7 C 214/2020

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 20 040 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 475 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 6 475 Kč od 29. 12. 2019 do zaplacení a dále částku 1 725 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 1 725 Kč od 29. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 400 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 629,17 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 592,46 Kč, 8,5 % zákonného úroku z prodlení ročně z částky 10 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 10 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a částky 4 400 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 821,72 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 443,17 Kč, s 8,05 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 4 747,78 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 4 747,78 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 22. 7. 2020 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 20 040 Kč s příslušenstvím, a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] a smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [anonymizováno] International– dále též jen„ FCI“) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem.

2. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] byly žalovanému poskytnuty [anonymizováno] peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit [anonymizováno] spolu s půjčenou jistinou 6 000 Kč také částku ve výši 4 400 Kč představující kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 840 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Celkovou částku (10 440 Kč) měl žalovaný uhradit formou 58 týdenních splátek ve výši 180 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradil dne 8. 7. 2019. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 23,72% ročně spolu ze zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh celkem částku 4 725 Kč. Na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 11. 2016 byly žalovanému poskytnuty FCI peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit FCI spolu s půjčenou jistinou 10 000 Kč také částku ve výši 7 400 Kč představující kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku (17 400 Kč) měl žalovaný uhradit formou 58 týdenních splátek ve výši 300 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradil dne 8. 7. 2019. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 23,72% ročně spolu ze zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh celkem částku 3 525 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, uzavřené mezi FCI a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávek z obou smluv o zápůjčce na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 29. 11. 2019.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 18. 12. 2020, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně [příjmení] [anonymizováno] svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznických karet žalovaného. U smlouvy [číslo] žalovaný předložil [anonymizováno] pracovní smlouvu, doklady SIPO a [anonymizováno] též lustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku (dále jen„ ISIR“) s negativním výsledkem. Příjem žalovaného tehdy činil 16 500 Kč měsíčně. Vyhodnocení pak zajistil skóringový model informačního systému FCI. Ke smlouvě [číslo] měla [anonymizováno] k dispozici výplatní pásky žalovaného, jeho pracovní smlouvu, doklady SIPO. FCI jej opět lustrovala v ISIR s negativním výsledkem.

4. K jednání nařízenému na 17. 3. 2021 se bez omluvy nedostavil žalovaný, ačkoliv byl řádně předvolán, a právní zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků řízení.

5. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

6. Ze smlouvy o půjčce z 29. 8. 2016 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi [anonymizováno] jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem k podpisu smlouvy, v níž se [anonymizováno] zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti zápůjčku v celkové výši 6 000 Kč, a to za souhrnný poplatek 4 440 Kč. Tato částka zahrnovala dle smlouvy úrok ve výši 840 Kč a poplatky za administrativní činnost 1 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek 2 400 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 10 440 Kč v 58 pravidelných týdenních splátkách ve výši 180 Kč. Žalovaný pak na tuto částku zaplatil dosud toliko 4 275 Kč. Ze smlouvy o půjčce z [datum] soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi [anonymizováno] jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem k podpisu smlouvy, v níž se [anonymizováno] zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti zápůjčku v celkové výši 10 000 Kč, a to za souhrnný poplatek 7 400 Kč. Tato částka zahrnovala dle smlouvy úrok ve výši 1 400 Kč a poplatky za administrativní činnost 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 17 400 Kč v 58 pravidelných týdenních splátkách ve výši 300 Kč. Žalovaný pak na tuto částku zaplatil dosud toliko 3 525 Kč. Přípisem [anonymizováno] ze dne 29. 11. 2019 byl žalovaný informován o výši dlužné částky z obou shora uvedených 20 040 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že tato obě pohledávky byly postoupeny na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 29. 11. 2019. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky [anonymizováno] za žalovaným. Následně pak žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě žalované pohledávky s upozorněním na její možné vymáhání v soudním řízení.

7. Ze zákaznické karty [anonymizováno] datované ke dni 29. 8. 2016 soud zjistil, že tato listina obsahuje osobní údaje žalovaného včetně čísla občanského průkazu, označení druhu bydlení (nájemník), údaj o rodinném stavu, informaci o tom, že žalovaný je ženatý, má jedno nezletilé dítě a je vyučen. Společnou domácnost sdílí s manželkou od května 2006 a je spoluvlastníkem objektu, ve kterém bydlí. Žalovaný dále uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u České pošty, kde jeho čistá mzda činí 18 000 Kč měsíčně. Má již u [anonymizována dvě slova] ve výši 10 000 Kč a splácí měsíčně částku 1 350 Kč. Jiný úvěr nemá. Jeho měsíční náklady činily celkem 10 000 Kč – z toho 2 000 Kč inkaso a 8 000 Kč chod domácnosti. Do výdajů nebyly zahrnuty splátky úvěru u FCI ve výši 1 350 Kč. Žalovaný předložil k ověření svých tvrzení výplatní pásky, pracovní smlouvu a doklad SIPO. Ze zákaznické karty [anonymizováno] datované ke dni 21. 11. 2016 soud zjistil, že proti předchozí zákaznické kartě se liší údaj o vedení společné domácnosti s manželkou, neboť zde je uveden měsíc duben 2002. Další změnou je nové zaměstnání (u firmy [právnická osoba]) od listopadu 2016. Žalovaný proto předložil pouze pracovní smlouvu, nikoliv výplatní pásku. Výše čistého měsíčního příjmu žalovaného klesla na 16 500 Kč, jeho tvrzené výdaje naopak vzrostly na 11 810 Kč měsíčně. Žalovaný uvedl, že má úvěr u [anonymizováno] ve výši 6 000 Kč. Použitelný příjem žalovaného tak činil pouze 4 690 Kč. <i>8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>9. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.</i> <i>10. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.</i> <i>11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>13. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> <i>14. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále též jen„ ZoSÚ“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> 15. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.

16. Mezi právním předchůdcem žalobkyně (FCI) a žalovaným došlo k uzavření dvou smluv o zápůjčce, a to jako smluv spotřebitelských ve smyslu § 1810 o. z. Na základě těchto smluv byly žalovanému poskytnuty dva spotřebitelské úvěry (ve smyslu § 1 ZoSÚ) ve výši 6 000 Kč a 10 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

17. Soud však dospěl k závěru, že obě smlouvy o zápůjčce jsou ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatné, neboť FCI jako právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného zápůjčku (úvěr) splácet, resp. poskytla žalovanému zápůjčku (úvěr) za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tyto zápůjčky splácet.

18. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

19. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 20. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 21. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně (FCI) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do karet zákazníka, přičemž z těchto karet je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů. Tyto údaje podle zmíněných karet měly být podloženy pracovními smlouvami, doklady o platbách SIPO a v případě první zápůjčky též výplatními páskami. Uvedené doklady však nebyly soudu předloženy k dokazování, a není tedy zřejmé, zda byly skutečně žalovaným předloženy, resp. jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni poučil o tom, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena.

22. Při nepředložení dokladů, o kterých žalobkyně tvrdí, že jimi bylo potvrzeno prohlášení žalovaného jako spotřebitele o jeho majetkových poměrech, má soud toto tvrzení (tedy, že takové doklady byly právní předchůdkyni skutečně předloženy a že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalovaného) nadále za neprokázané. Nadto žalobkyně ani netvrdila, že by žalované před poskytnutím jednotlivých zápůjček alespoň lustrovala ve veřejně dostupných registrech dlužníků (např. insolvenční rejstřík, rejstřík SOLUS, rejstřík osob, proti kterým je vedena exekuce apod.). Takovouto lustraci přitom soud považuji za naprosto základní při zjišťování úvěruschopnosti spotřebitele žádajícího o jakýkoli úvěr nebo zápůjčku. Nadto jsou již v samotných tvrzeních žalovaného v zákaznických kartách rozpory, a to ve vztahu k době, po kterou sdílí společnou domácnost s manželkou (v každé kartě je jiný údaj).

23. Na základě těchto úvah dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (FCI) nedostála své povinnosti dle § 9 odst. 1 ZoSÚ, že tedy s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet zápůjčky (spotřebitelské úvěry), a proto jsou obě smlouvy o zápůjčce specifikované v odstavci 2 neplatné.

24. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

25. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný na zápůjčku ze smlouvy [číslo] uhradil celkem 4 275 Kč. Žalovaný se přitom zavázal uhradit jistinu ve výši 6 000 Kč a poplatek 4 440 Kč (tvořený smluvním úrokem a administrativním poplatkem a poplatkem za hotovostní režim splátek). Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 1 725 Kč, která představuje rozdíl mezi vyplacenou jistinou zápůjčky ve výši 6 000 Kč a částkou 4 275 Kč, kterou žalovaný již uhradil v rámci splátek. Ve vztahu k částce 1 725 Kč má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

26. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný na zápůjčku ze smlouvy [číslo] uhradil celkem 3 525 Kč. Žalovaný se přitom zavázal uhradit jistinu ve výši 10 000 Kč a poplatek 7 400 Kč (tvořený smluvním úrokem a administrativním poplatkem a poplatkem za hotovostní režim splátek). Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 6 475 Kč, která představuje rozdíl mezi vyplacenou jistinou zápůjčky ve výši 10 000 Kč a částkou 3 525 Kč, kterou žalovaný již uhradil v rámci splátek. Ve vztahu k částce 6 475 Kč má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

27. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve vztahu k oběma půjčkám se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť obě smlouvy o zápůjčce jsou neplatné jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zapůjčené částky. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení [anonymizováno] o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, a to ve lhůtě do 10 dnů od jeho doručení. Toto oznámení bylo dle podacího lístku podáno na poštu k odeslání žalovanému dne 13. 12. 2019. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 18. 12. 2019; desetidenní lhůta pro zaplacení proto skončila dne 28. 12. 2019. Ode dne 29. 12. 2019 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

28. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 6 475 Kč a 1 725 Kč a z nich plynoucích úroků z prodlení ode dne 29. 12. 2019 ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného.

29. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

30. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.