7 C 10/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 40 841 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 14 250 Kč od 5. 3. 2013 do zaplacení a částku 20 216 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 375 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 6 375 Kč od 5. 3. 2013 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení částku 4 782,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u zdejšího soudu dne 4. 9. 2020 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 20 625 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení z této částky dále smluvní pokutu ve výši 20 216 Kč.

2. Těchto nároků se žalobkyně domáhala z titulu dosud nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč, a to za úplatu, administrativní poplatek a úrok. Úvěr byl úročen sazbou ve výši 20 % z jistiny, tedy úrokem ve výši 3 000 Kč, a byl poskytnut za úplatu ve výši 6 375 Kč. Měsíční sazba nákladů úvěru pro spotřebitele činila 722 Kč. Žalovaný se zavázal splácet tento úvěr ve třinácti pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 875 Kč. Splátky byly splatné tak, že první splátka byla splatná desátý den od uzavření úvěrové smlouvy a každá další splátka pak byla splatná vždy ke každému 30. dni od splatnosti splátky předchozí. Žalovaný uhradil na splátky úvěru celkem 4 200 Kč. Tato částka byla započtena ve výši 2 550 Kč na úplatu a ve výši 1 200 Kč na úrok. Žalovaný se však ke dni 8. 5. 2012 dostal do prodlení se splácením svého závazku a poté již ničeho neuhradil. Za toto prodlení byla žalovanému v souladu s bodem 3 obchodních podmínek účtována smluvní pokuta ve výši 722 Kč za každý započatý měsíc prodlení, přičemž celková výše smluvní pokuty ke dni podání žaloby by činila 72 200 Kč, avšak žalobkyně požaduje smluvní pokutu toliko ve výši 20 216 Kč.

3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně souhlasila výslovně, žalovaný tím, že ohledně tohoto postupu soudu neměl námitky, přestože byl vyzván k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Při tomto procesním postupu soud vycházel z toho, že bez nařízení jednání je možné rozhodnout i o (částečném) zamítnutí žalobního návrhu, jestliže je možno vycházet jen z účastníky předložených listinných důkazů a není jim třeba poskytnout poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. nebo podle § 118a odst. 2 o. s. ř. anebo podle § 118a odst. 3 o. s. ř.; jinými slovy řečeno závisí-li rozhodnutí o žalobě toliko na právním posouzení účastníky tvrzených a prokazovaných skutečností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, oba dostupné na www.nsoud.cz).

5. Ze žalobkyní předložených listin (úvěrové smlouvy ze dne [datum], z obchodních podmínek připojených k úvěrové smlouvě, předpisu splátek k úvěrové smlouvě [číslo] zprávy klienta ke dni 25. 8. 2020) soud zjistil, že mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí bezúčelového hotovostního úvěru ve výši 15 000 Kč. Úvěr byl poskytnut za úplatu a dále administrativní poplatek ve výši 3% z jistiny, tj. 450 Kč. Výše měsíčních nákladů spotřebitelského úvěru činila 722 Kč, celkové náklady úvěru pro spotřebitele činily 9 825 Kč. Celková dlužná částka tedy činila 24 825 Kč Tuto částku se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni ve 13 měsíčních splátkách ve výši 1 875 Kč, přičemž první splátka byla splatná 10. den po uzavření smlouvy a každá další splátka pak do 30. dne od splatnosti předchozí splátky pod ztrátou výhody splátek, a to v případě neuhrazení jedné splátky řádně a včas. Ve smlouvě bylo též ujednáno, že úvěrová smlouva je uzavřena dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a dle ustanovení § 497 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a za níže uvedených obchodních podmínek, které jsou smluvními podmínkami ve smyslu § 273 obchodního zákoníku a jsou nedílnou součástí této smlouvy, s nimiž jsou smluvní strany srozuměny, což stvrzují podpisem této smlouvy. V bodu 3. obchodních podmínek, které byly obsaženy na rubu listiny, která obsahuje smlouvu o úvěru, a jsou napsané stejným typem i velikostí písma jako úvěrová smlouva samotná, byla sjednána smluvní pokuta pro případ, že dlužník nesplní svůj závazek podle této smlouvy, a to ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru a zákonný úrok z prodlení. V témže bodě pak bylo sjednáno, že dlužník je povinen uhradit paušální náhradu nákladů vynaložených věřitelem v souvislosti s vymáháním dlužné částky ve výši 20 % z poskytnutého úvěru, nejméně však 2 000 Kč. Tato náhrada nepodléhala vyúčtování.

6. Povinnost splácet úvěr za dohodnutých podmínek žalovaný porušil, neboť se dostal do prodlení s úhradou v pořadí 3. měsíční splátky. Žalobkyně však od úvěrové smlouvy neodstoupila, přičemž poslední splátka úvěru měla být splatná dne 3. 3. 2013. Žalovaný dle zprávy klienta uhradil žalobkyni celkově 4 200 Kč.

7. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle právních předpisů účinných do [datum], a to s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“), podle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

8. Podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ obch. zák.“) se částí třetí tohoto zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků mimo jiné závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).

9. Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 502 odst. 1 věty první obch. zák. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.

11. Podle § 1 odst. 2 věty 2. obch. zák. nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení (obchodního zákoníku), řeší se podle předpisů práva občanského.

12. Nadto je třeba si uvědomit, že v daném případě byl mezi žalobkyní a žalovaným založen právní vztah ze spotřebitelské smlouvy (byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně vystupovala v pozici poskytovatele (jakožto subjekt poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti) a žalovaný v pozici spotřebitele. Z tohoto důvodu je na posuzovaný právní vztah nutno aplikovat i právní předpisy týkající se ochrany spotřebitele, a to nejen ustanovení § 51a a násl. obč. zák., ale i zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to ve smyslu § 23 odst. 1 uvedeného zákona, neboť smlouva o poskytnutí úvěru v daném případě byla uzavřena až poté, co uvedený zákon nabyl účinnosti (1. 10. 2011).

13. Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

14. Podle § 51a obč. zák. tato hlava zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje ochranu spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách a některé povinnosti při uzavírání spotřebitelských smluv.

15. Podle § 52 odst. 1 spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.

16. Podle § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 155/2010 Sb. (tedy s účinností od 1. 8. 2010) ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.

17. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

18. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.

19. Mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 52 odst. 1 obč. zák. a ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. Ačkoli žalobkyně dostála svým povinnostem, jež jí ukládá citované ustanovení § 497 obch. zák. a jemu následující, jakož i svým sjednaným povinnostem smluvním, žalovaný dosud nesplnil své smluvní povinnosti, neboť žalobkyni nesplatil celou smluvenou částku, a to ani celou jistinu pohledávky.

20. Žalovaný měl dle úvěrové smlouvy splatit poskytnutý úvěr v pravidelných měsíčních splátkách, a to pod ztrátou výhody splátek. Jestliže se tedy dostal do prodlení s platbou jedné splátky, pak právní předchůdkyně žalobkyně důvodně po něm požadovala, aby jí zaplatil jednorázově celou dlužnou částku, a to již po té, co byla splatnou i poslední splátka úvěru. Do dnešního dne tak ovšem žalovaný neučinil.

21. Peněžní plnění, které měl žalovaný na základě výše uvedené úvěrové smlouvy žalobkyni uhradit, činilo celkem 24 825 Kč. Tato částka se skládala s následujících položek: -) jistina ve výši 15 000 Kč, -) smluvní úrok ve výši 3 000 Kč (20 % z jistiny) -) administrativní poplatek ve výši 450 Kč a -) úplata ve výši 6 375 Kč (tedy 24 825 Kč – 15 000 Kč – 3 000 Kč – 450 Kč).

22. Žalovaný zaplatil žalobkyni celkově 4 200 Kč, a proto by dlužná částka z úvěru měla činit 20 625 Kč.

23. Soud však dospěl k závěru, že co se týče žalobkyní požadované úplaty za poskytnutí úvěru, je žaloba nedůvodná, neboť v tomto rozsahu nedošlo k platnému ujednání mezi žalobkyní a žalovaným.

