5 C 49/2020

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr Janem Tesařem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem (údaje o zástupci) proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem (titul) (titul). (jméno) (příjmení) sídlem (adresa) o vydání urny s ostatky zesnulého

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat žalobkyni urnu s ostatky (jméno) (příjmení), narozeného (datum), zesnulého (datum), posledně bytem (adresa), se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 15 940 Kč k rukám (titul) (titul). (jméno) (příjmení), advokáta se sídlem (adresa), do tří měsíců od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost vydat žalobkyni urnu s ostatky (jméno) (příjmení), narozeného (datum), zesnulého (datum), posledně bytem (adresa). Žalobu odůvodnila tím, že je (anonymizováno) tohoto zesnulého. V době jeho úmrtí byla nezletilá a vypravovatelem pohřbu zesnulého byl žalovaný, který byl jeho (anonymizováno). Pozůstatky zesnulého byly zpopelněny a posléze v urně vydány žalovanému. Asi 3 týdny po pohřbu konaném (datum) se účastníci a matka žalobkyně ( (anonymizována dvě slova) zesnulého) setkali na obecním úřadu za účelem vyzvednutí úmrtního listu. Žalobkyně posléze požádala žalovaného, aby jí urnu s ostatky zesnulého spolu s dokladem o zpopelnění vydal. Žalovaný se k této výzvě vyjádřil tak, že urnu s ostatky zesnulého vydá, pokud mu budou uhrazeny veškeré náklady vynaložené v souvislosti s vypravením pohřbu zesnulého. S touto podmínkou žalobkyně souhlasila a požadovanou částku 24 200 Kč žalovanému uhradila dne [datum]. Následně se žalovaný nad rámec původního požadavku začal domáhat i zaplacení obalu na urnu. Rovněž s touto úhradou žalobkyně souhlasila a byla připravena ji žalovanému zaplatit, nicméně žalovaný jí poté sdělil, že by byl ochoten urnu s ostatky zesnulého vydat, pokud žalobkyně po zesnulého zajistí hrobové místo. I tento požadavek žalovaného žalobkyně splnila a zajistila pro zesnulého hrobové místo na veřejném pohřebišti v (obec), kde zesnulý žil od roku (rok) do roku (rok), smlouva o nájmu hrobového místa byla uzavřena (datum). Následně opět vyzvala žalovaného k vydání urny s ostatky zesnulého, nicméně ani poté žalovaný předmětnou urnu žalobkyni nevydal, aniž by toto své rozhodnutí odůvodnil. V současné době je urna s ostatky zesnulého uložena na rodinném hrobě žalovaného v (obec). Tento stav je dle názoru žalobkyně v rozporu s platným právem, zejména s ustanovením § 92 odst. 2 občanského zákoníku, a rovněž odporuje přání zesnulého, neboť zesnulý si k regionu (anonymizováno) vytvořil kladný a vřelý vztah, zatímco vůči žalovanému a (obec) měl vztah lhostejný až nelibý, se žalovaným se stýkali zcela minimálně a žalovaný jako vyučený zedník dokonce nepomohl zesnulému jako svému bratru při rekonstrukci rodinného domu prováděné kolem roku 2000. Žalobkyně přitom měla se zesnulým vzájemně pozitivní vztah, který udržovali i po rozvodu manželství zesnulého s (role v řízení) žalobkyně, a pravidelně se několikrát týdně stýkali. Vyhovění žalobě by jí umožnilo se o hrob zesnulého řádně starat, zatímco v (obec) by byla možnost její péče ztížena, neboť mezi jejím bydlištěm a (anonymizováno) nad (anonymizováno) není přímé spojení hromadnou dopravou.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že neexistuje žádný rozumný důvod, proč narušovat stávající pokojný stav a manipulovat s ostatky jeho zemřelého (anonymizováno). S ohledem na jeho vztah k (anonymizováno) je pro něj velmi důležité, aby jeho ostatky byly uloženy na důstojném místě, kterým rodinný hrob v (obec) je. Tvrzení žalobkyně o přání zesnulého být pohřben v (anonymizováno) regionu je dle jeho názoru účelové a za účelová považuje rovněž tvrzení žalobkyně o jejím vztahu se zesnulým. Tyto vztahy dle jeho názoru nebyly ideální a žalobkyně se zejména v posledních letech ke svému otci chovala hrubě a příliš jej nenavštěvovala. Přemístění ostatků jeho (anonymizováno) dle jeho názoru nemá oporu v hmotném právu, neboť pozůstatky zesnulých nejsou věcí ve smyslu zákona a nemohou být předmětem občanskoprávních vztahů, a i uložení urny na veřejném pohřebišti je ve smyslu existující judikatury soudů uložením na pohřebišti. [příjmení] inominátní smlouva týkající se ostatků zesnulého mezi účastníky uzavřena nebyla, a i kdyby uzavřena byla, byla by neplatná od samého počátku.

3. Z fotografie hrobového místa rodiny žalovaného v (obec) je zřejmé, že se jedná o rodinný hrob a urna s ostatky zesnulého (jméno) (příjmení) je položena volně na desku hrobu. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a Obcí (obec) dne [datum] vyplývá, že žalobkyně má zajištěno hrobové místo (číslo) v katastru této obce do [datum], přičemž v současné době je toto hrobové místo zatravněnou plochou a jeho výměra je vytyčena kolíky.

4. Z výpovědí v řízení slyšených svědků (jméno) (celé jméno žalobkyně), (jméno) (celé jméno žalobkyně), (jméno) (příjmení), (jméno) (příjmení), (jméno) (příjmení), (jméno) (příjmení), (jméno) (příjmení) a (jméno) (příjmení) se pro rozdílnost tvrzení svědků nepodařilo soudu jednoznačně zjistit vztahy panující v rodině zesnulého. Všichni svědci se však shodují v tom, že se nepamatují, že by zesnulý (jméno) (celé jméno žalovaného) před svojí smrtí výslovně určil, komu mají být jeho ostatky vydány, jak má být s jeho tělem naloženo po smrti a kde má být pohřben. Soud ohledně těchto tvrzení nemá důvod svědkům nevěřit, neboť zesnulý zemřel náhle a předčasně ve věku (anonymizováno) roků a lze považovat za logické, že dosud neuvažoval o okolnostech a místu jeho pohřbení.

5. Podle § 92 odst. 1,2 občanského zákoníku je lidské tělo pod právní ochranou i po smrti člověka. Naložit s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným se zakazuje. Nejsou-li lidské ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, má na jejich vydání právo osoba, kterou člověk před svou smrtí výslovně určil; jinak postupně jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z nich nebo odmítnou-li ostatky převzít, převezme je jeho dědic. Podle § 2 písm. f/ zákona č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví je veřejným pohřebištěm prostor určený k pohřbení lidských pozůstatků nebo uložení lidských ostatků v podobě míst pro hroby a hrobky nebo úložiště jednotlivých uren nebo rozptylové či vsypové louky nebo jejich kombinace.

6. Z ustanovení § 92 odst. 2 občanského zákoníku vyplývá, že právo na vydání ostatků pochovaných nebo zpopelněných těl zemřelých osob je přiznáno osobám uvedeným v tomto ustanovení, a to jen v případě, že tyto ostatky nejsou již uloženy na veřejném pohřebišti. Dosud využitelná soudní judikatura již dovodila například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2773/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 685/2005, že nakládání s lidskými ostatky nemůže být předmětem závazkového vztahu a návrhům domáhajícím se vydání rozhodnutí, jež se týká nakládání s ostatky pochovaných nebo zpopelněných těl zemřelých osob nelze vyhovět, neboť takové žaloby se neopírají o žádné ustanovení občanského nebo jiného soukromoprávního předpisu, který by zakládal nárok pro určitou osobu blízkou na přemístění ostatků.

7. Soud při rozhodování ze shora uvedených ustanovení zákona a judikátů vycházel a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Urna s ostatky zemřelého (jméno) (příjmení) byla po kremaci a pohřbu vydána žalobci a ten ji uložil na desku rodinného hrobu na městském hřbitově v (obec), který je nepochybně veřejným pohřebištěm ve smyslu § 2 písm. f/ zákona č. 256/2001 Sb. v platném znění. Osobu, které má být urna s jeho ostatky vydána, (jméno) (celé jméno žalovaného) za života neurčil. Urna s jeho ostatky není věcí v právním slova smyslu a nemůže proto být předmětem závazkového právního vztahu dle části čtvrté občanského zákoníku ani jiných ustanovení hmotného práva. Na tomto závěru soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně žalobci zpětně náklady na pohřeb jeho (anonymizováno) i pořízení urny uhradila a obstarala i hrobové místo na veřejném pohřebišti v obci (obec), které je navíc aktuálně ve stavu neumožňujícím důstojné umístění urny s ostatky zesnulého, neboť se jedná o zatravněnou plochu na hřbitově vymezenou pouze co do prostoru kolíky. Lze proto uzavřít, že žaloba na vydání předmětné urny nemá oporu v žádném ustanovení platného hmotného práva a nejsou dány ani žádné důvody změny jejího umístění. Soud proto žalobu ve věci samé jako nedůvodnou zamítl.

8. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve věci plně úspěšnému žalovanému. Tyto náklady představují náklady právního zastoupení advokátem, a to odměnu advokáta za 6 hlavních úkonů dle § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k výzvě před zahájením řízení, vyjádření k žalobě a účast na dvou jednáních soudu, z nichž jedno trvalo dále než 2 hodiny) po 1 500 Kč dle § 7 a § 9 odst. 1 téže vyhlášky, šest paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, 12 x 100 Kč náhradu za ztrátu času za účast právního zástupce žalovaného při dvou jednáních soudu dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH z odměny a náhrad, neboť zástupce žalovaného osvědčením o registraci plátce prokázal, že je plátcem této daně. Dále soud žalovanému přiznal právo na zaplacení cestovních náhrad za dvě jízdy k jednání soudu (obec) – (obec) a zpět vozidlem BMW (anonymizováno) v celkové výši 1 420 Kč (celkem 240 km při paušální náhradě 4,20 Kč za 1 km dle § 1 písm. b/ vyhl. č. 358/2019 Sb., průměrné normované spotřebě vozidla 5,4 litrů na 100 km a ceně použitého paliva nafta v ceně 31,80 Kč za 1 litr dle § 4 písm. c/ téže vyhlášky). Naproti tomu soud žalovanému nepřiznal právo na zaplacení požadované DPH z cestovních náhrad, neboť tento požadavek nemá oporu v ustanovení § 2 odst. 1,2 zákona č. 235/2004 Sb. o DPH v platném znění, neboť cestovní náhrady nejsou předmětem této daně ani zdanitelným plněním, které je předmětem této daně.