemných povinností z tohoto vztahu nijak nesouvisí. Žalobci se neúčastnili žádného investičního záměru žalovaného a pouze si předplatili nájemné na základě klasického nájemního vztahu. Pokud žalobci v jimi uvedeném období předmětný byt neužívali, mohli nájemní vztah ukončit. Pokud tak neučinili, jedná se o jejich rozhodnutí, za které nemůže nést odpovědnost žalovaný. Sám žalovaný žalobcům v užívání bytové jednotky na základě nájemní smlouvy nebránil a nájemní smlouvu nevypověděl. K tvrzenému jednání žalovaného v rozporu s dobrými mravy uvedl, že v rozporu s dobrými mravy je spíše spekulativní jednání žalobců motivované pouze snahou získat vlastnictví k bytové jednotce prakticky zadarmo.

3. Mezi účastníky není sporu o tom, že v období od dubna 2016 do listopadu 2017 byla mezi účastníky platně uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu a žalobci platili v tomto období sjednané nájemné ve výši 2 054 Kč měsíčně, byť tento byt fakticky neužívali. Rozhodnutí soudu tak záviselo především na posouzení otázky, zda jsou dány zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti žalovaného k náhradě škody žalobcům, přičemž vzhledem k žalobci vymezenému období vzniku škody aplikoval ustanovení občanského zákoníku ve znění platném od 1. 1. 2014 (dále jen občanský zákoník).

4. Podle § 2913 odst. 1 občanského zákoníku poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Podle § 2951 odst. 1 občanského zákoníku se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Podle § 2952 věta první občanského zákoníku se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

5. Základními předpoklady pro vznik škody jsou tak porušení smluvní povinnosti škůdcem, vznik škody poškozenému a příčinná souvislost mezi nimi. Žalobci sami však ani netvrdili, že by žalovaný v jimi vymezeném období měsíců duben 2016 až listopad 2017 včetně porušil nějakou povinnost vyplývající z nájemní smlouvy ohledně předmětného bytu z 27. 11. 2001 a neměli možnost tento byt užívat. Samotná skutečnost, že žalobci již v tomto období byt fakticky neužívali a zůstával na základě jejich rozhodnutí prázdný, nemůže jít k tíži žalovaného jako pronajímatele, a to ani z titulu náhrady škody, ani případně z důvodu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a následujících občanského zákoníku. Žalobcům nic nebránilo v tom, aby poté, co přestali předmětný byt potřebovat a užívat k bydlení, nájemní vztah k němu ukončili výpovědí nájemní smlouvy či dohodou účastníků, a nebyli by poté pochopitelně povinni nájemné platit. Se žalovaným lze přitom souhlasit v tom, že v řízení o náhradu škody vzniklé zaplacením nájemného nelze směšovat žalobou uplatněný nárok s povinností žalovaného převést na žalobce fakticky bezúplatně vlastnictví k předmětnému bytu na základě jeho předchozího slibu tohoto převodu, a to tím spíše, že by takové právní jednání bylo z důvodů uváděných samotnými žalobci neplatné a žalobci jsou si této skutečnosti dobře vědomi. Žalobci se na nákladech na výstavbu předmětného domu s byty nikterak finančně nepodíleli, pouze si v bytu předplatili nájemné, a v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného jim proto škoda jako majetková újma nemohla vzniknout. Přijetí plateb nájemného žalovaným v předmětném období na základě platné nájemní smlouvy pak nelze ani považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy. Ze všech důvodů uvedených shora proto soud žalobu včetně příslušenství jako nedůvodnou zamítl.

6. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve věci plně úspěšnému žalovanému. Tyto náklady představují odměnu advokáta za tři hlavní úkony po 3 140 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé a účast na jednání soudu) dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, tři paušální náhrady po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, náhradu za ztrátu času advokáta v souvislosti s jednáním soudu 8 x 100 Kč dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 2 335 Kč, neboť zástupkyně žalovaného prokázala osvědčením o registraci plátce DPH, že je plátkyní této daně, a cestovní náhradu zástupkyně žalovaného za jízdu k jednání soudu [obec] – [obec] a zpět vozidlem Volkswagen Touareg ve výši 2 624 Kč (340 km při paušální náhradě 4,40 Kč za 1 km dle § 1 písm. b vyhl. č. 589/2020 Sb., průměrné normované spotřebě vozidla 12,2 litrů na 100 km a použitém palivu motorová nafta v ceně 27,20 Kč za jeden litr dle § 4 písm. c téže vyhlášky). Požadovanou DPH z cestovní náhrady soud žalovanému přiznat nemohl, neboť cestovní náhrada není předmětem této daně ani zdanitelným plněním dle § 2 odst. 1, 2 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty.