7 C 183/2020

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 257 836,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 257 836,70 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 19 844,76 Kč, s úrokem ve výši 7,90 % ročně z částky 256 736,70 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 13 817,11 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 257 836,70 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 45 307,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 257 836,70 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku z úvěru a zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným jako smluvními stranami dne 29. 11. 2017. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet předmětný úvěr v měsíčních splátkách po 4 219 Kč, přičemž první splátka měla být zaplacena dne 20. 12. 2017 a poslední dne 20. 11. 2025. Žalovaný se ve smlouvě zavázal hradit úrok z úvěru ve výši 7,9% ročně. Dle č. 9 odst. 9.1 Všeobecných obchodních podmínek pokud je žalovaný v prodlení se splácením jakékoliv částky vůči žalobkyni, je žalobkyně oprávněna požadovat zaplacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím. Žalovaný své smluvní povinnosti neplnil řádně a včas, čímž se dostal do prodlení. Žalobkyně proto úvěr prohlásila za splatný ke dni 20. 9. 2019. K výzvě soudu žalobkyně doplnila svá tvrzení ohledně přezkumu úvěruschopnosti žalovaného a tato doložila též listinnými důkazy. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv k tomu byl soudem vyzván. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). V rámci zjišťovaného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru ve výši 300 000 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 7,90%. Měsíční splátka úvěru byla sjednána ve výši 4 219 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 20. 9. 2019 a dne 22. 9. 2019 o tom zaslala oznámení žalovanému. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána dne 27. 4. 2019. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě finančních toků na jeho běžném účtu vedeném u žalobkyně a čestného prohlášení o výši příjmů. Dále žalobkyně zjišťovala zadluženost žalovaného a lustrovala jej ve veřejně přístupných databázích dlužníků a dalších, o čemž soudu předložila doklady. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014. <i>Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.</i> <i>Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.</i> <i>Podle § 2002 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.</i> <i>Podle § 1970 o. z. věta první po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.</i> Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ačkoli žalobkyně dostála všem svým povinnostem, jež jí ukládá citované ustanovení § 2395 o.z. a jemu následující, jakož i sjednaným povinnostem smluvním, žalovaný ji porušováním sjednaných podmínek smlouvy o úvěru přiměl k zesplatnění úvěru, přičemž přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne nepoukázal žalobkyni splatnou finanční hotovost a dostal se tak do prodlení se splněním tohoto svého závazku. Vzhledem k tomu, že samotný rozsah žalobou uplatněného nároku nebyl žalovaným v řízení nikterak zpochybněn a soud jej má za prokázaný listinami předloženými žalobkyní, stanovil soud žalovanému povinnost k jeho úhradě k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku. S ohledem na skutečnost, že mezi žalovaným a žalobkyní byl platně sjednán úrok z úvěru, přiznal soud žalobkyni i tento nárok. V části žaloby týkající se příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení má pak soud za zcela prokázané, že žalovaný se neuhrazením dlužné částky dostal do prodlení s plněním peněžitého závazku. Žalobkyně tak důvodně ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení uplatnila proti žalovanému i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě i v této části vyhověl. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: 1. soudní poplatek ve výši 10 314 Kč, 2. odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 3 x 9 340 Kč za tři poskytnuté úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění a písemné podání soudu týkající se věci samé), celkem 28 020 Kč, za doplnění žalobních tvrzení ze dne 26. 10.2020 soud odměnu nepřiznal, neboť tyto údaje měla žalobkyně uvést již v samotné žalobě, 3. 3 x 300 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby, celkem 900 Kč. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21% jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty (dále jen„ DPH“), neboť právní zástupkyně žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinna tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. DPH zde přitom činí částku 1 270,50 Kč. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.