24. V § 499 obch. zák. bylo stanoveno, že za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele.

25. Toto ustanovení je ustanovením kogentním (§ 263 odst. 1 obch. zák.) a týká se úplaty za rezervování prostředků pro dlužníka, přičemž jejím účelem je kompenzovat věřiteli náklady vyplývající z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr. Byl-li však úvěr (resp. peněžní prostředky, které byly předmětem úvěru) předán dlužníku v hotovosti při podpisu smlouvy, nemohlo z povahy věci dojít k žádnému rezervování peněžních prostředků pro dlužníka. Proto nárok na tuto úplatu nemohl žalobkyni vzniknout (k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2011, č. j. 10 ICm 1912/2010-77, jehož závěry jsou obsaženy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 32 ICdo 12/2012, www.nsoud.cz, nebo též na portálu www.profipravo.cz).

26. Z tohoto důvodu nepovažoval soud ani v tomto případě za důvodnou žalobu v rozsahu, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] jakožto úplatu za poskytnutí úvěru, a proto žalobu v tomto rozsahu ve výroku II. zamítl a to též v části týkající se požadovaného zákonného úroku z prodlení z této částky.

27. Žalobkyně proto mohla nárokovat částku ve výši 18 450 Kč (tedy jistinu ve výši 15 000 Kč, smluvené úroky ve výši 3 000 Kč a administrativní poplatek ve výši 450 Kč), přičemž žalovaný uhradil 4 200 Kč. Tato úhrada pak byla započtena ve smyslu § 330 odst. 2 obch. zák. nejdříve na úroky (ve výši 3 000 Kč) a ve zbytku pak na jistinu. Žalovaný proto žalobkyni dluží na nesplacené jistině částku 14 250 Kč.

28. Žalobkyně má pak i nárok na úhradu úroků z prodlení z této částky, a to podle § 369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 33/2010 Sb., a to nejpozději od [datum], kdy se stala splatnou poslední splátka úvěru.

29. Dále žalobkyně požadovala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí smluvní pokutu, jejíž výše byla stanovena v částce 722 Kč za každý kalendářní měsíc prodlení až do data podání návrhu ve věci samé ve výši 72 200 Kč, přičemž žalobkyně však požaduje smluvní pokutu toliko ve výši 20 216 Kč. Toto ujednání bylo obsaženo v obchodních podmínkách právní předchůdkyně žalobkyně (viz shora).

30. Co se týče platnosti ujednání o smluvní pokutě, kterou je stále třeba vnímat jako zajišťovací právní institut, dospěl soud k závěru, že bylo sjednáno platně.

31. Soudu jsou známy závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz) o tom, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně (zvýrazněno Okresním soudem v Třebíči) nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis)“ – bod 33 uvedeného nálezu. V daném případě však soud zohlednil tu skutečnost, že mezi žalovanou a žalobkyní sice došlo ke sjednání spotřebitelského úvěru a že ujednání o smluvní pokutě je obsaženo v obchodních podmínkách, avšak tyto obchodní podmínky jsou obsaženy na rubu listiny obsahující samotnou úvěrovou smlouvu podepsanou žalovanou, která rovněž obsahuje odkaz na tyto obchodní podmínky. Obchodní podmínky jsou pak sepsány stejným typem a velikostí písma jako smlouva o úvěru samotná.

32. Soud též přihlédl k závěrům Vrchního soudu v Praze obsaženým v jeho rozsudku ze dne 6. 2. 2014, sen. zn. 101 VSPH 449/2013-64, (dostupný v insolvenčním rejstříku na stránkách https://isir.justice.cz), v němž byly závěry učiněné ve shora uvedeném nálezu Ústavního soudu uvedeny do kontextu konkrétního případu, který se svými skutkovými okolnostmi lišil od případu posuzovaného Ústavním soudem. V případě posuzovaném Ústavním soudem se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, která obsahovala drobným písmem odkaz na všeobecné obchodní podmínky, které před podpisem smlouvy nebyly spotřebiteli předány, spotřebitel nebyl poskytovatelem s jejich obsahem seznámen. Naopak v případě posuzovaném Vrchním soudem v Praze byly obchodní podmínky sepsány stejným typem písma jako smlouva samotná, nebyly pro spotřebitele těžko čitelné, a proto Vrchní soud v Praze rozhodl, že ujednání o smluvní pokutě v těchto obchodních podmínkách obsažené nebylo absolutně neplatné ve smyslu § 39 obč. zák.

