7 C 233/2020

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 8 727 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 100 Kč s 10% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 1 100 Kč od 2. 8. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 627 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 794,59 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši [částka], 8,05% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 5 179,98 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 28 % ročně z částky 5 179,98 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. <b>dle ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 8 727 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 21. 10. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizována dvě slova]) a žalovaným.

2. Soud usnesením ze dne 15. 12. 2020, č. j. 7 C 233/2020-11, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké konkrétní získala informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr a aby předložila soudu důkazy k prokázání doplněných tvrzení, jinak může být se svojí žalobou neúspěšná.

3. Podáním ze dne 29. 12. 2020 žalobkyně doplnila žalobkyně svá tvrzení v tom směru, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným v zákaznické kartě a vycházela z toho, že žalovaný poskytl dle smluvních podmínek přesné, úplné a pravdivé údaje o své schopnosti splácet půjčku. Dále právní předchůdkyně žalobkyně ověřila údaje uváděné žalovaným z jeho pracovní smlouvy a z výplatních pásek. Současně si z insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení.

4. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Soud považoval nařízení jednání za nadbytečné, s ohledem na okolnost, že žalobkyni již vyzval k doplnění žalobních tvrzení.

5. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 9 000 Kč. Za její poskytnutí se žalovaný zavázal zaplatit poplatek v celkové výši 7 977 Kč, který se skládal z úroku ve výši 1 552 Kč, poplatku za zpracování a doručení ve výši 1 175 Kč a poplatku za komfortní splácení v hotovosti ve výši 5 250 Kč. Celková dlužná částka proto činila 16 977 Kč. Žalovaný si zvolil možnost splátek v hotovosti a zavázal se půjčku vrátit v 60 týdenních splátkách po 283 Kč. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas. Z tabulky umoření vyplývá, že za období od 21. 10. 2016 do 31. 7. 2017 na svůj dluh uhradil celkem 7 900 Kč. Za zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaný žije s rodiči, má středoškolské vzdělání, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u [právnická osoba] [právnická osoba], kde jeho čistý měsíční příjem činí 15 400 Kč. K prokázání svých příjmů žalovaný předložil 3 výplatní pásky a pracovní smlouvu. Žalovaný dále uvedl, že má kreditní kartu a nemá zápůjčku u jiné společnosti. Odhadované výdaje žalovaného činily 6 000 Kč měsíčně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni.

6. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle ust. § 2390 a násl., § 2991 zákona č. 99/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a dále podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

7. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet zápůjčku, resp. neprokázala, že by tak učinila. Žalobkyně na výzvu soudu sice doplnila svá tvrzení ohledně úkonů, které její právní předchůdkyně učinila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, avšak ani tato nejsou z pohledu soudu dostačující. Žalobkyně navíc uvedla, že nemá k dispozici kopie dokladů, které žalovaný právní předchůdkyni předložil. Je sice pravdou, že dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016 neplatila povinnost stanovená v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, avšak za situace, kdy žalobkyně tyto doklady nepředložila, není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena.

8. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, o kterých žalobkyně tvrdí, že jimi bylo potvrzeno prohlášení žalovaného jako spotřebitele o jeho majetkových poměrech (pracovní smlouva) a při nepředložení žalobkyní tvrzené negativní lustrace žalovaného v ISIR, má soud tvrzení, že takové doklady byly právní předchůdkyni skutečně předloženy, resp. že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, nadále za neprokázané. Právní předchůdkyně žalobkyně nadto ani netvrdila, že by nějakým způsobem ověřila výši měsíčních výdajů žalovaného nebo jeho platební morálku ve veřejně dostupných rejstřících dlužníků – např. SOLUS nebo CEE. Lustraci v těchto rejstřících přitom soud považuje za zcela základní podmínku pro poskytnutí jakékoliv úvěru. Z této situace soud uzavírá, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná.

9. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

10. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 11. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [anonymizováno] [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Soud při svém rozhodování vycházel zejména z relevantní judikatury Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na [webová adresa]) mj. shrnul závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném [webová adresa]) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), podle nichž má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 12. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

13. Z tabulky umoření přitom vyplývá, že žalovaný žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradil částku 7 900 Kč, Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 1 100 Kč, která představuje rozdíl mezi jistinou ve výši 9 000 Kč a částkou 7 900 Kč, kterou žalovaný již uhradil. Ve vztahu k částce 1 100 Kč má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

14. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zápůjčky. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019, odeslaným dne 17. 7. 2019, a to ve lhůtě do 10 dnů od jejího doručení. Z pravidelného chodu věcí je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 22. 7. 2019, kdy započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení, která skončila dne 1. 8. 2019. Ode dne 2. 8. 2019 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

15. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 1 100 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 2. 8. 2019.

16. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. O nákladech řízení rozhodoval soud dle ust. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád s tím, že náklady řízení nepřiznal žádnému z jeho účastníků, když ve věci byla úspěšnější žalovaná, která však byla po celou dobu řízení nečinná a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly.