6 C 26/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem Mgr. JUDr. Janem Hurdíkem, PhD. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená obecnou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o uznání cizozemského rozhodnutí,

I. Soud uznává rozhodnutí vydané Okresním soudem 300. soudního okresu okrsku anonymizována dvě slova, země, dne datum, číslo kauzy číslo, o rozvodu manželství celé jméno žalobkyně, rozené příjmení, a jméno příjmení celé jméno žalovaného, uzavřeného dne datum před příslušným oddávajícím orgánem v anonymizována dvě slova, země.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Návrhem podaným Nejvyššímu soudu ČR domáhala se navrhovatelka uznání cizozemského rozhodnutí označeného ve výrokové části tohoto rozsudku. Okresní soud v Třebíči jako soud věcně a místně příslušný následně shledal, že se jedná o rozhodnutí vydané ve Spojených státech amerických, a proto otázku jeho uznání podrobil právní úpravě obsažené v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“). Podle ustanovení § 52 ZMPS, byli-li všichni účastníci řízení v rozhodné době občany státu, o jehož rozhodnutí jde, mají pravomocná cizí rozhodnutí ve věcech uvedených v § 51 v České republice bez dalšího řízení stejné právní účinky jako pravomocná rozhodnutí českých soudů. Podle ustanovení § 16 odst. 3 ZMPS cizí rozhodnutí lze na návrh uznat ve zvláštním řízení podle odstavce 4 i v případě, kdy se toto rozhodnutí uznává bez dalšího řízení. Podle ustanovení § 16 odst. 4 ZMPS ve zvláštním řízení o uznání rozhoduje soud o uznání rozsudkem, jednání nemusí nařizovat. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. Podle ustanovení § 15 odst. 1 ZMPS pokud v dalších ustanoveních tohoto zákona není stanoveno něco jiného, nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, jestliže a) věc náleží do výlučné pravomoci českých soudů, nebo jestliže by řízení nemohlo být provedeno u žádného orgánu cizího státu, kdyby se ustanovení o příslušnosti českých soudů použilo na posouzení pravomoci cizího orgánu, ledaže se účastník řízení, proti němuž cizí rozhodnutí směřuje, pravomoci cizího orgánu dobrovolně podrobil, b) o témže právním poměru se vede řízení u českého soudu a toto řízení bylo zahájeno dříve, než bylo zahájeno řízení v cizině, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož uznání se navrhuje, c) o témže právním poměru bylo českým soudem vydáno pravomocné rozhodnutí nebo bylo-li v České republice již uznáno pravomocné rozhodnutí orgánu třetího státu, d) účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno předvolání nebo návrh na zahájení řízení, e) uznání by se zjevně příčilo veřejnému pořádku, nebo f) není zaručena vzájemnost, vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti státnímu občanu České republiky nebo české právnické osobě. Podle ustanovení § 15 odst. 2 ZMPS k překážce uvedené v odstavci 1 písm. d) se přihlédne, jen jestliže se jí dovolá účastník řízení, vůči němuž má být cizí rozhodnutí uznáno. To platí i o překážkách uvedených v odst. 1 písm. b) a c), ledaže je jejich existence orgánu rozhodujícímu o uznání jinak známa. Soud na podkladě ustanovení § 16 odst. 4 ZMPS ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, přičemž při právním hodnocení věci vycházel z předložených listin ve spojení se skutkovými tvrzeními obsaženými v podaném návrhu. V řízení nebyla shledána žádná z překážek vyjmenovaných v ustanovení § 15 odst. 1 ZMPS, přičemž navrhovatelka se nedovolávala překážek obsažených v písm. b), c) a d) tohoto zákonného ustanovení a existence překážek bránících uznání obsažených v písm. b) a c) ZMPS soudu v projednávané věci ani není známa. Proto bylo výrokem I. tohoto rozsudku rozhodnuto o uznání předmětného rozhodnutí. O nákladech řízení o uznání soud rozhodoval na podkladě ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že v předmětné, v zásadě nesporné věci, nelze hovořit o převážném úspěchu některého z účastníků, kdy navíc každý z nich byl k podání návrhu na uznání rozhodnutí legitimován ve stejném rozsahu. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě do patnácti dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči ve třech vyhotoveních (ustanovení §§ 201 a 204 odst. 1 občanského soudního řádu). Odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (ustanovení § 202 odst. 3 občanského soudního řádu).