7 C 23/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 12 293,72 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 9 688,04 Kč s 8,25 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 9 688,04 Kč od 28. 5. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů do právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 605,68 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 10 600,04 Kč od 16. 3. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 715,43 Kč, a to do tří od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 12 293,72 Kč s příslušenstvím zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o nákupním účtu uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně je podnikající právnickou osobou, která poskytuje zákazníkům vybraných e-shopů možnost zaplatit za zboží kupní cenu až po jeho vyzkoušení. Objednávku služby, kterou žalobkyně nabízí, lze provést na stránkách vybraného e-shopu při objednání zboží. Žalobkyně má s těmito vybranými e-shopy uzavřenou rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek, jejímž předmětem je postoupení práv e-shopů požadovat po zákazníkovi zaplacení celkové kupní ceny vzniklé na základě kupní smlouvy. Na základě Smlouvy se žalobkyně zavazuje uhradit e-shopům kupní cenu za zákazníka a ten se v případě, že od kupní smlouvy neodstoupí do 14 dnů od doručení zboží, zavazuje zaplatit žalobkyni kupní cenu. Žalobkyně poskytuje možnost zákazníkům zřídit si [anonymizováno] kartu, prostřednictvím které má zákazník možnost platby do výše schváleného kreditního rámce, a to vše prostřednictvím zřízeného [anonymizováno] účtu (dále jen„ [anonymizováno] Karta“). Karta je platební prostředek, kterým lze zaplatit za zboží kupní cenu prostřednictvím účtu. Celkový limit pro platby kartou je dán zůstatkem na účtu. Smlouva o [anonymizováno] kartě se považuje za uzavřenou nejpozději aktivací karty (pokud nedojde již dříve k jejímu podpisu fyzicky či elektronickými prostředky). Karta se aktivuje prostřednictvím účtu. Na základě Smlouvy o nákupním účtu byla žalovanému zřízena služba [anonymizováno] nákupní účet, přičemž dle čl. 1 Smlouvy činil limit odložených plateb žalovaného až 30 000 Kč. Žalovaný využil služeb v celkové výši 10 600,04 Kč, jak vyplývá z přiloženého vyúčtování. Žalovaný se zavázal uhradit kupní cenu včetně případného poplatku za prodloužení splatnosti v případě, že si zboží po čtrnáctidenní lhůtě ponechá. Celková dlužná částka tak představuje 12 293,72 Kč s příslušenstvím, když žalovaný uhradil částku ve výši 912 Kč. Tato byla započtena na poplatky v původní výši 2 605,68 Kč, které jsou tímto poníženy na částku ve výši 1 693,68 Kč. Dne 17. 5. 2021 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku.

2. Soud usnesením ze dne 23. 2. 2022, č. j. 7 C 29/2020-10, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr a v téže lhůtě označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení a v téže lhůtě označila důkazy k prokázání žalobních tvrzení o uzavření smlouvy ze dne 4. 12. 2019 prostředky komunikace na dálku, jinak může být se svojí žalobou neúspěšná.

3. Podáním ze dne 14. 4. 2022 žalobkyně doplnila žalobkyně svá tvrzení v tom směru, že smlouva byla uzavřena za použití prostředků komunikace na dálku tak, že žalovaný prostřednictvím těchto prostředků požádal elektronickým podepsáním návrhu smlouvy žalobce o její uzavření. Elektronický podpis tohoto návrhu byl připojen na základě unikátního kódu, který byl žalovanému zaslán prostřednictvím SMS. Žalovaný tento kód vložil do formuláře na webových stránkách [webová adresa]. Žalobkyně své tvrzení doložila výpisem ze svého interního systému. Žalobkyně dále ověřila údaje sdělené žalovaným, tedy zejména, že jedná skutečně s žalovaným tak, že žalovaný jí zaslal vyfocený doklad totožnosti. Při posuzování úvěruschopnosti vycházela žalobkyně z údajů v centrální evidenci exekucí, v rejstříku SOLUS a v insolvenčním rejstříku a zjistila, že žalovaný nemá žádné další dluhy. Dále pak k posouzení úvěruschopnosti žalovaného použila vlastní scoringový model.

4. K jednání nařízenému na 23. 5. 2022 se bez omluvy nedostavil žalovaný, ačkoliv byl řádně předvolán. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti žalovaného.

5. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

6. Žalobkyně dne 4. 12. 2019 uzavřela se žalovaným smlouvu o nákupním účtu. Na smlouvě chybí podpis zákazníka, když v závěru je uvedeno, že smlouvu zákazník potvrdí aktivací účtu. Z bodu 1.1 smlouvy vyplývá, že žalobkyně zdarma a bez poplatků zřídí žalovanému službu [anonymizováno] účet s finančním limitem, který se odvíjí od vyhodnocení úvěruschopnosti a doložení příjmu žalovaného. Dle bodu 1.2 smlouvy je finanční limit obvykle ve výši 2 000 Kč až 30 000 Kč. Dle bodu 1.5 smlouvy je výše zápůjční úrokové sazby uvedena v obchodních podmínkách. V bodě 2.6 smlouvy byla sjednána smluvní pokuta. Z vyúčtování za měsíce prosinec 2019, leden a únor 2020 bylo zjištěno jaké platby a v jaké výši žalovaný prostřednictvím svého [anonymizováno] účtu uhradil, celkem se jednalo o částku 10 600,04 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021.

7. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle níže citovaných ustanovení zákona [číslo] občanského zákoníku (dále též jen„ o.z.“). <i>8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>9. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.</i> <i>10. Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.</i> <i>11. Podle § 2002 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.</i> <i>12. Podle § 1970 o. z. věta první po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 13. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva ke službě [anonymizováno] účet, fakticky smlouva o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice tvrdila, že v rámci ověřování úvěruschopnosti žalovaného jej lustrovala ve veřejně dostupných databázích (ISIR, [příjmení], EUCB, BRKI, NRKI), avšak svá tvrzení nedoložila, resp. předložila k důkazu pouze jakousi sjetinu ze systému v anglickém jazyce. Při jednání soudu byl právní zástupce žalobkyně poučen dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., aby doplnil svá tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a označil důkazy k jejich prokázání. Reakcí na toto poučení bylo sdělení, že žádné jiné důkazy žalobkyně k dispozici nemá. Žalobkyně tedy vůbec netvrdila, jaké byly příjmy žalovaného, jaké byly jeho výdaje, a neprokázala ani svá tvrzení ohledně lustrace žalovaného ve veřejně dostupných registrech dlužníků. Za této situace dospěl soud k závěru, že ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ je smlouva o úvěru neplatná, neboť žalobkyně s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše uvedených právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie (dále též jen„ SDEU“) v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na rozhodnutí SDEU navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021.

14. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ze žalobních tvrzení a předložených vyúčtování vyplývá, že žalovaný vyčerpal částku 10 600,04 Kč a na svůj dluh dosud uhradil pouze 912 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 9 688,04 Kč představující nesplacenou jistinu. Ve vztahu k této částce má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve výzvou k úhradě dluhu – předžalobní výzvou ze dne 13. 5. 2021, a to ve lhůtě do 7 dní od jeho doručení. Výzva byla žalovanému podle podacího lístku odesláno dne 17. 5. 2021. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tj. 20. 5. 2021, kdy započala běžet sedmidenní lhůta pro zaplacení. Tato uplynula dne 27. 5. 2021. Ode dne 28. 5. 2021 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 9 688,04 Kč.

15. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 9 688,04 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 21. 5. 2021 ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

16. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci § 150 o. s. ř. soud v projednávaném případě neshledal. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci je 71,80 %: 28,20 % (celkově byla žalována částka 14 608,91 Kč včetně zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku, přičemž úspěšná byla žalobkyně ohledně částky 10 478,54 Kč opět včetně příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku).

17. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 620 Kč (tedy ve smyslu § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen„ AT“) a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 3 AT). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky přitom žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně (viz např. 6 C 50/2022, 5 C 37/2022 nebo 6 C 319/2021). Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT.

18. V případě plného úspěchu by žalobkyni příslušela náhrada nákladů řízení vypočtená jako součet následujících položek: soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna advokáta ve smyslu ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále též jen„ AT“) ve výši 3 x 300 Kč za tři poskytnuté úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) a 1 x 1 620 Kč za jeden úkon právní služby dle ust. § 7 AT (účast u jednání dne 23. 5. 2022), celkem 2 520 Kč, 3 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ust. § 14b odst. 5 písm. a) AT a 1 x 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 AT příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby, celkem 600 Kč, náhrada za promeškaný čas strávený cestou k jednání soudu a zpět (Brno – Třebíč a zpět) v rozsahu 4 půlhodiny, tj. 4 x 100 Kč, celkem 400 Kč, cestovné ve výši 966 Kč za jednu cestu z Brna do Třebíče a zpět vozidlem Škoda Fabia, [registrační značka], k jednání konanému dne 23. 5. 2022 za celkem 150 km (zpáteční cesta) při průměrné spotřebě 4,7 l /100 km, použitém palivu benzin (95 oktanů) s cenou dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve výši 37,10 Kč za litr a náhradě za použití vozidla dle téže vyhlášky ve výši 4,70 Kč/km.

19. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21 % jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty (dále též jen„ DPH“), neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. DPH zde činí částku 942,06 Kč Náklady řízení tak celkem činí 6 228,06 Kč.

20. V poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně (71,80 % - 28,20 %), činí výše náhrady nákladů řízení, k níž je žalovaný jako převážně neúspěšný účastník povinen, částku ve výši 2 715,43 Kč, což představuje 43,60 % celkových nákladů řízení žalobkyně (6 228,06 Kč) po započtení úspěchu a neúspěchu.

21. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.