7 C 178/2020

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem Mgr Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 23 750 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 900 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 5 900 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 100 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 466,18 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 273,76 Kč, 8,05 % zákonného úroku z prodlení ročně z částky 13 091,99 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 13 091,99 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a částky 6 750 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 468,15 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 350 Kč, 8,05 % zákonného úroku z prodlení ročně z částky 5 198,44 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 5 198,44 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 23. 7. 2020 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 23 750 Kč s příslušenstvím, a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 23. 7. 2015 a smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 5. 5. 2015 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [anonymizována dvě slova] dále též jen„ [anonymizováno]“) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem.

2. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 23. 7. 2015 byly žalovanému poskytnuty [anonymizováno] peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit [anonymizováno] spolu s půjčenou jistinou 15 000 Kč také částku ve výši 11 100 Kč představující kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 2 100 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Celkovou částku (26 100 Kč) měl žalovaný uhradit formou 58 týdenních splátek ve výši 450 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradil dne 3. 10. 2017. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 23,72% ročně spolu ze zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh celkem částku 9 100 Kč. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 5. 5. 2015 byly žalovanému poskytnuty FCI peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit FCI spolu s půjčenou jistinou 10 000 Kč také částku ve výši 7 400 Kč představující kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku (17 400 Kč) měl žalovaný uhradit formou 58 týdenních splátek ve výši 300 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradil dne 3. 10. 2017. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 23,72% ročně spolu ze zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh celkem částku 10 650 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, uzavřené mezi [anonymizováno] a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávek z obou smluv o zápůjčce na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 6. 12. 2019.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 25. 11. 2020, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně [příjmení] splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznických karet žalovaného. U smlouvy [číslo] žalovaný předložil [anonymizována dvě slova] list a občanský průkaz a FCI též lustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku (dále jen„ ISIR“) s negativním výsledkem. Žalovaný tehdy uvedl, že má stálý měsíční příjem ve výši [částka] a žije ve vlastním domě bez zástavy. Vyhodnocení pak zajistil skóringový model informačního systému FCI. Ke smlouvě [číslo] žalovaný uvedl, že má stálý měsíční příjem ve výši [částka] a žije ve vlastním domě bez zástavy. Opět bylo ověřeno, že žalovaný není veden v ISIR, přičemž vyhodnocení opět zajistil skóringový model informačního systému FCI.

4. Z účasti u jednání nařízeného na 7. 4. 2021 se žalovaný omluvil, avšak nepožádal o jeho odročení. Soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti.

5. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

6. Ze smlouvy o půjčce z 5. 5. 2015 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi [anonymizováno] jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem k podpisu smlouvy, v níž se FCI zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti zápůjčku v celkové výši 10 000 Kč, a to za souhrnný poplatek 7 440 Kč. Tato částka zahrnovala dle smlouvy úrok ve výši 1 400 Kč a poplatky za administrativní činnost 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 17 440 Kč v 58 pravidelných týdenních splátkách ve výši 300 Kč. Žalovaný pak na tuto smlouvu již dle tvrzení žalobkyně zaplatil 10 650 Kč. Ze smlouvy o půjčce z 23. 7. 2015 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi FCI jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem k podpisu smlouvy, v níž se FCI zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti zápůjčku v celkové výši 15 000 Kč, a to za souhrnný poplatek 11 100 Kč. Tato částka zahrnovala dle smlouvy úrok ve výši 2 100 Kč a poplatky za administrativní činnost 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 6 000 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 26 100 Kč v 58 pravidelných týdenních splátkách ve výši 450 Kč. Žalovaný pak na tuto částku dle tvrzení žalobkyně zaplatil dosud toliko 9 100 Kč. Přípisem [anonymizováno] ze dne 6. 12. 2019 byl žalovaný informován o výši dlužné částky z obou shora uvedených smluv (v celkové výši 23 750 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že tyto obě pohledávky byly postoupeny na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 6. 12. 2019. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky FCI za žalovaným. Následně pak žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě žalované pohledávky s upozorněním na její možné vymáhání v soudním řízení.

7. Ze zákaznické karty FCI datované ke dni 5. 5. 2015 soud zjistil, že tato listina obsahuje osobní údaje žalovaného včetně čísla občanského průkazu, označení druhu bydlení (spoluvlastník), údaj o tom, že žalovaný má jedno nezaopatřené dítě (nar. 1997) a vlastní automobil. Žalovaný dále uvedl, že má půjčku/úvěr u jiné společnosti, pracuje jako OSVČ a jeho mzda činí 16 000 Kč měsíčně. Jeho měsíční výdaje činily celkem 11 200 Kč – z toho 2 500 Kč inkaso, 3 700 Kč chod domácnosti, 4 500 Kč splátky půjček/alimenty a 500 telefon. Žalovaný předložil k ověření svých tvrzení občanský průkaz a živnostenský list. Ze zákaznické karty FCI datované ke dni 23. 7. 2015 soud zjistil, že údaje ohledně bydlení a nezaopatřených dětí jsou shodné jako v předchozí zákaznické kartě. Žalovaný dále uvedl, že již nemá půjčku/úvěr u jiné společnosti, ale že ji má u FCI. Žalovaný stále pracoval jako OSVČ. Výše jeho měsíčního příjmu se zvýšila na 20 000 Kč, jeho celkové tvrzené výdaje naopak klesly na 10 400 Kč měsíčně. Inkaso se snížilo na 2 200 Kč měsíčně, výdaje domácnosti vzrostly na 6 500 Kč měsíčně, splátky úvěrů/půjček klesly na 1 200 Kč měsíčně a platba za telefon zůstala stejná (500 Kč měsíčně). Žalovaný opět předložil k ověření svých tvrzení pouze občanský průkaz a živnostenský list. <i>8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>9. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.</i> <i>10. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.</i> <i>11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>13. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> <i>14. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona [číslo] Sb. (dále též jen„ ZoSÚ“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> 15. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.