33. V projednávané věci pak Okresní soud v Třebíči dospěl k závěru, že podobně jako v případě posuzovaném Vrchním soudem v Praze ani zde není místo pro aplikaci závěrů Ústavního soudu shora citovaných. Vzhledem k tomu jakou formou byly obchodní podmínky obsahující ujednání o smluvní pokutě sepsány a vzhledem k tomu, že byly umístěny na stejné listině jako úvěrová smlouva samotná, je soud toho názoru, že žalovaná měla dostatečnou možnost se s těmito obchodními podmínkami seznámit, a proto ochrana přiznaná spotřebiteli ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu se daného případu nedotýká.

34. Ani způsob určení výše smluvní pokuty se podle názoru podepsaného soudu nepříčí dobrým mravům či pravidlům a zájmu na ochraně spotřebitele jakožto slabší smluvní strany (a to ani s přihlédnutím k § 18a zákona č. 145/2010 Sb., který nadto nabyl účinnosti až 25. 2. 2013). Při zvážení rizikovosti daného úvěru, který nebyl zajištěn jinak než právě uvedenou smluvní pokutou, se daná výše smluvní pokuty (722 Kč za každý kalendářní měsíc prodlení) v relaci k těmto skutečnostem nejeví jako zcela zjevně nepřiměřená, a není ji možno v její podstatě považovat za ujednání znamenající k újmě žalovaného jako spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.). To i s přihlédnutím k tomu, že v úvěrové smlouvě nebyla sjednána smluvní pokuta pro případ porušení povinnosti na straně poskytovatele úvěru (tedy žalobkyně), neboť je třeba uvést, že ujednání o smluvní pokutě bývá pravidelnou součástí úvěrových smluv (a to i spotřebitelských) a směřují pravidelně k zajištění pohledávky věřitele, který úvěr poskytl. V daném případě byla nadto sjednána možnost pro dlužníka splatit úvěr kdykoliv před dobou splatnosti, přičemž v takovém případě by měl právo na poměrné snížení celkových nákladů poskytnutého úvěru (viz bod 5 obchodních podmínek), což lze považovat za určitou protiváhu k sankci za pozdní splácení (kterou smluvní pokuta do jisté míry je).

35. Soud by se mohl tedy zabývat toliko přiměřeností konečné výše smluvní pokuty, a to vzhledem k závazku, který je jí zajištěn. Celková výše žalobkyní požadované smluvní pokuty podstatně převyšuje jistinu sjednaného úvěru, avšak pro moderaci (snížení) smluvní pokuty ve smyslu § 301 obch. zák. nebyla splněna podmínka uplatnění návrhu ze strany žalované (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 5 Cmo 320/2004, dostupný v právním informačním systému ASPI pod ev. č. JUD234536CZ:„ Smluvní pokutu lze ve smyslu § 301 obch. zák. snížit pouze na návrh účastníka, a to pouze v řízení o zaplacení této pokuty. Není na libovůli soudu, zda pokutu sníží. Jsou-li pro to podmínky podle uvedeného ustanovení, své moderační oprávnění použije. Nemůže tak ovšem učinit jen ze své vlastní iniciativy, aniž by se toho smluvní strany v řízení dovolávaly“). Je nadto otázkou, zda by byla konečná výše smluvní pokuty shledána nepřiměřenou, a to vzhledem k délce prodlení žalovaného se splacením úvěru.

36. Z výše uvedených důvodů soud rozhodl ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni i smluvní pokutu v tam stanovené (a žalobkyní požadované) výši. Lhůta k plnění byla stanovena s ohledem na § 160 odst. 1 o. s. ř.

37. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, přiznal jí soud náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci je 81:19 (tedy 42 610 Kč včetně kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení do dne rozhodnutí soudu ku 10 019 Kč včetně kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení do dne rozhodnutí soudu). Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 62 %.

38. Podle § 7 bodu 5 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátem spočívající v odměně advokáta za dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, podání soudu s návrhem ve věci samé) ve výši 5 840 Kč (tj. 2 x 2 740 Kč), dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce, a to ve výši 300 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem 600 Kč Náklady právního zastoupení žalobkyně tak činí 6 080 Kč a náklady řízení (s připočtením zaplaceného soudního poplatku 1 634Kč) celkově 7 714 Kč. V poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně v daném případě je výše náhrady nákladů řízení určena částkou 4 782,70 Kč (výrok III.). Tuto částku je žalovaný povinen uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).