5 C 341/2023

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Tesařem ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 23 344 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1 206 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 206 Kč od 22. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 22 138 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 608,48 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 7 905,97 Kč a úrok z prodlení převyšující úrok z prodlení přiznaný ve výroku I. rozsudku, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 29. 11. 2023 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 23 344 Kč s příslušenstvím z titulu splnění závazku ze smlouvy o úvěru. Žalobu odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce , právnická osoba, ., a žalovaným byla dne 21. 5. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku a další částku 12 888 Kč představující úrok ve výši1 444 Kč, úhradu za zpracování úvěru ve výši 7 350 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč, poslední splátka byla splatná 21. 7. 2022. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy vycházel žalobce z údajů uvedených v kartě zákazníka, které ověřil doklady uvedenými v zákaznické kartě. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek z 2. 8. 2023 byla s účinností od 7. 8. 2023 předmětná pohledávka vůči žalovanému postoupena žalobci a postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Na splnění svých závazků z předmětné smlouvy o úvěru dosud žalovaný zaplatil pouze částku 13 794 Kč a zbývající část svých závazků nesplnil, přestože byl k plnění před zahájením řízení žalobcem písemně vyzván.

2. Žalobce i žalovaný se práva účasti na soudním jednání vzdali a soud proto dle § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

3. Soud provedl dokazování smlouvou o úvěru č. , hodnota, včetně její přílohy č. , hodnota, obsahující předpis splátek, žádostí žalovaného o úvěr, výpisem z obchodních knih právního předchůdce žalobce ohledně předmětného úvěru, doklady o výši důchodu přiznaného žalovanému, smlouvou o postoupení pohledávek z 2. 8. 2023 včetně její přílohy, oznámením o postoupení pohledávky z 15. 8. 2023 včetně podacího lístku a výzvou žalobce z 1. 11. 2023 včetně podacího lístku. Na základě těchto důkazů a skutkových tvrzení žalobce, jejichž správnost nebyla žalovaným zpochybněna, vzal soud za prokázané, že právním předchůdcem žalobce , právnická osoba, ., a žalovaným byla dne 21. 5. 2021 dle § 2395 a následujících občanského zákoníku uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , která je posouzeno podle obsahu spotřebitelskou smlouvou dle § 1810 a následujících občanského zákoníku, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku a další částku 12 888 Kč představující úrok ve výši 1 444 Kč, úhradu za zpracování úvěru ve výši 7 350 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč, poslední splátka byla splatná 21. 7. 2022. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy vycházel žalobce z údajů uvedených v kartě zákazníka, které ověřil doklady uvedenými v zákaznické kartě. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek z 2. 8. 2023 byla s účinností od 7. 8. 2023 předmětná pohledávka vůči žalovanému postoupena žalobci a postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Na splnění svých závazků z předmětné smlouvy o úvěru dosud žalovaný zaplatil pouze částku 13 794 Kč a zbývající část svých závazků nesplnil, přestože byl k plnění před zahájením řízení žalobcem písemně vyzván. Rozhodnutí soudu proto závisí zejména na posouzení platnosti této smlouvy.

4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění platném ke dni uzavření předmětné smlouvy poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 stejného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou stejného zákona, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

5. Z údajů v žádosti žalovaného o předmětný úvěr i z dokladů o vyplácení důchodu žalovanému vyplývá, že celková výše důchodu poskytovaného žalovanému v České republice i Slovenské republice činila 10 841 Kč, přičemž tvrzené výdaje žalovaného za bydlení a energie měly činit 3 000 Kč a jeho náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady měly činit 6 860 Kč, přičemž jiné příjmy žalovaný neměl a bydlel v nájmu. Soudu je přitom známo z jeho činnosti, že jenom náklady žalovaného na bydlení musejí nutně činit podstatně více než je výše odhadovaných měsíčních výdajů žalovaného v zákaznické kartě a použitelné měsíční příjmy žalovaného uvedené v žádosti 3 981 Kč tak nemohou odpovídat realitě. Sjednaná měsíční výše splátek 1 992 Kč tak nemohla odpovídat reálným možnostem žalovaného. Je proto třeba dovodit, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy nebyla ze strany právního předchůdce žalobce řádně zkoumána dle shora citovaného ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dle § 87 odst. 1 stejného zákona se tak jedná o smlouvu neplatnou. Žalobci tak dle tohoto ustanovení přísluší pouze právo na vrácení jistiny. Z výpisu z obchodních knih právního předchůdce žalobce vyplývá, že na splnění svých závazků ze smlouvy dosud žalovaný zaplatil v celkem 11 splátkách pouze částku 13 794 Kč a zbývající část jistiny úvěru tak činí 1 206 Kč. Právě ohledně této částky proto soud žalobě ve věci samé z titulu vydání bezdůvodného obohacení vyhověl a ve zbývající části včetně tvrzených smluvních úroků žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. V části týkající se zákonného úroku z prodlení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to ohledně zákonného úroku z prodlení od splatnosti jistiny spotřebitelského úvěru. Tato jistina byla splatná nejpozději do 21. 7. 2022, dnem následujícím se žalovaný vůči žalobci ocitl v prodlení se splněním peněžitého dluhu a žalobci dle § 1968 a 1970 občanského zákoníku vzniklo právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení. Žalobcem požadované úroky z prodlení ve výši 15 % ročně odpovídají zákonným úrokům z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění zvýšené o repo sazbu ČNB platnou k prvnímu dni prodlení a soud proto v části týkající se úroku z prodlení od 22. 7. 2022 z částky 1 206 Kč do budoucna jako důvodné vyhověl. Ve zbývající části týkající se příslušenství pohledávky pak soud z důvodů uvedených shora žalobu jako nedůvodnou zamítl.

7. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný, přičemž převážně úspěšný byl ve věci žalovaný, kterému žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.