16. Mezi právním předchůdcem žalobkyně (FCI) a žalovaným došlo k uzavření dvou smluv o zápůjčce, a to jako smluv spotřebitelských ve smyslu § 1810 o. z. Na základě těchto smluv byly žalovanému poskytnuty dva spotřebitelské úvěry (ve smyslu § 1 ZoSÚ) ve výši 10 000 Kč a 15 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

17. Soud však dospěl k závěru, že obě smlouvy o zápůjčce jsou ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatné, neboť FCI jako právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného zápůjčku (úvěr) splácet, resp. poskytla žalovanému zápůjčku (úvěr) za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tyto zápůjčky splácet.

18. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

19. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 20. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 21. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně (FCI) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do karet zákazníka, přičemž z těchto karet je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z jím poskytnutých údajů. Tyto údaje podle zmíněných karet měly být podloženy jen občanským průkazem a živnostenským listem žalovaného. Uvedené doklady nebyly soudu předloženy k dokazování, avšak i v případě, že by předloženy byly, považoval by je soud za nedostatečné, neboť na jejich základě nemohla FCI schopnost žalovaného splácet zápůjčky řádně posoudit. Žádný způsobem (např. výpisem z účtu apod.) si neověřila tvrzenou výši příjmů žalovaného. Soud přitom již žalobkyni poučil o tom, aby soudu doplnila tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a aby předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena. Soud tak učinil poprvé před nařízením jednání a podruhé též při samotném jednání. Žádosti právní zástupkyně žalobkyně o poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a označení důkazů nevyhověl, neboť žalobní tvrzení měla a mohla doplnit již při prvním jednání ve věci a stejně tak měla a mohla soudu předložit důkazy k prokázání svých tvrzení. S ohledem na zásadu koncentrace řízení a jeho hospodárnosti proto soud žádosti nevyhověl.

22. Žalobkyně sice tvrdila, že žalovaného před poskytnutím jednotlivých zápůjček lustrovala v ISIR, avšak to neprokázala. Nadto ani netvrdila, že by žalovaného lustrovala v dalších rejstřících, např. v rejstříku SOLUS, rejstříku osob, proti kterým je vedena exekuce apod. Tyto rejstříky jsou přitom veřejně dostupné a FCI si měla ověřit, zda žalovaný řádně splácí půjčku/úvěr, který uvedl v zákaznické kartě ze dne 5. 5. 2015. Takovouto lustraci přitom soud považuje za naprosto základní při zjišťování úvěruschopnosti spotřebitele žádajícího o jakýkoli úvěr nebo zápůjčku.

23. Na základě těchto úvah dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (FCI) nedostála své povinnosti dle § 9 odst. 1 ZoSÚ, že tedy s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet zápůjčky (spotřebitelské úvěry), a proto jsou obě smlouvy o zápůjčce specifikované v odstavci 2 neplatné.

24. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

25. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný na zápůjčku ze smlouvy [číslo] ze dne 5. 5. 2015 již uhradil celkem 10 650 Kč. Žalovaný se přitom zavázal uhradit jistinu ve výši 10 000 Kč a poplatek 7 440 Kč (tvořený smluvním úrokem a administrativním poplatkem a poplatkem za hotovostní režim splátek). Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, soud žalobu ohledně částky 6 750 Kč a veškerého příslušenství zamítl, neboť žalovaný na svůj dluh již uhradil více, než kolik činilo bezdůvodné obohacení.

26. Z údajů poskytnutých žalobkyní dále vyplývá, že žalovaný na zápůjčku ze smlouvy [číslo] ze dne 23. 7. 2015 uhradil celkem 9 100 Kč. Žalovaný se přitom zavázal uhradit jistinu ve výši 15 000 Kč a poplatek ve výši 11 100 Kč (tvořený smluvním úrokem a administrativním poplatkem a poplatkem za hotovostní režim splátek). Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 5 900 Kč, která představuje rozdíl mezi vyplacenou jistinou zápůjčky ve výši 15 000 Kč a částkou 9 100 Kč, kterou žalovaný již uhradil. Ve vztahu k částce 5 900 Kč má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

27. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o zápůjčce ze dne 23. 7. 2015 je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zapůjčené částky. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení FCI o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, a to ve lhůtě do 10 dnů od jeho doručení. Toto oznámení bylo dle podacího lístku podáno na poštu k odeslání žalovanému až dne 7. 1. 2020. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 10. 1. 2020; desetidenní lhůta pro zaplacení proto skončila dne 20. 1. 2020. Ode dne 21. 1. 2020 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

28. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 5 900 Kč a z nich plynoucích úroků z prodlení ode dne 21. 1. 2020 ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

29. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v této věci převážně úspěšným účastníkem řízení a nebyl v řízení zastoupen advokátem, přiznal mu soud na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (2 x 300 Kč) za 2 úkony (odpor, vyjádření k výzvě soudu) dle ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb..