7 C 120/2020

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 15 993 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 960 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 5 960 Kč od 2. 8. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 10 033 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 269,51 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 161,71 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 421,55 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 9 421,55 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 28. 2. 2020, se žalobkyně domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 15 993 Kč s příslušenstvím, a to z titulu žalovanou nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o zápůjčce č. 580068579 uzavřené dne 18. 8. 2014 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], [IČO] – dále též jen„ Provident“) jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem.

2. Na základě smlouvy o zápůjčce byly žalované poskytnuty [anonymizováno] peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit [anonymizováno] spolu s půjčenou jistinou 12 000 Kč také částku ve výši 10 033 Kč představující kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 1 533 Kč, poplatkem za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 2 280 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 220 Kč. Celkovou částku (22 023 Kč) měla žalovaná uhradit formou 60 týdenních splátek ve výši 368 Kč s tím, že poslední splátka měla činit 321 Kč. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradila dne 15. 12. 2014. Poté činil dluh žalované na jistině 9 594,43 Kč, na poplatcích a úroku 6 898,57 Kč. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny 17 348,93 Kč ve výši 19,98 % ročně spolu ze zákonným úrokem z prodlení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019, uzavřené mezi [anonymizováno] a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávky na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 24. 6. 2019.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 12. 11. 2020, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně Provident splnil svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované. Žalovaná dále doložila pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a výpis z účtu. Provident dále ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení.

4. K jednání nařízenému na 13. 1. 2021 se bez omluvy nedostavila žalovaná, ačkoliv byla řádně předvolána. Právní zástupce žalobkyně se z jednání soudu omluvil s tím, že vyslovil souhlas, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti žalobkyně, pouze pro případ, že by soud shledal, že žalobkyní dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti nejsou dostatečné pro to, aby žalobě bylo zcela vyhověno, požádal, aby bylo jednání odročeno a žalobkyně aby byla vyzvána k doplnění žalobních tvrzení či návrhů na provedení dokazování.

5. Soud považoval toto podání žalobkyně za podmíněný procesní úkon ve smyslu § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), ke kterému se podle téhož ustanovení nepřihlíží.

6. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků, resp. právního zástupce žalobkyně, a to ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř.

7. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

8. Ze smlouvy o zápůjčce z 18. 8. 2014 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi [anonymizováno] jako zapůjčitelem a žalovanou jako vydlužitelem k podpisu smlouvy, v níž se [anonymizováno] zavázal poskytnout žalované v hotovosti zápůjčku v celkové výši 12 000 Kč, a to za souhrnný poplatek 10 033 Kč. Tato částka zahrnovala dle smlouvy úrok ve výši 1 533 Kč a poplatky za administrativní činnost 2 280 Kč a za hotovostní inkaso splátek 6 220 Kč. Žalovaná byla podle smlouvy povinna splácet celkovou částku 22 033 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši [částka] (poslední splátku pak ve výši 321 Kč). Jednotlivé splátky byly splatné do rukou zástupce [anonymizováno], a to tak, že první splátka byla splatná 7. dne po uzavření smlouvy. Žalovaná pak na tuto částku zaplatila dosud toliko [částka], jak vyplývá z tabulky umoření. Poslední platbu provedla 23. 7. 2018. Přípisem [anonymizováno] ze dne 24. 6. 2019 byla žalovaná informována o výši dlužné částky ([částka] bez příslušenství) a dále o tom, že tato pohledávka byla postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 24. 6. 2019. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky [anonymizováno] za žalovanou.

9. Ze zákaznické karty [anonymizováno] datované ke dni 18. 8. 2014 soud zjistil, že tato listina obsahuje osobní údaje žalované včetně čísla OP, označení druhu bydlení (nájemník), údaj o rodinném stavu, informaci o tom, že žalovaná není majitelkou vozu, je matkou 4 nezaopatřených dětí a pracuje jako prodavačka. Dále byly součástí této listiny údaje o finanční situaci žalované, přičemž bylo vycházeno z prohlášení žalované, že její mzda činí 8 700 Kč. Další příjmy domácnosti bez bližšího určení činí 33 000 Kč. Jako měsíční výdaje žalovaná uvedla nájem/inkaso 7 600 Kč, telefon 200 Kč, splátky půjček 1 382 Kč a výdaje na domácnost v částce 24 000 Kč; celkem tedy měsíční výdaje činí 33 182 Kč. Použitelný příjem byl uveden ve výši 10 848 Kč s tím, že žalovaná nevlastní kreditní kartu, nemá zápůjčku u jiné společnosti a má bankovní účet. Ověřen pak měl být občanský průkaz, pracovní smlouvy a nájemní smlouva. <i>10. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>11. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.</i> <i>12. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.</i> <i>13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>14. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>15. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> <i>16. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona [číslo] Sb. (dále též jen„ ZoSÚ“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> 17. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.

18. Mezi právním předchůdcem žalobkyně ([anonymizováno]) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr (ve smyslu § 1 ZoSÚ) ve výši 12 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

19. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť [anonymizováno] jako právní předchůdce žalobkyně neposoudil s odbornou péčí schopnost žalované zápůjčku (úvěr) splácet, resp. poskytl žalované zápůjčku (úvěr) za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna tuto zápůjčku splácet.

20. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

21. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat [anonymizováno] dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 22. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne [datum] ve věci [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 23. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně ([anonymizováno]) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalované do karty zákazníka, přičemž z této karty je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela především z jí poskytnutých údajů. Tyto údaje podle zmíněné karty měly být podloženy pracovní smlouvou, nájemní smlouvou, výpisem z účtu a ústřižkem od nájmu. Uvedené doklady nebyly soudu předloženy k dokazování, a není tedy zřejmé, zda byly skutečně žalovanou předloženy, resp. jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni poučil o tom, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně posouzena.

24. Při nepředložení dokladů, o kterých žalobkyně tvrdí, že jimi bylo potvrzeno prohlášení žalované jako spotřebitele o jejích majetkových poměrech (doklady o výši příjmů a nájemní smlouva), má soud toto tvrzení (tedy, že takové doklady byly právní předchůdkyni skutečně předloženy a že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalované) nadále za neprokázané.

25. Nadto je zřejmé, že [anonymizováno] vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalované též z dalších příjmů domácnosti, které výrazně (více než čtyřnásobně) převyšovaly příjem žalované, přičemž doklady o těchto příjmech neměl žádným způsobem doloženy ani blíže specifikovány. I pokud by totiž měl [anonymizováno] doloženy příjmy žalované ze zaměstnání ve výši 8 700 Kč plus 2 330 Kč na sociálních dávkách, při uváděných celkových výdajích domácnosti ve výši 33 182 Kč by příjem žalované jistě k poskytnutí spotřebitelského úvěru nepostačoval.

26. Na základě těchto úvah dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) nedostála své povinnosti dle § 9 odst. 1 ZoSÚ, že tedy s odbornou péčí neposoudila schopnost žalované jako spotřebitele splácet zápůjčku (spotřebitelský úvěr), a proto je smlouva o zápůjčce ze dne 18. 8. 2014 neplatná.

27. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

28. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaná na splátkách od 18. 8. 2014 do 23. 7. 2018 uhradila [anonymizováno] celkem 6 040 Kč. Žalovaná se přitom zavázala uhradit jistinu ve výši 12 000 Kč a poplatek 10 033 Kč (tvořený smluvním úrokem a poplatky za administrativní činnost a za hotovostní režim splátek). Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 5 960 Kč, která představuje rozdíl mezi vyplacenou jistinou zápůjčky ve výši [částka] a částkou [částka], kterou žalovaná již uhradila v rámci splátek. Ve vztahu k částce 5 960 Kč má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

29. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zapůjčené částky. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v oznámení [anonymizováno] o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019, a to ve lhůtě do 10 dní od jeho doručení. Toto oznámení bylo dle podacího lístku podáno na poštu k odeslání žalované dne 17. 7. 2019 (středa). Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalované nejdříve dne 22. 7. 2019 (pondělí); desetidenní lhůta pro zaplacení skončila dne 1. 8. 2019. Ode dne 2. 8. 2019 je tedy žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

30. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 5 960 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 2. 8. 2019 ve výši stanovené dle § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalované.

31. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny, poplatků, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

32. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byla žalovaná, která však byla po celou dobu řízení nečinná a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.